O přebytku zisku

Americko-rakouský spisovatel a novinář píše v časopisu Die Presse o velkém a současně rozporuplném příběhu „amerického snu“, příběhu, v němž zvolení prezidenta Obamy znamenalo počátek nové kapitoly.

Krátce po jedenácté hodině večer 4. listopadu 2008 to vypadalo, jako by z volebních místností „swing state“ Ohio vyšlehl na temnou oblohu paprsek světla, připomínající betlémskou hvězdu. Při původní vánoční slavnosti v původní zaslíbené zemi zvěstovali pastýři velkou radost. Anno 2008 převzala v zaslíbené zemi dneška zvěstování média. Lidé na ulicích od Berlína po Buenos Aires tančili a miliony četly v úsměvu mladého muže s tmavou pletí radostné poselství, že od nynějška bude všechno jinak.
Tato výjimečná událost v análech historie rasismu, vnímaná jako znamení obratu, se slavit musela. V jiné, spirituální rovině to ovšem byl známý jev, jenž má původ ve věčném cyklu západních krizí a stojí také za vlastním účinkem triumfu Baracka Obamy. Příchod Spasitele přece vždycky provázel jásot – v židovsko-křesťanských pásmech čeká totiž spasení vždy hned za rohem, století za stoletím.

Od roku 1776 vlaje nad jedním takovým rohem vlajka s pruhy a hvězdami. Amerika znamená víc než jen velkou stopu, kterou vyšlápli yankees. Že je něco „jen v Americe“ je výrazem pocitu, doutnajícího na Západě už dlouho; tam, kde pozemská přičinlivost překrývá mesiášství, je to chronická potřeba vysvobození. S politickým zahřměním roku 2008 byla nevědomky opět jednou stvrzena náboženská jedinečnost Ameriky. Nejzápadnější národ Země mohl na ruinách, které sám vytvořil, získat zpět svou důvěryhodnost zachránce celého Západu. Zrodil nejnovějšího spasitele. I když jen na vymezený čas.
Jako už v dřívějších inkarnacích patřil k odstrkovaným a objevil se v těžkých dobách. Nenalezl se pro něj pohodlný přístřešek. Obama vešel do chléva finanční krize – on, jehož provázel, teď bez ohledu na peníze, nejhlubší pesimismus v historii průzkumu veřejného mínění. Avšak propast, ze které vystoupil vzhůru, jen zesílila jásavé aleluja. Časem umlkne, tomu se nedá zabránit. Přesto si jeho zem podrží status, jenž byl ohlášen před mnoha staletími v kázání z roku 1630: „Staneme se městem na vrcholku. Oči všech lidí jsou obráceny k nám.“ („City upon a hill“ z kázání Johna Winthropa „A Model of Christian Charity“) Od tehdy hleděly miliony očí na nově ustavenou společnost Nového světa jako na inspiraci, která má uzdravit utrpení Starého světa. Amerika měla přinést konečné vysvobození od problémů, jež jsou v židovsko-křesťanské kultuře endemické – a jichž se měla Amerika sama stát brzy nejextrémnějším příkladem.

Dvě strany blahobytu

Statistiky Světové zdravotnické organizace hovoří jasnou řečí fakt. Na starém kontinentě jsou čísla tím horší, čím blíže je dotyčná země k západnímu, tedy americkému ideálu blahobytu jednotlivce. Celkem jsou dnes klinické deprese v USA a v zemích Evropské unie desetkrát častější než ještě před padesáti lety. Amerika, jako „nejpokrokovější“ mezi „rozvinutými“ státy Západu, musí schovávat nejvyšší procento svých obyvatel ve věznicích a umisťovat je v psychiatrických klinikách nebo léčebnách závislosti. Až na výjimky přibývá v každé generaci sociálně patologických případů. Jinde by takové problémy vedly ke zkoumání „národního charakteru“. V USA to jen doplňuje hrubé obrysy země o další atraktivnost. Drsný gangster je právě tak typickou americkou kultovní postavou jako velkorysý miliardář. Oba podněcují fantazii na celé zeměkouli. Společně přispívají k fascinaci, která dělá ze Spojených států „největší zemi světa“.

