Kulturní družstva: šance pro budoucnost?
Prvorepublikové družstevní tradice jsou inspirativní i pro naši dobu. Umožňovaly lidem bez kapitálového privilegia realizovat své ideje a nepodřizovat se diktátu ziskuchtivosti. Bez družstevní iniciativy by nebylo České filharmonie ani Národního divadla.
Žijeme ve zvláštní době. Ideologie volného trhu, která u nás před dvaceti lety nahradila ideologii ekonomiky řízené centrální politickou mocí, se bortí. A mezi trhlinami barvotiskového obrázku kapitalistického „nebe na zemi“ rozeznáváme kontury něčeho staršího, nadčasového a všudypřítomného, co se vymyká chudé bipolární vizi většiny našich politiků, ekonomů a publicistů, do omrzení omílajících písničku stát či trh. Je to princip vzájemné pomoci a svépomoci, který, jak přesvědčivě ukazují výzkumy kulturní antropologie, doprovázel lidstvo od nepaměti, vždy v nových a nových inkarnacích. V Evropě 19. a 20. století toto uspokojování potřeb pomocí komunitní spolupráce krystalizovalo v podobě tzv. družstevnictví. Koncept, který se za železnou oponou podařilo téměř totálně zdiskreditovat, protože družstvy byly nazývány instituce, stvořené či alespoň kontrolované shora, které si uchovaly jen velmi málo autonomie tváří v tvář tehdejší politické moci.
Komunistům se tak nejen podařilo zneviditelnit ekonomický přístup, který je v zemích na západ od našich hranic chápán jako jedna z důležitých alternativ konvenční ekonomiky, ale odřízli nás i od ne-komunistické/ne-kapitalistické dimenze naší minulosti, která nám právě dnes, v době krize ekologické, ekonomické i kulturní, může být cenným vodítkem a inspirací.
Předválečné Československo patřilo k zemím, kde byla družstevní kultura nejrozvinutější. Podle Ladislava Feierabenda, ministra československé exilové vlády a autora knížky Československé zemědělské družstevnictví do roku 1952, bylo u nás v roce 1938 zhruba 3 miliony lidí aktivními účastníky družstevního hnutí. Podíleli se na činnosti mnoha tisíců družstev úvěrních, spotřebních, výrobních, bytových a zemědělských nákupních a prodejních.
O této „alternativní ekonomice“ první republiky toho víme příliš málo. A asi nejméně se ví o kategorii, která je někdy označována jako družstva ostatní, případně kulturní. Komu je dnes známo, že v roce 1937 v Československu fungovalo 24 družstevních biografů, šest divadelních družstev, 17 družstev pro turistiku a sport, 76 družstev vydavatelských a 10 družstev výchovných, uměleckých a zábavných? Družstvem byla pražská zoologická zahrada (1926–1950) , petřínská rozhledna (1890–1945) , a Česká filharmonie (1903–1938). Divadelní družstva vznikala v Praze od roku 1866, to nejvýznamější z nich, Družstvo Národního divadla bylo založeno v roce 1880. Jeho předmět činnosti zněl: „…aby členové poskytujíce sobě vzájemného úvěru společně vedli správu Královského českého národního divadla v Praze, jakož i po případě jiného českého divadla v policejním obvodu pražském“. Kromě stavby a správy pražského Národního divadla postupně budovalo i další divadla (v Praze a v Brně) a v roce 1945 již spravovalo i divadlo Vinohradské, Tylovo, Komorní a Divadlo na Poříčí. Ve funkcích v tomto družstvu se vystřídala řada předních umělců, v letech 1924–1936 byl např. členem představenstva Karel Čapek. Jak upozorňují autoři sborníku Družstevní asociace ČR Vývoj družstevnictví na území ČSFR, po roce 1945 přibylo jen v Praze deset dalších družstevních divadel, mezi nimi D 48, Realistické, Spejbla a Hurvníka a V + W.
V čem však spočívá kouzlo družstevní formy? Co je na družstvech tak „alternativního“, v čem jsou jiná? Proč si je vlastně umělci vybírali jako organizační formu pro své instituce? Pokusme se odpovědět na příkladě jedné z nejprestižnějších družstevních institucí první republiky – nakladatelství Družstevní práce. Vzniklo v roce 1922 a založili jej spisovatelé, výtvarníci a čtenáři, tedy kulturní publikum. Již zde vidíme specifikum, které charakterizuje řadu družstev po celém světě: umělci a čtenáři založili družstvo pro sebe navzájem. Spotřebitel a producent, hýčkané kategorie ekonomické vědy, se zde nečekaně mísí a prolínají. Všichni vlastní svůj podnik a všichni spolurozhodují o tom, co se bude „produkovat.“ Jak to v praxi probíhalo? Členové měli právo nejen volit představenstvo a dozorčí radu Družstevní práce, ale i hlasovat o knihách, vydávaných v hlavní edici nakladatelství, a o jejich nákladech. Další rozdíl oproti konvenční firmě, jejíž hlavním účelem je zisk, byla skutečnost, že hlavním cílem nakladatelství byla její činnost: jak umělci, tak čtenáři založili družstvo proto, aby vydávalo krásné a kvalitní knížky, nikoliv (pouze) proto, aby vydělávalo peníze. Jaký rozdíl proti mnoha dnešním velkým nakladatelstvím. A do třetice: družstvo vzniklo i proto, aby se vyhnulo mezičlánkům (velkoobchod, maloobchod) a tím docílilo toho, že knížky byly relativně levné a většina zisku nešla překupníkům, ale autorům. Členové měli ovšem povinnost odebírat čtyři knihy nebo obrazy ročně. Navíc každý zaplatil určitý členský podíl. Družstvu tedy poskytli počáteční kapitál jeho členové, nikoliv velká banka či anonymní investoři. I to je znak autentických družstev – členové mají nárok na zisk, ale nesou i riziko podnikání.
Družstevní práce se vypracovala ve významné mainstreamové nakladatelství. Vedle stovek původních prací československých autorů vydávala překlady, poezii, hudební partitury, založila i vlastní knihařskou dílnu a otevřela prodejny knih a bytových doplňků v Praze a v dalších šesti městech. Tak jako mnoho jiných družstev, fungovala jako životaschopný podnik v tržním prostředí. Družstevní hnutí nese zřetelné rysy jak idealismu, tak pragmatismu - i v tom se tedy pohybuje mimo běžné škatulky.
Nechci malovat barvotiskový obrázek družstevního „nebe na zemi“. I družstva mají své problémy. Ty často přicházejí s úspěchem: čím větší družstvo, tím obtížněji se členové zapojují do jeho řízení. U Družstevní práce v pozdějších letech například členové již nerozhodovali o vydávaných knihách, ale pouze o nákladu. Družstvo může postupně ztratit svůj étos, může podlehnout nejen státu, ale také trhu. Družstevní forma je však přesto šance, jak naplnit konkrétním obsahem volání po nové ekonomice, kde by neviditelná ruka sloužila nám, místo abychom my sloužili jí. Kdysi to tady fungovalo. Necháme se inspirovat?
(Článek byl zpracován s použitím materiálů Družstevní asociace ČR, zejména článku V. Vávrové o družstvu Družstevní práce v časopise Czech Co-operator, 1/2006)
Autorka přednáší na Fakultě sociálních studíí MU v Brně a je zakládající členkou Trastu pro ekonomiku a společnost.
