Odešel moudrý starý muž

Několik vzpomínek a úvah psychologa, který od roku 1999 blízce spolupracoval s dr. Otakarem Motejlem (10. 9. 1932–9. 5. 2010). Pokus o psychologickou reflexi rolí, v nichž svému okolí i veřejnosti nedávno zesnulý ombudsman sloužil.

Ministr spravedlnosti, ombudsman a Otec

    V roce 1998 se JUDr. Otakar Motejl stal ministrem spravedlnosti a podle tehdy platné vyhlášky měl rozhodující slovo při návrhu na jmenování soudcem. Vyhlásil personální dobudování sboru soudců a státních zástupců za jednu ze svých priorit. „Vytlačím ze soudů nevýkonné soudce“, uváděl titulkem tehdejší tisk rozhovor s ním.
Psychologická vyšetření byla jedním z podkladů pro rozhodování o návrhu na jmenování soudcem už od roku 1991 u Krajského soudu v Brně, od roku 1993 u všech krajských soudů, od roku 1997 absolvují psychologické vyšetření též uchazeči o přijetí na pozice státních zástupců. Dr. Motejl se na základě analýzy provedené personálním odborem Ministerstva spravedlnosti jako ministr rozhodl pro jednotně organizovaný výběr podle jednotných kritérií. Později se rozhodující hlas přenesl zpět na úroveň předsedů krajských soudů, jednotná kritéria a myšlenka hledat osoby, které v povolání soudce budou podávat dlouhodobě vysoký výkon z hlediska kvantity i kvality (zatím) přetrvává. 

 

    Dr. Motejl dobře poznal soudce jako dlouholetý advokát, jako předseda Nejvyššího soudu. Znal dobře argumentaci ve prospěch toho či onoho způsobu výběru soudců, znal dobře  „regionální  vlivy“. Právě proto  v době, kdy docházelo k velké personální obměně soudců, prosazoval výběr výkonných justičních čekatelů jako zdroje budoucích výkonných soudců. Možná to byl on, kdo jako první (nebo přinejmenším jako druhý) při dočasném přetížení Nejvyššího soudu ČR vyslovil myšlenku vytvořit na přechodnou dobu  pozici asistenta soudce Nejvyššího soudu pro justiční čekatele v posledním roce přípravné služby. Po dobrovolném a pro mnohé nečekaném odchodu z pozice ministra spravedlnosti dál sledoval osud uchazečů přijatých na pozice čekatelů a pozdějších soudců, i osud nepřijatých uchazečů. Bylo mu jasné, že soudce nemůže podávat nejvyšší výkon již v prvním roce po jmenování, ale stejně jako v jiných profesích až po získání víceleté praxe, a to i se zkušenostmi čekatele nebo advokáta.
S laskavou ironií mě před několika měsíci upozornil na skupinu právníků a jejich tiskovinu vyjadřující pod hesly známými z 50. let 20. století požadavek na změnu systému výběru soudců, bez definice, jakého soudce vybíráme, bez psychologů a předsedů krajských soudů. Cítil, že za těmito požadavky je částečně frustrace psychology nedoporučených a jím nepřijatých uchazečů o jmenování soudcem nebo státním zástupcem.

     Rád se obklopoval lidmi s dobrými jazykovými znalostmi a respektoval je. S černým humorem a sarkasmem však opakovaně v soukromých hovorech zmiňoval ty případy, kdy na místa soudců nejen prvostupňových soudů  byli jmenováni uchazeči, u nichž se na prvním místě důvodů pro přijetí uváděla jejich předpokládaná jazyková vybavenost.

Jako psycholog a právní laik si z hovorů s ním odnáším jedno doporučení, které bych rád předal ostatním. Za návrhy na změnu zákonů, vyhlášek, pravidel soužití, hledej vždy člověka, konkrétního člověka, jeho motivy, jeho snahu přispět k veřejnému blahu, jeho zisk osobní.