Zažil jsem toto ambivalentní vábení, když jsem byl v sedmdesátých letech sloupkařem newyorského listu Village Voice. K mým tématům patřila evropská mládež, protestující proti válce ve Vietnamu. Dopoledne házeli ti mladí lidé vajíčka po budovách konzulátů; odpoledne pálili vlajky s pruhy a hvězdami; večery utloukali v diskotékách zaručeně amerického střihu. Křičeli protesty proti vyhlazení vesnice americkými bombardéry. Ale jejich nejsilnějším vzorem byla nadále okouzlující brutalita Marlona Branda v Divochovi, jehož hřmící motorka trhala město na cucky. Neexistovala jediná evropská skupina mládeže, žádný mládežnický časopis a žádný trend, jenž by nebyl ovlivněn americkou hudbou, módou, slangem nebo chováním, vším tím, co v Americe bylo právě „hip“. Žádný německý hard-rock-freak, belgický punk nebo portugalský bohém se nenechal odstrašit americkými počty sebevražd ve své věkové skupině, třikrát vyššími než v Evropě, nebo vysokým počtem umístěných v psychiatrických klinikách, či dvojnásobkem sebevražd. Děsivé počty jen obohatily blýskavou atraktivitu „Ameriky“ o pár barevných puntíků.

Podobný paradox nalezneme i v názorech významných kritiků Ameriky – a jsou mezi nimi i takoví, kteří si v této zemi leccos vytrpěli. Stíny, které na Ameriku padají, činí světlo její jedinečnosti jen ještě zářivějším. Tak například uprchlý otrok Frederick Douglass provolává ke svým spoluobčanům, aby velebili „genialitu amerických institucí a pomohli naplnit svaté poslání národa“; židovský anarchista Paul Goodman kritizuje středozápad, protože se vzdal amerických slibů; existuje báseň Langstona Hughese z Harlemu s názvem „Let America Be America“, v níž naléhá na občany, aby vrátili zpět ten „úžasný sen“; definice Martina Luthera Kinga o bezpráví jako „urážce americké podstaty“. Učenci  mimo Ameriku zpívají stejnou písničku. Například rakouský politolog Eric Frey, jenž ve své Černé knize Ameriky (Schwarzbuch USA, 2004) potřebuje pět set stran na to, aby zdokumentoval všechny ostudné činy, jichž se Amerika od roku 1776 dopustila na svých vlastních obyvatelích i na lidech, žijících mimo její hranice. A jeho závěr? Každý národ se dopouští hříchů, avšak ty americké jsou výjimečně četné a politováníhodné jen proto, že by to jinak mohla být tak výjimečně nádherná země.

Tento tak často vyslovovaný bipolární názor zní už po staletí, od počátku republiky. Slyšeli jsme jej už od Thomase Jeffersona. Když byl guvernérem ve Virginii, napsal: „Pomýšlím-li na to, že je Bůh spravedlivý, pak se chvěji o tuto zem“. O několik let později, v prvním prezidentském období, velebil Spojené státy a jejich vládu jako „největší naději světa“. Již před Jeffersonem hlásal Jonathan Edwards něco podobně rozporuplného. Edwards, autor Hříšníků v rukách hněvivého Boha (Sinners in the hands of an angry god, 1741) byl nejdůležitějším kazatelem velkého náboženského hnutí 18. století, prorokujícího tisíciletou říši, jež měla vzniknout na americké půdě. Tento starozákonní vznětlivec poukazuje na vlastní zdroj této americké dichotomie.

Nejdramatičtěji se to projevuje při jom kippur, dni velkého jeffersonovského chvění. Když jsem byl ještě dítě, zažil jsem to v naší synagoze každý rok. Během ranní modlitby amidah stojí příslušníci obce skloněni nad modlitebními šálami, němé rty se intenzivně vyznávají z hříchů, sevřené pěsti bijí v prsa v bezhlesém pokání – až najednou modlící začnou z ticha nejhlubšího zkrušení velebit Boha a Izrael hlasitým, hrdým chvalozpěvem. V den smíření prosí vyvolený národ s obrovskou horoucností, aby Bůh uvedl svou jedinečnou přízeň do souladu s jejich vrozenou jedinečnou hříšností, aby obojí sloučil v jedno. Kristem pozměněná, nijak však zmírněná, přešla tato trýznivá vášeň ze synagogy do křesťanského chrámu. Neboť co je Nový zákon, jemuž je přisuzována větší umírněnost? Což není jeho hlavní postavou dobrotivý, laskavý Ježíš? Ano, avšak Jahveho geny sem přece jen pronikají. „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Zkrvavený meč je nástroj, jímž se vylupuje jádro evangelia. Otec je ochoten vysvobodit lidstvo z jeho velkých hříchů jen utrpením svého Syna. Pouze ztýrané tělo Synovo „naplní Otcovu vůli“. – Tak je to i s Amerikou. „Abychom tu vesnici zachránili, musíme ji zničit“, řekl jeden americký důstojník, také taková biblická postava, roku 1971 ve Vietmanu. Řekl to podobně jako jistý Francouz, který se stal americkým farmářem a roku 1782 psal o vyhlazení Indiánů v Nové Anglii: „Zmizeli a památka po nich nezbyla. Nezůstala ani nejmenší stopa po kmenech, které kdysi obývaly tuto zemi. Všichni zmizeli ve válkách, které proti nim vedli Evropané, nebo pomalu vyhynuli, opovrhovaní a zapomenutí. Nezbylo po nich nic než podivný dokument, a dokonce za to vděčí píli a náboženské horlivosti Evropanů, totiž bibli, přeložené do jejich jazyka.“ Židovsko-křesťanský sklon ke krutosti není ani úmyslný ani lehkomyslný, byl vnucen. Mimořádně náročný Bůh povolal své věřící k mimořádně náročné misi, jež je proveditelná pouze mimořádným, monolitickým nasazením. Mojžíšovi v Genesis přidělil náročné úkoly, jimiž má dovést sebe i svůj národ k dokonalosti. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý Váš nebeský Otec,“ hlásá Ježíš v Evangeliu, a tento příkaz věřící stále pronásleduje. Americký mýtus je kulminačním bodem obrovského židovsko-křesťanského oblouku, jenž se s několika mezistanicemi klene od města Ur v Genesis přes Starý a Nový zákon až k Wall Street, Pentagonu a luxusní nákupní čtvrti v Beverly Hills.

