Folklor jinak:
Zpráva o první zamoravské expedici Kulturních novin

Aneb obrazy z fašankové výpravy ve dnech 13. a 14. února 2010, jak se uchovaly v paměti přímých účastníků.

Jiří: Intro

Na počátku celého podniku stál úmysl pedagogů New York University in Prague vyslat svoje studenty do míst, jež jim - uvyklým standardům amerického života - poskytnou dostatečně silný zážitek exotiky. Po prvních úvahách o destinacích typu Afrika, Asie a nebo alespoň Balkán, rozhodli se učitelé pro východní Moravu. Jako průvodce si vybrali mne, který do těchto končin jezdívá z rodného Brna snad už od časů Janáčkových, tehdy ještě s fonografem na zádech... Bývala to dřina, přátelé.

Rozhodnutí americké univerzity bylo nejen veskrze ekonomicky realistické, ale nakonec ani z původního ideového záměru v ničem neslevovalo. Člověk nemusí  cestovat tisíce kilometrů daleko, aby se setkal s archaickými rituály, svébytnou mytologií a čistým myšlením, nedeformovaným kapitalismem ani socialismem (přinejmenším alespoň v období fašanku, což pro cizince ze zemí na západ od řeky Moravy překládám jako masopust či ostatky). Stačí překročit bájnou řeku Moravu směrem východním a vystoupat do hor moravsko-slovenského pomezí. Z nich sice roku 2001 odešla na onen svět poslední opravdová vědma, "bohyně" Irma ze Žítkové, ale neodešlo kouzlo tohoto kraje. Dvacetiletý Američan z New Yorku si musí  v Komni, jednom z domnělých rodišť učitele národů Jana Amose Komenského, připadat jako ve Ztraceném světě Arthura Conana Doylea. Ze společnosti, kde „nic není zadarmo“ a „každý svého štěstí strůjcem“, dostává se do víru roztodivných masek, je svědkem šavlového tance, při němž se z chlapců stávají chlapi. Sice nerozumí, ale možná tuší obsah magických zpívánek, které hospodáři zajistí v příštím roce úrodu a děvčeti ženicha. Své štěstí si tu člověk zasluhuje pod dohledem a z milosti vyšších mocností. Tak jak to má být. Našemu cizinci během fašankového reje odevšud přicházejí nejrůznější drobné pochutiny, jakoby z nebe a ne od lidí, neboť nikdo za ně nepožaduje zaplatit. Směňuje se tu pouze veselí - za úsměv úsměv...

Nejsa pouze průvodcem, ale především rozhlasovým redaktorem a členem redakce Kulturních novin, pozval jsem dva své kolegy z novin k účasti na expedici. Cílem byla fašanková krajina uherskobrodská a horňácká. I když mí přátelé nejsou až z Ameriky, tak svým způsobem přicházejí na fašanek také z velké dálky - Martina z Malé Hané a Petr dokonce až z Pelhřimovska. Zdálky i zblízka jsou však jejich pohledy.

