Olbram Zoubek: Člověk je měřítkem všech věcí

Když se umění upíná k člověku, když svými specifickými prostředky odkazuje k důstojnosti a svébytnosti lidské bytosti, pak je zbytečné se ptát, zda to umění je soudobé, protože je nadčasové. Takto je lze vnímat do konce srpna na státním zámku Lysice v dílech velké postavy současného českého sochařství.

Umělec o sobě
    „Většinou mě zařazují do moderního proudu. I já se tak cítím. Žiji v této době, prožívám současné události, jsem vystaven dnešním tlakům. Myslím si, že se to na mé práci i pozná. Ale současně se tím neustále vztahuji k minulému, opírám se o tradici, ctím to, co bylo před námi. Nemyslím si, na rozdíl od mnohých jiných současných kolegů výtvarníků a uměnovědců, že prožíváme úplně výjimečnou, nulovou situaci. Že musíme ve všem začínat od počátku, že si své místo musíme vytvořit z ničeho. To se mi zdá trochu troufalé. Jsme na cestě odněkud někam. Každý krok je jisté riziko, je svým způsobem jedinečný, ale postupné kroky na sebe navazují. Třeba s omyly, odbočkami, návraty, ale je to cesta. Dobrodružná a krásná.
Když obhlížím svoji práci, vidím, že jsem vlastně tradiční. Dělám lidi, lidské postavy jak se vždy dělaly. A modeluji je tradičně, z hlíny, jako tvořili sochaři už tisíce let. A odlévám taky starým způsobem. Nikdy jsem ve své práci nepocítil potřebu opustit lidskou postavu. Vždyť člověk je měřítkem všech věcí. Člověk je nejbližším modelem. S duší i tělem. I náměty mám tradiční, dokonce archaické. V mnoha sochách se vracím k mýtům. Hledám v nich klíč i pochopení současnosti. Klíč k pochopení sebe sama a svého místa ve světě. Vracím se k pramenům evropské kultury. Vracím se do Středomoří. K mýtům řeckým, k mýtům křesťanským. A z těch křesťanských víc k starozákonním. V poslední době i k nejranějším mýtům slovanským, tam, kde se slovanské dějiny dotýkají dějin keltských.

Se svými postavami se musím nějak ztotožnit, musím se do nich promítnout. Nedokážu se ztotožnit s velikostí božskou. Nikdy jsem se proto ani nepokusil o postavu Kristovu. A ani světců. Dokáži se promítnout do postav, které stojí na zemi, které chybují, které mají lidské slabosti. Jsem tedy na jedné straně v přítomnosti - to ani jinak nelze - na druhé straně v minulosti. Tudíž rozpor, napětí. A o to mi vlastně jde. O napětí mezi momentem současnosti a věčností, řekl bych spíše trvalostí. Mezi trváním a pomíjením. Mezi lidskou malostí a touhou po velikosti, mezi velkým námětem a tíhou všednosti. Mezi touhou po dokonalosti a nemožností jí dosáhnout.“ (Z Olbrama Zoubka vlastního životopisu.)

O tvůrci
     Zoubkovu sochařskému stylu je příznačné redukované plastické tvarování figury. Základem je vertikála, forma na svislé ose, často nakloněné dopředu a s adoračně zdviženýma rukama. Povrch sochy je rozrušený, strukturovaný, dramatizovaný v každém detailu, jedním slovem živý. Stěžejním rysem myšlenkového utváření Zoubkových soch je v tvůrci zakořeněná pevná vazba na antickou kulturu, na její vzor humanity. Reflektuje se v iterovaných osudových námětech provedených v bronzu nebo v jiném materiálu, v cínu, osinkocementu nebo olovu. Nelze neakcentovat Zoubkovu integritu ideovou, jež ho vede k neupřednostňování inspirace antické před starozákonní či novozákonní. Se sobě vlastním  nadhledem říká, že starozákonní ženskou ikonou je Eva a novozákonní Marie, že osud mu dal Evu a Marii za manželky (sochařka Eva Kmentová, 1928–1980, současná choť Marie).   
       Na samotném počátku Zoubkova uvědomování si řeči sochařských forem stála lekce stran děl stěžejních osobností moderního sochařství. Pak přišlo pařížské setkání s dílem Alberta Giacomettiho. Působilo jiskřivým svitem nového poznání. Co už v té době Zoubek v sobě nesl z aspektu možnosti „své“ sochařské formy, to bylo rázem upevněno. Postupně pak konstituoval svůj sloh souhrnného figuralismu. Ne však v duchu Giacomettiho Sartrem (a jinými) ceněného existencialismu, ale ve smyslu kultu lidské bytosti.
       Zoubkovo dosavadní rozsáhlé dílo je rozepjato od drobné  plastiky k monumentálním sochám. Desítka děl v nadživotní velikosti (výběr ze 70. až 90. let minulého století) a kusé nahlédnutí do oblasti drobné (komorní) plastiky je náplní přítomné výstavy na lysickém zámku. Specifickou součástí Zoubkovy tvorby, přítomnou rovněž na aktuální výstavě, jsou slepotisky (reliéfní tisky). Spojují v sobě sochařskou a grafickou tvůrčí kulturu. Metodou plastického utváření získaná forma je negativně sejmuta na provlhčený ruční papír. Bez dodatečných kreslířských zásahů, někdy s akcentem lokálního zlacení. Námětově jde o práce příbuzné tvorbě sochařské, pracovní metoda je však jiná a výsledek, jakkoli dimenzí komorní, je výrazem mnohdy monumentální, formálně až u hranice minimalismu.

Lysická výstava nepřináší novou kolekci Zoubkových děl, tam její koncepce nesměřovala. Tedy neposkytuje sochařovým vyznavačům zbrusu nová uspokojení. Je jen variací a zmnožením uspokojení z minula. To jistě není málo. A je v tom i průkaz, že tvorba Olbrama Zoubka není (nikdy nebyla) sezónní záležitostí.

 

Nahoru