Naše podnikání je dílem Božím

První patriarcha Abraham je v posledním důsledku otcem otců-zakladatelů USA. Jeho vyvolenost přešla svým způsobem do nápisu na velké pečeti Spojených států: „Annuit coeptis“ je nápis na její rubové straně. „On shledal náš počátek dobrým“. On, to znamená Bůh. Udělal to tehdy už podruhé. Poprvé to bylo pro dvanáct kmenů, které byly králem Davidem spojeny v jakýs takýs národ a mělo jim být vládnuto z neutrálního města, jež  neleželo v žádné z oblastí, těmito kmeny obývaných – z Jeruzaléma. Několik tisíciletí poté se spojilo třináct protibritských kolonií v jakous takous Unii, jíž mělo být vládnuto z neutrálního města, ležícího mimo území této třináctky – z Washingtonu D. C. Před dávnými časy vzal na sebe Abraham břímě vyvolenosti. V této chvíli v Americe spočinulo břímě vyvolenosti na ramenou jednoho každého z oněch věřících, a všichni byli vyvoleni k tomu, aby potili svůj vyvolený pot a z tohoto kontinentu vydobývali svou vlastní velikost.
Politicky viděno to byla americká revoluce. Psychologicky viděno z toho vzešly kalvinistické požadavky, jež zašly dále než ty, jež poznala kalvínovská Ženeva.
Kalvinismus Nového světa věřil, že je spiritualita jednoduše patrná v hmotných věcech. Bohatství, jaké mohl člověk shromáždit, je měřítkem boží přízně a jeho milosti – milosti, která dokazuje, že jedinec svůj Bohem darovaný talent k nabývání zisku zodpovědně využil. Proto musí své bohatství neustále zvětšovat, aby vykonal svědectví o míře božské velkorysosti, jaká je možná na zemi. A protože je akumulace blahobytu úkolem, uloženým z vyšších míst, nadřazených člověku, nesmí být jeho naplňování bráněno nějakými nepřiměřenými ohledy na bližní. „Naše podnikání“, říká šéf investiční banky Goldman Sachs roku 2010, „je dílem Božím.“ Taková slova z Wall Street nejsou obvyklá v naší době, kdy se podobná kréda zřídka vyslovují takto přímo. Kalvinista, jenž se žene za profitem, není egoistický, pouze vykonává své povolání v původním významu slova. Bůh jej povolal, aby vykonával jemu předurčené dílo. Tato výzva k následování je akt nekompromisně individuální víry; nesmí být rozředěna společenskými úvahami, altruistickými ohledy ani hédonistickou zkažeností. Bohatství se nevytváří kvůli fyzickému uspokojení, nýbrž jako důkaz hojnosti Páně. Jmění člověka musí být hodnoceno jako neradostný indikátor stupně spasení.