     Jak sám připomínal, právu se vyučil jako advokát. Po celou dobu své profesionální dráhy uměl naslouchat jednotlivci s jeho starostmi. Byl zosobněním archetypu Otce, na kterého se dítě obrací v situaci, kdy si neví rady, a potřebuje a očekává pomoc. Na ministerstvu spravedlnosti se říká, že když nastoupil do funkce, svolal zaměstnance a nabídl jim, že se v případě nějakých problémů mohou obracet přímo na něho. Jako ministr neměl samozřejmě čas setkávat se k jednání se všemi pracovníky ministerstva, ale i lidé na nejnižších stupních pracovního zařazení přicházeli do práce s vědomím, že v případě nutnosti se na něho mohou obrátit.

     Jako ministr si přál, aby psychologové sdělovali výsledky vyšetření uchazečům, i když jim to vyhláška neukládala. V případě doporučujícího vyjádření psychologa, ale zejména tehdy, když závěr byl nedoporučující. Požadoval, abychom i v těchto případech zformulovali pozitivní doporučení pro výkon jiné právnické profese a projednali je s uchazečem. Rád jsem vyhověl přání Otce – ministra, který nezapomínal ani na „děti“, jejichž přání nemohl vyhovět. Dlouhých deset roků jsem zval doporučené i nedoporučené uchazeče k poradenským hovorům nad výsledky psychologického vyšetření.
Dnešní doba těmto otcovským gestům již nerozumí, svět se mění, mravy zhrubly. Obsahy některých z těchto rozhovorů jsou v rámci akce organizované skupinou mladých právnických aktivistů veřejně přístupné na internetu, částečně pravdivé, většinou zkreslené, někdy nehorázně vymyšlené. Výsledky vyšetření už proto s uchazeči nemohou být projednávány.

 

     Málo v posledních dnech zaznívá, že byl člověk ctižádostivý. Jde však o to, v jaké oblasti byl žádostivý cti. Vděčen osudu, že se narodil v advokátské rodině a mohl vystudovat právo, vyučit se řemeslu v praxi, poznat chod justice ze své pozice vědeckého pracovníka a předsedy Nejvyššího soudu ve dvou různých obdobích, se s chutí a vehemencí ujal funkce ministra spravedlnosti. Ve vyšších patrech justice jsou dobře známy způsoby výběru v jiných evropských i mimoevropských zemích. Vždy se proklamuje priorita nějakého principu. Ne vždy se však přihlíží k principu výkonu.
V České republice došlo po roce 1990 k zásadní personální obměně justice a ve společenské atmosféře bylo možno alespoň na dvě desetiletí při výběru soudců prosadit princip předpokladu vysokého výkonu soudce. Takto vznikla historicky neopakovatelná šance vybudovat soudcovský sbor „s nejlepšími personálními předpoklady“ v Evropě. Této šance si byli dr. Motejl a před ním i jiní vysocí funkcionáři justice dobře vědomi. Jako ministr spravedlnosti měl tuto ctižádost a takto ji vyjadřoval. Někteří soudci se mohou této vizi smát, a taky to dělají, ale v pozadí byla úvaha, že soudci a státní zástupci odbřemenění od starostí s běžným finančním zaopatřením, budou prvními profesními skupinami, jejichž členové odolají pokušení v téměř doživotně zajištěném postavení slevit ze svého pracovního výkonu. A hlavně odolají nespokojenosti se svým finančním ohodnocením a svým postavením ve společnosti. 

     Jako Ombudsman – Otec byl jistě na svém místě a nastavil laťku hodně vysoko. Jiní jsou kompetentnější  podat zprávu o tomto jeho období působení. Z mnoha myšlenek, které mi opakovaně zdůrazňoval, dovoluji si alespoň jedinou: Lidé se odnaučili ptát se po svých právech až poté, když předtím plní své povinnosti. Dožadování se práv bez plnění povinností je jednou z příčin neklidu této doby.

Advokát a Hrdina

Byl zosobněním postavy Hrdiny, která je jednou z univerzálně přítomných, ústředních postav mytologie. Je s ní spojen motiv porážky, smrti a znovuzrození. Jméno Otakara Motejla bylo známo širší veřejnosti v době jeho prvního působení jako soudce  Nejvyššího soudu. Pak porážka a smrt, odchod do advokacie (v jeho případě je možno tuto činnost v advokacii takto interpretovat, nic nemáme obecně proti činnosti advokáta) a znovuzrození v podobě návratu a působení ve funkci předsedy Nejvyššího soudu.
Po odchodu do advokacie s ním přicházel do kontaktu jen menší okruh osob. Teprve po roce 1989 se k širší veřejnosti dostaly informace o jeho zastupování disidentů, tedy symbolické „porážky“. A dokonce i "smrti" (vysoké tresty pro nepohodlné odsouzené). Jeho činnost jako advokáta  nese prvky hrdinství. Se závěrečným  znovuzrozením po roce 1990.

