Dva fauly: Novinářská objektivita v Praze a autorská práva v Brně
V posledních dnech jsme svědky symptomatických událostí, které ukazují, kam až klesla vnímavost k etickým hodnotám a smysl pro skutečnou podstatu věcí v naší společnosti. Píšeme o článku Terezy Strnadové v Mf DNES (23. 4. 2010) ve věci klipu Petra Zelenky a o kauze s vyvěšením knihy na internet jedním studentem v Brně (Brněnský deník Rovnost 23. 4. 2010).
Faul první
Zelenkovi se podařil parádní kousek. Se svým klipem Přemluv bábu dosáhl celostátní publicity a debaty. Debaty o ničem. Svedl poctivé přemýšlení o politice do roviny vulgárních zjednodušení a sociální demence. Nikoli však demence těch, o nichž se v klipu v tomto duchu mluví (to jest starých lidí na venkově), nýbrž jeho aktérů a tvůrce. Nejen vulgární momenty, kdy se místo Milana Kundery objeví ne obrazovce „omylem“ nejdříve ženské přirození, nebo když slyšíme moudro typu „Levou rukou si lidé všude na světě – no, v některých zemích... – vytírají zadek. No, hlavně, když budete volit levici, tak si pak levice vytře zadek s váma.“, by měly odkázat dílko do míst, kam patří: do kavárny pražského intelektuálního cynismu a exhibicionismu. Tu však bohužel řada lidí v této zemi bere pořád vážně a někteří dokonce uvažují o společenské prospěšnosti takovýchto „mystifikací“. To, že se dále pomíjí, že jde navíc o ubohý český plagiát mnohem autentičtěji, vtipněji a sympatičtěji vyznívajícího předvolebního klipu Sarah Silvermanové, už pak nikoho nepřekvapí. Petr Zelenka je světový.
Tedy, kdyby ten klip rezonoval v adekvátním prostředí, budiž. Ale zoufalé na tom je, že se jako „atrakce“ šíří všude a že na začátku stála nepokrytá reklama z pera novinářky Terezy Strnadové a celostátního deníku Mf DNES. Z jejího „objektivně“ referujícího článku nejsou vůbec patrné eticky problematické stránky klipu a vypadá to, jako by šlo o vážně míněnou akci příslušníků mladé generace. Strnadová – zjevně ztotožněna s politickým názorem klipu – píše: „Poselství klipu, který společně natočili, je jasné: řekněte prarodičům, že nestojíte o to, aby volili levici.“ O kontextu, v jakém se tak děje, ani slovo. A nakonec nechybí ani adresa na redakčním serveru idnes (sic!), kam byl klip umístěn. Kde je nějaká profesní zodpovědnost? To je prvoplánová agitace, skutečný patologický virus.
Faul druhý
Student Fakulty sociálních studií MU v Brně vyvěsil v rámci univerzitního internetu pro své spolužáky obtížně dostupnou knihu. Problémem číslo jedna bylo, že porušil stávající autorský zákon, tedy „porušil majetková práva autorů“, problémem číslo dvě pak, že autory jsou rektor MU prof. Petr Fiala a proděkanka FFS MU doc. Markéta Pitrová. Proti studentovi bylo zahájeno disciplinární řízení a podle Brněnského deníku Rovnost (23. 4. 2010) mu případně hrozí i vyloučení ze studia. Další studenti mu vyjadřují podporu. Sám aktér vydal dnes (25. 4.) k celé kauze prohlášení, jež je mimo jiné dostupné i na Facebooku ve veřejně přístupné podobě ve skupině Protestuji proti disciplinárnímu řízení za vyvěšení naskenované knihy do IS. Celá kauza vykazuje několik příznačných symptomů:
1. Autorský zákon, který z podstaty nemá status výrazu objektivní reality, ale je dobovým konstruktem, účelově sloužícím určité skupině – především té, která „ochraňuje duševní vlastnictví“ – se tu používá jako instrument k šikaně. Toto známe i z jiných odvětví – například z oblasti živě provozované hudby v prostředí malých klubů, galerií, škol atd. Zjednodušující mantra typu „autor má právo na finanční odměnu za své dílo“ z mravního a celostního hlediska neobstojí. Protože: Neexistuje absolutní autorství ani absolutní nároky. Bereme si z pokladů předchůdců a více či méně originálně přispíváme k jejich dalšímu životu v nových podobách. Dnešní absolutizující koncept autorství je jenom účelová strategie. Když paní děkanka Pitrová v Deníku říká „Mrzí mne, že se vytváří atmosféra, kdy obrana práva je vnímána jako nemístná a jeho porušování naopak jako dobrý skutek,“ zjednodušuje ve stylu ochranných organizací celou situaci, protože „obrana práva“ je tu také „obranou tvrdého komerčního mechanismu“. Do budoucna bude třeba diskutovat v první řadě o míře autorství a jeho hranicích. A o dalších aspektech. Příručky (a můžou vypadat i jako drahé knihy, když už dnes nejsou běžná levná skripta) psané pro potřeby výuky jsou zhusta kompilacemi, jež jejich autoři, pedagogové placení ze státní pokladny, chrlí za použití autorských materiálů jiných autorů či badatelů. Těm ovšem už nic neplatí a pod vším je spíše cítit jednoduchý komerční tah za autorskou odměnou, který využívá momentálních příznivých mechanismů. Nikdo se nezabývá například dostupností této služby a přiměřenými cenami, jestli jsou vůbec naplněny. Neboť je to ve skutečnosti komerční služba, jejímž motivem je především zisk. Ostatní je považováno za irelevantní. Osvěta, dostupnost, dar obdarovaného.
Za ukázku nekorektnosti lze považovat i to, že se v článku v Deníku k situaci z hlediska právnického vyjadřuje zástupce ochranné organizace. Ten nemůže už z principu nalézt na věci polehčující okolnost ani vidět jiné rozměry než ty, kvůli kterým je jeho organizace zřízena a z čeho má byznys.
Problematice autorství, autorského práva a duševního vlastnictví se budeme v budoucnosti na stránkách Kulturních novin zcela jistě důkladněji věnovat. Ve školství nabývá tato sféra obzvláštní bizarnosti.
2. Reakce vedení fakulty (či spíše autorů knihy) je symptomatická. Škola je v první řadě byznys, velkovýroba sloužící k dosažení zisku, formalizovaná předpisy. To, že je kapacitně poddimenzovaná a současně finančně náročná, že studenti i pedagogové řeší pochopitelně studijní agendu, jak se dá (sdílení je rozšířené), to je realita, s níž se dá jistě nějak do budoucna pracovat a zlepšovat ji. Ale to chce i odpovídající přístup. Je smutné, že místo toho, aby onen student (který celou věc udělal zjevně z neznalosti a ze snahy pomoci druhým a ne pro vlastní obohacení) byl nejdříve upozorněn, že přestupuje stávající legislativu, a požádán o stažení, je ihned exemplárně volán k disciplinárnímu řízení. Místo osobního výchovného postupu tedy byrokratické zastrašování.
Solidární reakce mnoha studentů je pak zcela pochopitelná. Z univerzity se vytrácí humanita, lidský přístup, jenž by měl být základem lidské společnosti.
S tím by se mělo něco dělat.