A tak se už v 19. století dostaly miliony Američanů do pasti božího požadavku: Větší výkon! Pracujte! Pracujte! – A oni pracovali. Pracovali, dokud nevypustili duši, aniž by z toho kdy zažili aspoň trochu uspokojení. S křesťanskou horlivostí ovládli přírodu. Káceli stromy, celé lesy, vytrhávali kořeny, brázdili zemi svými pluhy, hnojili prérie, dobývali poklady z hlubin Rocky Mountains, vyměřovali pouště, kde stavěli zásobovací stanice, hnali se přes původní obyvatele, bažiny, houštiny, sierru – dokud je nezastavil Pacifik. Bez ustání obdělávali obrovské plochy od oceánu k oceánu, vyměřovali, zanášeli do map, zkoumali; provozovali zemědělství, kamenolomy, doly; zkrášlovali i ničili a balzamovali, dělali všechno, co bylo třeba, aby měli zisk, který se pak dal rozemlít v podnikatelských mlýnech. To není lačnost, to je kalvinistický strach v sekularizované formě, jenž se k jejich zboží pevně přimkl. Také v letech mezi generacemi beatniků dvacátého století a bankrotářů jedenadvacátého se Američané pokoušeli naplnit požadavky největší země světa. Musí přece ztělesňovat vyvolenou špičku Západu. Kdo si chce zasloužit občanství této výjimečné země, musí být nejdřív sám výjimečný. Selhání je výhradně mou vlastní chybou. Má dokonalost je ohrožována každým, kdo působí dokonaleji než já. Kdo nepostaví větší dům a nemá větší jachtu, zůstává pozadu. A to se nesmí. Nelze být zkrátka jen ledaskdo. Není-li člověk někdo, pak je nikdo.

Časy se mění... ?

A přece, přece. V letech beatniků existovala určitě skupina lidí, kteří zoufalí nebyli. Přítel Allena Ginsberga Jack Kerouac je popisuje v Na cestě (On the road): Hlavní hrdina prochází „barevnou čtvrtí“ Denveru, náhodou vidí, jak mladí hrají basket – a nekonečně jim závidí: „Ještě nikdy v životě jsem si jako sportovec nedovolil takhle hrát. Ta mladistvá, lidská radost! Chuť ze života, jaká nezná zklamání a ‚bílé starosti‘. Byla to pro mě strašná deziluze. Celý život jsem měl bílé ambice. A teď jsem si přál, abych mohl vyměnit svůj svět za svět těch šťastných, skutečných amerických černochů.“ Je tu snad staromódně romantizován černošský slum? I tak se dá Kerouac číst. Avšak on poukazuje také na děsivou pravdu: Mladistvou radost, jakou pozoroval v černošské čtvrti v Denveru, mohli znát jen ti, kdo byli vyloučeni z amerického snu. Vůči požadavkům, jaké Ginsberg nazval potrhlými, byli imunní. Dnes mají Afroameričané snazší přístup k bílým starostem, i když – navzdory Obamovi – skutečnost stále ještě trčí mezi černochy a fatou morganou splněného. Máme – ať už černí nebo bílí – možnost tomuto dilematu uniknout?

Pokusím se teď být advocatus angeli. Přece jen jsme, i když jen zčásti, odstranili rasismus, v amerických dějinách tak silně zakořeněný. To vzbuzuje naději na další dramatické zlepšení. V nesčetných politických variantách se již dlouho ozývá volání po „znovuoživení amerického snu“, nenalézá však odezvu. Nemohli bychom jej proměnit v „reformu amerického snu“? Nemohli bychom zkrotit své mesianistické ambice na lidskou míru? Nemohli bychom zatoužit po zemi, v níž je dovoleno společenství, jež si pod krunýřem bojovníka samotáře přejeme všichni? Jistě, zmírníme-li naléhání onoho snu, nebude to znamenat nic jiného, než obrácení směru západních dějin. Pomysleme však jednou na tu propast před námi. Měli bychom se o to pokusit.
The times, they are a’changin‘... Změní se časy? Den po Obamově vítězství stouply akcie Dow Jones Industrial Average o víc než 300 bodů. Dalšího dne skoro o 500 padly. Ale americká píseň se zpívá dál. A bude se zpívat, nezávisle na osudu štíhlého muže tmavé pleti, jenž má pohnout zemí od psacího stolu v oval office. Lidé ve Spojených státech i mimo ně si ji budou broukat dál, navzdory dějinám. Tak velká je moc „amerického mýtu“.

 

Původní zdroj:
Die Presse, příloha Spectrum, 19. června 2010, s. I-II, překlad Vlasta Reittererová

Mezititulky vložila redakce KN.

 

Frederic Morton, nar. roku 1924 ve Vídni jako Fritz Mandelbaum. Roku 1939 musela jeho rodina emigrovat. Vyučil se pekařem, dnes žije jako spisovatel a novinář v New Yorku. Autor románů The Forever Street (česky vyšlo jako Kámen ze Zdi nářků, 2009), The Rothschilds (české vydání se připravuje), Runaway Waltz.

 

Nahoru