Sluneční hodiny pro pokročilé

Do Mnichova jsem přijela o půl šesté ráno. Po devíti hodinách cesty mi slušný recepční bez brv, kterými by mohl hnout, oznámil, že ubytovat mě mohou až ve tři odpoledne. Do té doby prý můžu obdivovat krásy velkoměsta. Ne, nejsem z cukru, ale v té chvíli jsem měla pocit, že karamelizuju.

S kruhy pod očima jsem začala kroužit městem a nevídáno, všude opuštěná jízdní kola, vraky kol, chuchvalce a mraky kol. Byla neděle a všichni spali, včetně bicyklů. Jejich majitelé je ukládali všude možně. Jedno viselo na parkovacích hodinách, jiná byla zmrzačena, aby je nikdo neodnesl, nebo naopak, aby je někdo už konečně odnesl.

Moje těžké kroky nutí zemi, aby se točila. Uvádím ji v pohyb jak křeček svůj kolotoč z kovu. Jsem sice vně, ale vím já, jaký je v tom rozdíl? Přede mnou obrovské prázdné ulice, táhnou se tam a pak zase jinam. Ty epileptické hady umravní má mapa. Mapa mi říká: jsi na Karlsplatz, drahá. Má hlava dodává: nazváno podle toho, že zde sebou plácl jakýsi Karel, hlava pomazaná. Já jsem tomu Karlovi hned záviděla. Strašně ráda bych sebou taky někde plácla, dokonce bez nároku, aby po mně to místo museli pojmenovat. Docela by mi stačila jedna maličká lavička, taková, aby se na ní vešel alespoň kousek mého trupu, příď nebo záď, na tom nezáleží. Postačí mi lavička šíře a délky autobusové sedačky; jsem skromné slovanské děvče.

Někdo se mě ptá: „Kolik je v Mnichově veřejných laviček?“ Každé město si zakládá na určitém koloritu. Polilo mě horko: Mnichov nemá ani jednu lavičku! „Správně,“ souhlasí se mnou kdosi. A mně se zdá, že ten hlas znám. „Choďte bosí,“ prosí mě kos a z nosu mu visí hejl. Ale díky za agitujícího kosa. Zapletla jsem se do jeho notové osnovy a rázem jsem byla v parku. Neměl sice žádné lavičky, protože jsme stále v Mnichově, ale měl palouk. Palouk do oblouku, to jsem ještě neviděla. A na jeho konci hlouček nuzáků. Upadnu do protějšího rohu obloukového palouku, za zády jírovec a pod zadkem rosa, tak v té rose sedím, já, ta upatlaná karamela. Pozorně sleduju hlouček nešťastníků, jenže když si nasadím brýle, je z hloučku jedna osoba a snaží se vstát.
Asi po deseti minutách se to bývalému hloučku podařilo. Mizí mi v keři. Po chvíli se vynoří a jde ke mně. Chci vstát a odejít. Ale poslední síly mi odnesl kos, v zobáčku, moc už toho nebylo. Asi pět metrů ode mě ten muž zabočí. Trochu jsem se uklidnila, netouží po mně ale po popelnici. Kručí mi v břiše, je prázdnější než celé toto město. Troska nebo trosečník otevírá víko popelnice jako já ledničku. Co na tom, že ta jeho trochu víc hicuje? Co na tom, že do úst vkládá většinou něco druhotně oživlého? On polyká peklo a já si chladím dlaně v rose.

Po snídání se na mě znova otočí. Měří si mě, jako bych byla čas. Na čele mi vystupuje jedna vráska za druhou, kruhy pod očima se mi splašily v psychedelické obrazce. Kroutím hlavou, ráda bych mu vysvětlila, že s časem nemám vůbec nic společného. Nevěří mi. Schovávám ručičky za zády. Vždyť nemám ani kyvadlo, chlape! A můžu si kopat jámu. Rosa v rukách i na čele. V těch vráskách, v těch bezedných kaňonech se zdvíhá hladina a zaplavuje bezbranné okolí. Na zatopeném palouku na sebe civí dva lidi, jeden má ruce za zády a ten druhý kdysi míval modré oči.

Odbíjí sedmá a dlouhý stín protíná mé čelo, muž mávne rukou, mám odejít, teď zase zírám já. „Stojíte v cestě slunečním hodinám,“ řekne konečně. A opravdu. Když na vás ukáže slunce, tak to bolí. Syknu jak zkrocené léto ulice, poděkuju a odkutálím se o kus dál. Ráda bych spala, ale nejde to. Muž je však pryč. Posadím se, pode mnou je prkenná lavice, batoh leží u nohou.
Bije deset. Bolí mě záda a lidi se někam trousí veleváženým krokem fádních nedělí. Jdu za nimi. Ocitám se před Neue Pinakothek. Jestli mám radost, ani nevím. Jen si matně vzpomínám, měla jsem přece v plánu ji navštívit. Usínám nad obrazy: Goya (nechce se věřit, ale jeho modely spí taky), nádherně něžný Turner (mžikám), Délacroix (burcuje jak budík na talíři, ale neudržím se),…Böcklin (ukolébává mě vlnami a stíny bez těl), Manet (opět dostávám hlad, je lepší to zaspat), Gaugin, Sérusier, jeden jako druhý, prospím se až k Schielemu a spolu s ním se zlomím na koženku. Skrývám se pod katalogem celé expozice. Usínám v poslední místnosti nad všemi plátny.

Ne, nejsem čas. Ale nikdo mně to už nevěří. Při odchodu mi u pokladny vraceli mince. Poklusem jsem dohnala zemi k třetí odpolední a pohodlně se natáhla na postel, bylo to letiště.

 

Nahoru