Poutníkovo probouzení
Při návštěvě karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří se mi v tamním nádherném knihkupectví dostala do rukou malá žlutá knížečka. A ne náhodou. Magie poutního místa se v lecčem protínala s magií životního hledání jednoho zvláštního poutníka.
„Oblíbené hospůdky mají své ohromné výhody. Ta moje je na Soukenické, pár kroků od místa, kde bydlím, a jmenuje se La Ventola. Chodím sem v úterý po Salvátorovi na Ligu Mistrů a mám již své místo u malinkého stolečku přímo před obrazovkou. Číšník Honza, nervózní, že v době důležitých zápasů musí být na place, mi bez řečí přinese desítku, ostatně jako mi ji bez říkání nosí všechen ostatní personál z La Ventoly, jen co odkládám sako. Spolu s číšníkem Honzou fandíme Blues a útočné řadě Deco–Drogba–Anelka a Petru Čechovi v bráně.“
Malá hádanka: Kdo napsal předchozí řádky? Řeklo by se, nějaký štamgast oné pražské hospůdky, ale jak poznat víc? Prvním klíčem je Salvátor. A nápovědou další věta z fejetonu: „V sedm je v úterý u Salvátora mše svatá a o čtvrt na devět začínají katecheze.“ Nebudu to dále prodlužovat, autorem je kněz, biolog, středoškolský a vysokoškolský pedagog Marek Vácha. A celý fejeton s názvem Biskup Hudal je součástí výboru Probouzení. Titul nerozsáhlé knížečky spolu s osobou autora by mohl svádět k předsudku o duchovně-moralizujícím zaměření publikace. Trochu moralizování tam sice občas je, ale v žádném případě nepřevažuje a není demagogické ani neuroticky protivné. Spíše má charakter povzdechu a vypovídá o touhách autora. Marek Vácha (1966) je zajímavý člověk se zajímavými, na kněze nezvykle otevřenými pohledy na svět i na sebe.
Charismatický a mezi studenty obdivovaný pedagog na Biskupském gymnáziu v Brně (to vím z první ruky), absolvent oboru molekulární biologie a genetika, dále vystudovaný teolog, výzkumník pobyvší delší dobu na české stanici v Antarktidě (z čehož vznikla kniha Poslední země, Cesta, Brno 2007), přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a současně farář ve vinařské dědince Lechovice na Znojemsku. Autor několika knížek přibližujících tematiku moderní přírodovědy a křesťanství... A mohl bych pokračovat dál, až bychom si já i ty, milý čtenáři, mohli myslet, že si už vymýšlím. Že to zkrátka není možné v jednom člověku zvládat. Praha, Brno, Lechovice, Antarktida.
Jenže po přečtení knížky Probouzení vyvstane před námi reálný člověk, který přes své přiznané nedostatky má jednu nespornou přednost – dokáže se soustředit a veškeré své aktivity propojovat a sjednocovat v ucelenou reflexi své životní cesty. Probouzení je výborem nestejnorodých textů – některé jsou krátkými skicami, obrazy, jiné osobními vyznáními – přáními, delšími zamyšleními či minipříběhy, některé by se daly označit i za plnoprávné eseje – třeba skvělý Katolicismus moravský a český, v němž autor osvědčuje neobyčejně vtipný a pronikavý intelekt, či víceméně osobní vyznání Církev. Vácha mluví i o těch nejkomplikovanějších věcech srozumitelně jako zkušený popularizátor s literárními kvalitami. Myslím, že nejen pro hledajícího a pochybujícího křesťana (i takoví jsou a je jich hodně...) má čtení této útlé a přitom mnohavrstevné knížečky smysl. Člověk očarovaný okolním světem, přírodou, biolog nejen vzděláním, ale i podstatou, poutník pokoušející se o překročení (transcendenci) jednorozměrného materiálně-ekonomizujícího životního způsobu, jáhen směřující ke kněžství, poté praktikující kněz, ti všichni tu skrze jedno pero dávají nahlédnout do svého myšlenkového světa, do svých pocitů – mnohdy velmi osobních, občas zcela pozemských. Ale někdy i závažných: O co přicházíme, když se pro něco skutečně rozhodneme, osudově... třeba pro kněžskou dráhu? A to nejdůležitější: Co tím získáváme? A je to vyřízeno jednou provždy? - To není čtení pro oči zpitomělé povrchními stereotypy na téma katolických kněží (farské kuchařky, to známe, haha), tady se mluví o esenci a legitimitě určitého bytí.
Členění výboru je zvláštní. Po úvaze doporučuji začít Prologem, který je paradoxně textem posledním, a pak pokračovat čímkoli, třeba hned první úvahou (Probouzení) nebo úsměvným textem Moji přátelé výtvarníci, dle nálady či intuice, jenom ne Předmluvou. Ta se hodí nakonec. Z mnoha důvodů, a ne jen proto, že jeden z textů, o němž se poutavě zmiňuje, ve výboru chybí (Místo, na němž stojíš). A nebo je myšlena autorova předchozí stejnojmenná kniha, ale z kontextu to vyznívá tak, jako by šlo o jeden text ve výboru?
Nemůžu si na závěr odpustit ještě jednu krátkou ukázku z eseje Katolicismus moravský a český, který je pochopitelně jistou nadsázkou a vtipnou extrapolací k pólům „moravský-vesnicko-lechovický“ a „český-velkoměstsko-pražský“ a potěší jistě mnohého Moravana, ale snad i Pražana, bude-li tento mít dostatek smyslu pro humor:
„Když se slepý rakouský poutník umyl v naší lechovické studánce a po návratu do Rakouska viděl, nedělá se kolem toho žádný humbuk, vždyť takové věci se dějí a patří do řádu světa, spolu s anděly, vílami a zjeveními mrtvých. V Praze by se taková věc nemohla stát, neboť v Čechách již víly nežijí. Když se na Turzovce zjevila místnímu hajnému Panna Maria, český katolík se ptá:“Jak je to možné?“, zatímco moravský katolík se ptá:“Co chtěla?“
Když se náš tehdy čtyřiaosmdesátiletý farník pan K. s dovolením postavil po mši svaté k ambonu a líčil všem přítomným v lavicích svůj sen, ve kterém se ocitl v kostele, viděl světlo a Pannu Marii, které je náš kostel zasvěcen, nikdo se nesmál a nikdo ho nepodezříval z exhibicionismu. Takhle to přece v životě chodí, pan K. jen popsal, co viděl, neboť popisoval prostou všední věc. A šli jsme domů a všichni si to pamatujeme. U nás na Moravě jsou věci na svých místech a svět je ještě plný toho, co je za-zrakem...“
Marek Vácha: Probouzení (Cesta, Brno 2009, 130 stran, 98 Kč)
