Koncert dopadl dobře. Energie hudby se přenesla na posluchače a někteří z nich zatoužili v jejích vibracích pokračovat v salónu za městem. „Pojď s námi! Je to tam skvělé!“ – Šel jsem, ta chuť se vydovádět byla nakažlivá. Možná jsem i něco očekával, ale to raději nepovím, neboť podstatné nakonec bylo, že jsem se o půl třetí ráno ocitl v temných uličkách cizího města.

Nadávaje si v duchu, čemu jsem zas naletěl, snažil jsem se intuitivně držet směrem na centrum. Jenže každá další křižovatka mi otevírala méně a méně povědomou ulici. Narazil jsem na ohradu, možná hřiště nebo autobazar. V přilehlé budově se svítilo. Otevřenými dveřmi jsem zahlédl prázdné stoly. U barpultu seděli dva muži a žena. Zevnitř vycházela hudba. Velmi hlasitá hudba. Co si tak mohli povídat? Vyrazil jsem dál, nechtělo se mi do té hlučné prázdnoty. Silnice, tentokrát už lemovaná nízkými domky, skoro jako na vesnici, mne dovedla k další hospodě. Za okny byla  tma. Cosi zašustilo a vzlyklo. Z dveřního výklenku se vyloupl malý, snad osmiletý chlapec. „Nevíte, kde je moje maminka?“ zeptal se plačtivě. „No, to tedy nevím. A kam šla?“ – „Říkala, že jde na chvilku do hospůdky.“ – „Určitě se zapovídala a vrátí se, neboj. Tady nemůžeš zůstat. Kde bydlíš?“ – „My jsme tu na návštěvě...“ – "Tak pojď, doprovodím tě."

Vydali jsme se po silnici dále ve směru, kterým jsem dosud šel. Za posledním domkem chlapec odbočil doprava, do úplné tmy, a začal stoupat do mírného kopce, z obou stran stromy, keře a možná i ploty. Tedy, zdálo se mi, že to tak je. Neviděl jsem nic, jen jsem klopýtal po kamenité cestě za šustotem jeho nohou. Zmola, vybavilo se mi náhle. Tak se říkalo podobnému úvozu ve městě mého mládí. V něm stál dům, ve kterém bydlela rodina s několika dětmi. Byly špinavé, páchly a ve škole se jim ostatní vyhýbali. Jednou jsem u nich byl, v obýváku měli propadlý strop... Na levé straně problesklo světlo. Vlevo od cesty se objevil plot, za ním trávník a chatka. Nad dveřmi svítila žárovka. Vysoká branka byla zavřená. „Máš klíč?“ Kluk zavrtěl hlavou. „Jak ses dostal ven?“ – „Takhle.“ Chytl se pletiva a během chvilky byl na druhé straně. Jako opička. „Dveře jsou otevřené?“ – Přikývl. – „Tak šup, běž dovnitř, zalez do postele. Mamka se určitě vrátí. Počkám tu chvíli. Jasné?“ – Přiblížil se ke dveřím, ale ruku na kliku nepoložil. „Je tu velká vosa a kroutí zadkem! Já se bojím.“ – „Zažeň ji, vždyť jsi chlap, a běž dovnitř.“ Neměl se k tomu. – „Já snad budu muset přelézt za tebou...,“ přesvědčoval jsem jej a vnitřně se mne zmocnily pochybnosti. Jsme tu vůbec správně? Není zamčeno? Nakonec vklouzl dovnitř.

Z neproniknutelné tmy se ozvalo harašení a nějaké brblání. Než mi stačilo cokoli dojít, dva metry přede mnou  z temnoty vykoukla trochu pomačkaná kulatá tvář. Starší chlapík s bílými řídkými vlasy a neholenými vousy téže barvy. „Tys mě vylekal. Co tu děláš?“ Mírně se kymácel. „Doprovázel jsem ztraceného kluka a ztratil jsem se taky. Kudy se jde do centra?“ Zazíral na mě: „Zpátky na silnici a doleva.“ Opačným směrem, než jsem šel doposud. Chlapík se propadl do tmy a já začal klopýtat zpět. Přesněji, prodírat se černotou. Najednou se mi zdálo, že slyším hlasy. Vmáčkl jsem se na bok do křoví a opravdu, hlasy se přibližovaly. Nebylo jim moc rozumět, z nezřetelné artikulace jsem chytl ženina plačtivá slova: „Já mám vždycky fobii...“ – „Fobii z čeho? Už tam budeme,“ opáčil muž. Prošli na dech ode mne. Branka klapla. „Mám fobii a...,“ opakovala zas žena. „Já zůstanu radši venku,“ řekl muž. Vrzly dveře. „Jé, ahoj, ty ještě nespíš?“ – Vystoupil jsem z křoví a s lehkým nášlapem – každý kamínek může být bubínek – jsem se doplížil na silnici. Nebe bylo ještě  temné, zato má mysl jasná. Zábava skončila,  je čas jít spát.

 

Nahoru