Reformy, nebo další dehumanizace? Je zapotřebí reagovat.
Není sporu o tom, že náš stát potřebuje zásadní reformy. Nová vláda je odhodlána s nimi začít, avšak ukazuje se, že její představitelé postrádají to základní – úctu a ohled k občanu, k člověku, jemuž mají sloužit a jenž je zdrojem jejich legitimity. Tomu odpovídají jejich návrhy i argumentace. Proti nastoupenému trendu se přirozeně začínají tvořit obranné iniciativy. Jedna z prvních, ProAlt je důležitou a výstižnou reakcí na koncepční omezenost prvních kroků vlády.
Premiér Nečas se jevil jako pracovitý a seriózní potenciální koordinátor reformních snah a nelze mu jistě upřít dobrý úmysl. Avšak v nekritickém přijetí této představy se skrývá velké nebezpečí. Již jeden z jeho prvních argumentů na podporu zavedení školného (červen 2010, rozhovor pro Právo: „Mimochodem podívejte se v průběhu semestru do restaurací a hospod každého většího univerzitního města. Já myslím, že pár takových vynechaných sedánků umožní řadě těchto vysokoškoláků naprosto v pohodě tyto věci splácet.“) svědčí o sklonu k manipulativnímu moralizování a odvádění pozornosti od jádra věci, tedy o povaze školného jako ekonomicko-politického opatření s asociálním aspektem. V podobném zjednodušujícím duchu se nesl i jeho červencový útok na veřejnoprávní televizi na serveru Aktuálně.cz („Jako prostý televizní divák, ne jako předseda vlády, mohu pouze říci svůj subjektivní dojem: ČT1 a ČT4 neplní úkoly veřejnoprávního vysílání a jsou to v podstatě poplatky dotované komerční, na plytkou zábavu orientované sportovní a zábavní kanály.“) Ne, že by nebylo co kritizovat, ale problém je poněkud komplexnější (neujasněný pojem veřejnoprávní služby, stejně jako specifický charakter poplatků, které nejsou „veřejnými penězi“, nýbrž penězi jednotlivých občanů, a ČT musí tedy zohledňovat i jejich vkus, aby je neodradila, atd.). Nečasovo vyjádření sice svědčí především o jeho osobě, ale chtě nechtě i o osobě předsedy vlády.
Když moralista dostane výkonnou funkci, stane se s velkou pravděpodobností příkladným technokratem. Tedy začne o ostatních smýšlet jako o bytostech nižšího řádu, jejichž chování je založeno na jednoduchých instinktech (nejčastěji: touha po zisku, plusové znaménko, a sklon k lenosti, minusové znaménko) a lze je tudíž manipulovat opatřeními, jež s těmito instinkty počítají. Tak ovšem začíná vznikat společenské klima s orwellovskými parametry, v jehož jazyku se slova jako svoboda, osobní důstojnost, láska, soucit a solidarita stávají prázdnými pojmy. Pokud vůbec nezmizí.
Příkladem tohoto děsivě chladného technokratického jazyka může být Nečasova reakce na necitlivý návrh ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka na zrušení podpory v nezaměstnanosti lidem, kteří podají výpověď ze zaměstnání sami (Nečasovo prohlášení viz např. na webu Parlamentních listů z 8. srpna). Mnozí se zaradovali, že premiér zareagoval, ale nenechme se zmást – on absolutně nevystoupil proti jádru onoho návrhu, tedy proti zásadnímu znevýhodnění závislého člověka (zaměstnance) a omezení jeho svobodného rozhodování. Filosofie Drábkova návrhu je v Nečasově pojetí zachována, jen je „změkčena“, avšak ne kvůli člověku, jeho svobodě a důstojnosti, ale kvůli negativním efektům na „trhu práce“: „Mezi nižší podporou a žádnou je z hlediska očekávaného efektu velký rozdíl. Nižší podpora je adekvátní reakcí systému na vlastní iniciativu zaměstnance, který výpověď podává. V případě úplného odejmutí podpory ale převáží u zaměstnanců nežádoucí efekt strachu z možných komplikací a riziko finančního problému. To bohužel pohyb na trhu práce nežádoucím způsobem omezí. Opatření, které na první pohled vypadá atraktivně pravicově, se ve skutečnosti stane brzdou pro rozvoj trhu práce a povede k jeho zamrznutí. Nepotřebujeme lidi odrazovat od odchodu z neperspektivních odvětví, podniků či míst.“ A co odchod z místa nedůstojného pro člověka? Nejen finančně, ale i lidsky?
Systém – jeho žádoucí efekt, jeho adekvátní reakce – z hlediska čeho? V myslích ekonomických technokratů jde o jediné: o maximalizaci zisku a přísunu peněz do státní pokladny, aby s nimi mohli nakládat v podobně zjednodušeném schématu. Kdo má peníze, má moc k čemukoli. To, že smysluplnost lidského života, jeho kvalita a rozvoj společnosti založené na úctě k člověku (pro nás věřící, tedy snad i pro pana premiéra – jako Božího stvoření), tedy humánní společnosti, nemusí s těmito jednodušenými strategiemi souznít, je nabíledni.
Proto je neobyčejně důležité, že vznikají iniciativy, jako je ProAlt, které reagují na jednostrannosti ve vládním prohlášení a konání. Během několika dnů získala několik stovek signatářů a lze jen doufat, že premiér, jemuž i při uvedených výhradách nelze upřít snahu o zodpovědný přístup, je z úzkoprsých důvodů úplně neoslyší. Prohlášení ProAlt - Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ, pod názvem Společnost se škrtnout nedá je k nalezení na webových stránkách www.proalt.cz a rozebírá podrobně několik zavedených klišé, jimiž se manipulují občané. Z úvodní části prohlášení vyjímáme:
(…)
Reformy přilétají na křídlech strachu. Neodůvodněné, účelově vyvolané obavy ze státního bankrotu, šířené bez hlubších znalostí pod heslem „řecké hrozby“, umožňují ospravedlnit cokoli. Slouží převedení hodnot jako zdraví, vzdělání, příroda, práce či solidarita na účetní položky. Navíc dvacet let neaktuální, vypočítavě zveličovaný strach z „návratu komunismu“ má preventivně zneškodnit jakoukoli opozici.
Mezinárodní finanční a hospodářská krize se využívá k vyvolání pocitu naléhavosti a ohrožení. Mlčí se o tom, že navrhovaná řešení vycházejí z téže neoliberální ideologie, jež nás ke krizi dovedla. Ta vznikla v důsledku deregulace trhů a nekontrolovaných finančních spekulací, dlouhodobého omezování veřejných statků a zvyšování sociálních nerovností, tedy vinou uplatňování politicko-ekonomických přístupů podobných těm, kterými chce současná vláda krizi řešit.
(…)