Martina: Jako jmelí

Když jsem kamarádům kývla, že s nimi pojedu na tzv. fašank někam na Uherskobrodsko, bloudilo mým krevním řečištěm krom bílých krvinek taky bílé víno. Ve stavu bez vína se pak sama sebe ptám, zda jsem se neunáhlila. Cítím, že mé předsudky vůči folkloru nejsou nicotné. Fašank, u nás masopust, jsem vnímala pouze jako další vypelichanou tradici, hnojenou umělým sentimentem. Smysl periodického opakování masopustního rituálu, tedy obnovení chaosu před nastolením řádu, mi zůstal skryt. V mém kraji se zapomnělo žít cyklicky, snad od dob, kdy se ve školách začala zkoušet dějeprava a políčka se slila do jednotné zemědělské zkratky.
Celá povrchní nastupuji do vozu; ten obtěžkán mou dušenou zaujatostí, sunul se směrem na jihovýchod Moravy. Cíl: Komňa – tam je fašank tradiční, nejstarší, ba archaický. Tož, slibné to je. Mlčím a nechám se vézt. Bílá krajina láká k archivářskému lovu pamětí. Vyplavují se mi obrazy ožralých medvědů, zarudlých nosů a prsatých chlapů v suknicích. Ta banda se motá u babičky na dvorku a řve; mně je možná pět a dost se těch kreatur bojím. „Martinko, dnes chodi maškare“, nejradši bych se zavřela do dědovy fotokomory a nechala se vyvolat v jiné podobě. Ale už mi není pět a vím, že s hlavou v písku se špatně cestuje. Jedeme. Dívám se z okna. Sněžná pole tají horizonty. Naši pozornost upoutají tmavé šmouhy, některé se črtají na zemi, jiné na stromech. Vypadá to, jako by strom i zmrzlá pláň měly malé komínky. Znaky mrtvého města, zasypaného lavinou, zapadaného nezvaným sněhem. Jsou to ale káňata, dravci samotáři se houfují, hlad je šikuje. Už mi není pět a můj zrak už dávno není dravčí; místy si nehybná káňata pletu se jmelím.
Však káně, komín, jmelí ztrácím z dohledu, vůz žene a jsme v Komni (zde, poutníče, na Jana Amose Komenského pomni). Vplétáme se do průvodu masek. Chystám si foťák. Jsem turistou ve vlastní zemi, tak začnu mačkat spoušť, ať se rozplynu v dokumentu. Vzdorovitě zkouším zoom a „neobvyklé“ úhly, mám jich přece k dispozici 360. A výsledek? Medvěd, dvě muchomůrky a zástup muzikantů. Vzdávám to a rozhlížím se. V tom mi do ruky přilítne griotka. S rubínovou výstelkou teď přešlapuji u dalšího domu; k pokladu přibývají diamanty slivovice. Mrznou mi nohy, zbytek Komně proskáču, propiju a projím. Další dům a milá paní v něm nám kromě slivovice nabízí také prohlídku místní expozice. Stojíme v příbytku zvěrokleštiče!

Propátráváme malou světničku; ve vitrínách kleště ve škále od kohoutka po bejka. Spatřím ceduli s mužským jménem. Je to jméno mého tragicky zemřelého strýce a pod ním nápis „zvěrokleštič“. Ceduli si fotím, v tom čas tak trochu cuknul. V pohostinné vísce jsem cizincem, ale předkova náhlá přítomnost mi do dlaně vyšívá pitvorný ornament; klamné pout(k)o. Odjíždíme do Strání na folklorní festival; Jirka, Petr, já a strýc v digitálu.

Když se mysl koncentruje na jeden bod, vše ostatní mizí. Poučena touto hypnotizérskou vědomostí, soustředím se na hudbu, bych vytěsnila mráz. Muzika ovládá noc, nohy a srdce. Domácí se točí jak ručičky splašeného ciferníku a zpívají; my s foťáky sedíme a přihlížíme. Dlouho sleduji jeden zvláštní pár: otec a dcerka, snad desetiletá. Jejich tanec se podobá soukromému obřadu, své zírání se snažím maskovat, před oči si kladu skleničku s vodou, ti dva jsou v potopě a já jsem mistr převleků; oni mě však stejně nevidí, dívka je drobounká a spíš levituje, nikdy by se nedotkla hrubých parket. A zase se všichni točí a zpívají písně, jejichž texty neznám. Jsem unavená z posedávání, pár starých vzpomínek zas zneužije bezvládí mého těla. Do usínání slyším mamčina slova: „naše babička moc hezky zpívá, má krásný hlas.“ A já, než odejdu a proměním se ve jmelí, si ještě stačím uvědomit, že jsem svou babičku Nikdy zpívat neslyšela. Předsudek není dravec a já nejsem myš, pomyslel si miškář…

Petr: Však jsme na Moravě!