 

Moudrý starý muž

„Znalosti, reflexe, vhled, moudrost, důvtip a intuice“ jsou vlastnosti, které C. G. Jung připsal archetypické postavě moudrého starého muže, moudrého starce. Moudrý stařec v sobě obsahuje vlastnosti Otce a Hrdiny, k nim však přináší zklidnění a tajuplnost v osamění. Tyto vlastnosti dr. Otakar Motejl měl, byl jejich nositelem, byl jejich zosobněním! Pobádal nenásilně směrem vzhůru a kupředu. Byl umírněný. Jen v posledním roce, při pohledu zpět na svůj život, sděloval svým blízkým i veřejně, že už nebude mít čas a možnost napravit své chyby. Měl na mysli zejména chyby v oblasti personální. Uměl reflektovat své drobné lidské slabosti  a hovořit o nich s jemnou ironií. Celý život prožil obklopen lidmi a s lidmi. Přesto však k prožívání moudrého starého muže osamělost patří, a on ji prožíval a svým typickým humorem překonával. To není chyba nebo malé pochopení okolí, to je jen rozdíl v perspektivě. Ten, kdo se dívá na svět z větší výše, vidí dál a hloub.

 

Milosrdný osud

Myšlenkově se již připravoval na odchod z funkce ombudsmana. Jeho spolupracovníci a přátelé by jistě potvrdili, jak s humorem líčil své trávení starobního důchodu se svými spolužáky s gymnázia. Humorem však tyto vnitřní obavy a nejistoty překonával. Ještě týden před náhlým a posledním zhoršením svého zdravotního stavu se zúčastnil akce pořádané Spolkem absolventů a přátel Masarykovy univerzity k otázkám využití psychologie při personálních činnostech v justici. Dnešní doba se svým akcentem na juvenilní hodnoty, tzv. flexibilitu  a okamžitý výkon je zlá vůči starcům, nejen moudrým. Dr. Motejl však do posledních dnů splňoval i kritérium výkonu, během tříhodinového setkání aktivně do diskuze vstupoval, byl pozorným hostitelem a oponentem. Ještě svůj poslední pracovní den diskutoval na jednání Správní rady Masarykovy univerzity, jejímž nebyl absolventem, ale přítelem. Karel Čapek napsal (Ratolest a vavřín, 1927), že jen dvě věci vyznamenávají a oslavují muže ctí dostatečnou: buď být na svém místě hrdinou nebo být mistrem svého řemesla. Otakar Motejl byl hrdinou i mistrem svého řemesla.

 

Svět po Otakaru Motejlovi

Opakovaně se svěřoval, že ho naplňuje tichým uspokojením, kolik právních norem mohl ovlivnit, norem, které změnily život občanů a formují jej. Platí tedy pro něj více než pro kohokoli jiného, že fyzicky již není mezi námi, ale jeho myšlenky a činy nás budou ovlivňovat i nadále. Vzpomeňme občas na něho v době, která vynáší do popředí spíše Kejklíře než Moudré starce, ve světě plném pokušení krátkodobého finančního zisku, v situacích, kdy nemáme dostatek sil k drobným denním hrdinstvím, k činům, které nepřinesou okamžitý efekt. Snažme se být připraveni, aby nás osud zavolal k dílu, tak jak zavolal dr. Otakara Motejla.

 

K inspiraci a zamyšlení:

Otakar Motejl: Budování právního státu. Záznam přednášky konané dne 23. listopadu 2005 ve Velkém sále Kanceláře veřejného ochránce práv v Brně. Vydala Masarykova univerzita, Brno 2008. ISBN 978-80-210-4570-5.

Renata Kalenská: LEXikon Otakara Motejla. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006. ISBN  80-7160-860-8.

Nahoru