 „Neuvěřitelnej je iniciační rituál dospělosti. Proměna chlapce v muže. Oslava trvá několik dní. Pomalovaný chlapec musí přeběhnout po hřbetech desítek býků a krav.“ Fascinující. Přes hromadu jitrnic hledím na obrázek dvou mladíků s výraznou malbou na tváři, hrudníku i břiše. Kývám hlavou. „No, ale to není všechno. Během toho rituálu jsou přítomné ženy švihány přes nahá záda. Normálně do krve. To se jim samozřejmě zanítí a zůstanou jizvy,“ říká režisér Petr a hledá další fotku. Kontrášovi za jeho zády běží po spánku dvě ohromné kapky potu. Nesetře je. Nešetří se. Muzikanti propadají euforii a nelze je nenásledovat. Rozhalené bílé košile, světlé kalhoty s lineární výšivkou přes hýždě až na stehna, kde ornament připomíná sexuální symboliku. „Ej, lučina, lučina, pojď, má milá, se mnú do sena!“ Soukromá oslava v garáži rodinného domku byla už naším několikátým zastavením na cestě straňanským fašankovým veselím. Ženy v tomto kraji nosí uvolněná kolena a při mimoděk zaslechnuté melodii rytmicky natáčejí pánev ze strany na stranu. „Co bych nešla, však su švarná, nebude ťa, synku milý, za mňa hanba.“„Co si dáte? Máme všechno,“ usmála se na nás hostitelka. A když jsme se po čase zvedali k odchodu, nebylo o nějakém placení možno uvažovat. „Však jsme na Moravě, ne?“

Ale hlavně je masopust - stále mi to na rtech nedrhne tolik jako fašank. Nechci se tu pouštět do sporů mezi lokálními názvoslovími. Nejde o krásu slova, spíše o zvyk; pocházím z Českomoravské vrchoviny. Basa se u nás nepochovává, ale princip svátku je stejný. Naposledy si užít před velkým půstem, který trvá až do Velikonoc, kdy v návalu nové radosti narveme mladé proutí a sešviháme ženám pozadí. Ty jsou za to vděčné, neboť nebýt toho ztratily by v následujícím roce vitalitu, zkrátka by uschly, a nic by do nich nebylo.
Ale masopust je spojen také s odvody mladých mužů do armády. Sedmiletá služba ve zbrani už je slušným předělem v životě. Chlapec si zatančí, a když se po letech vrátí, tak už jako muž. Někdy invalida. Prostě proměněn. Připomínkou této někdejší silné zkušenosti, která nutně formovala dění na vsi na úrovni vztahů rodinných, mileneckých i pracovních, je šavlový tanec. Ve Strání tančí muži v krojích jen s dřevěnými stylizovanými atrapami. Šavle má jasně červenou barvu a je zdobena kovovými kroužky, které při tanci chřestí. V nedaleké Komni, kde se tanečníkům říká skakúni, nosí šavle pravé. Namísto toho jsou stylizované tváře skakúnů. Přestože bezvousé bradě je domalován aspoň knír, celkově charakter líčení připomene spíše panenku; růžové tváře a oční stíny ukazují chlapce ve věku, kdy vypadají ještě krásně jako děvčátka. Růž jim smyje armáda.

Zpoza kostela se vyřítí malej kluk. Oči mu svítí. Když říkám svítí, nejde o metaforu. Bělmo v široce rozevřených víčkách ostře kontrastuje se sytou modří a zelení, které pokrývají kompletně celý zbytek obličeje. Běží krásně. Ale klaun, který jej pronásleduje, je rychlejší. Povalí kluka na zem. Jak se kroutí, sníh se mu vtírá za bundu a do bot. Do tváře a vlasů mu klaun vetře barvu ze svých dlaní. Stojím opodál a koukám na folklór. Tak to schytám taky. Tváře hoří všem, když ne pálenkou, tak barvou bezpodmínečně. A někde v těle lechtá žhavé uhlí.

Řeřavím i v garáži ve Strání. Neumím zpívat, tak jen takhle blikám. Autisticky. Nemohu vstoupit do té řeže energie. Mimo jiné proto, že v ní nejde o slova. Přímé sdělení textu, jeho současné vyznění přestává být důležité. Zpívá se to, co před desítkami, možná sty let. Nevím. Slyšel jsem tu jednoho mladého muzikanta, jak se ptá gazdy, co je to rež. Že to zpívá a neví. Účastní se písně a zůsobu její prezentace jako rituálu. Rituál nám zpřítomňuje hodnoty těch, co tu byli před námi. Píseň je cesta. Fašank je cesta. Pokud bude chápán jako cíl, stane se jen dobře provedeným divadýlkem.
Konečně Petr nachází fotografii zjizvených zad mladé černošky. Mluvíme o jeho cestách do Afriky, skarifikaci a jiném zdobení. „Nejhorší je,“ povídá Petr, „že Afrika se naším vlivem mění; jejich život, tyhle rituály… To všechno,“ řekne a zvedne fotoaparát, „už moje děti neuvidí.“ Do škvarků se jemně vplétá vůně barevných pigmentů z našich tváří.

Jiří:  Národopisný nález roku 2 225 (výzkumná zpráva týmu kulturních antropologů z Columbia University)

Pátrání po původu každoročního fashankového průvodu na Broadwayi v New Yorku nebylo snadné. Téměř všichni účastníci mnohatisícového průvodu se shodovali na tom, že odvedenecký mečový tanec (recruit sword dance)  "Pod sable", stejně jako jeho tanečníci  s tajemným názvem "the skakoons" jsou velmi archaické zvyky z doby, jíž lze charakterizovat nejlépe výrazem "once upon a time". V současnosti je však dle názoru i cítění dotazovaných osob  možno tuto tradici přijmout již jako jednoznačně americkou.

Po rozsáhlé dotazníkové akci v rámci několikadenního fashanku spojeného s bujarým pochováváním "upright bass" (pozn.: česky kontrabas) na Times Square, která nepřinesla žádný jasný poznatek, jsme čirou náhodou zabloudili do malého baru s názvem Far Moravia (Daleká Morava), na rohu bulváru Broadway a 42. ulice. V nejzazším koutě, kam jsme se uchýlili, abychom měli klid pro vyhodnocení průzkumu, seděl kromě nás nenápadný stařeček. Jediné, co jej odlišovalo od běžného obyvatele New Yorku, byl malý černý klobouček nezvyklého tvaru s vyšívanou stuhou. Po nějaké chvíli se k nám naklonil: „Nezlobte se, že poslouchám, po čem mi nic není,  ale myslím, že bych vám mohl pomoci. Mám  85 let, jsem majitel tohoto baru a v naší rodině se traduje, že můj praprapradědeček, narozený někdy kolem roku 1990,  se zúčastnil kdesi daleko v Evropě  zvyku, který byl velmi podobný našemu fashanku. Bylo to v oblasti, která  měla údajně jméno, jež zdobí náš bar - Moravia. Praprapradědeček si odtamtud přivezl neobyčejně silné zážitky a traduje se, že tam nebyl sám. Že tam dokonce několik let jezdili Američané, tehdy ještě studenti, v rámci nějakých expedic. Praprapradědeček si na stará kolena otevřel tento bar a začal se tu scházet s pár svými spolužáky. Bylo pravidlem, že pokaždé dlouze vzpomínali na tu expedici do Evropy. Tak silný to byl zážitek, pánové! A jednou se rozhodli, že si zkusí připomenout onen zvyk, který jim ne a ne vymizet z paměti. To bylo kolem roku 2060. Nevím to přesně, ale co na tom dnes záleží, že? Jedinou památkou na praprapradědečka je tento klobouček. Prý si jej dovezl z oné expedice...“

Zaznamenali jsme do posledního slova vše , co nám tento vzácný pamětník sdělil a také jeho  klobouček jsme si důkladně oskenovali všemi dostupnými metodami. Stařeček jej choval jako relikvii a nechtěl  jej dát z ruky, či lépe řečeno z hlavy. Následovalo nadmíru pracné a napínavé bádání ve starých etnografických monografiích, dokonce ještě i papírových! Výsledek půlročního úsilí se však dostavil: Vzácný klobouček pocházel dle několika jasných indicií z města Strání, které se nachází asi 150 kilometrů na severovýchod od Vídně, jedné z evropských metropolí. Byl vyroben někdy kolem roku 2000. Bohužel, tím naše výzkumy skončily, protože ve zhruba půlmiliónovém Strání, kam jsme se následně vypravili, po oděvních součástkách tohoto typu, stejně jako po fashankovém rituálu, nebylo ani stopy...

Publikovali jsme naše výzkumy nejen v prestižním odborném Journal of Cosmic Ethnology, ale také v nejrozšířenějších ntbookových novinách The Cultural Newspaper. Naše články vyvolaly obrovskou odezvu a nadšení. Z reakcí jsme sice už nezjistili nic, co by podstatným způsobem rozšířilo naše znalosti o tajemném fashankovém obyčeji, ale onen obrovský ohlas dolehl až k americkému prezidentovi a do výboru Kongresu pro kulturu. Naši politikové se rozhodli navrhnout tuto úchvatnou tradici jako reprezentanta amerického kulturního dědictví do katalogu World Cultural Heritage.

Nahoru