Maliny nad oltářem
V Geghamských horách nad jezerem Sevan zdvořile křičím přes údolí, když odmítám pastýřovu pohostinnost. Už to známe; pastýř podá tuhou rýhovatou dlaň a zeptá se, odkud jsme. Zeptá se rusky nebo arménsky. Když arménsky, jen se usmíváme, a on vybrebentí několik názvů zemí, dokud se nechytneme. Aha! Pokud se mu v naší odpovědi, v tom krátkém šišlavém zasyknutí, podaří rozlišit hlásky, vede si domů Čechy. V druhém případě Čečence. A kupodivu je to jedno. Pastýřova žena přináší lavaš, chlebové placky, obrovský kus ovčího sýra a kávu nebo čaj, anebo vodku. Ne, nemůžeme se nechat opět hostit, to bychom nikam nedošli. Pastýř je jen malá tečka s mávající stopkou. Vítr od ní táhne údolím ruská slovíčka. Prodlužuji si dlaněmi čelist a z plných plic se omlouvám.
Ve světle takové pohostinnosti je jasné, že projít arménskou vesnicí trvá déle, než přejít hory. Co se to tu s lidmi děje? Zastavujeme je v práci, ujídáme jim z nevelkých zásob, k některým jsme přes jazykovou bariéru schopni přehodit jen jména a národnost. Copak se všichni musí chovat tak mile?
Vyčítavě jsem se zahleděl do svých předsudečných vyprávění, jimiž jsem u nás doma komentovával pohostinnost lidí, jak jsem se s ní setkával na cestách. Zvláště v době, která zhusta skloňovala téma islámu, jsem s oblibou vyprávěl o muslimech jako těch z nejpohostinnějších. Co naplat. V zemi, která jako první přijala křesťanství, jsem výsměšně trestán sledováním zápasu v lásce k neznámému bližnímu. Jako první se do výraznější šance dostává Turek Muhammad, když ráno na zahradě najde dva Čechy ve spacácích. Nevšímá si zválené trávy. Poctěn, zve návštěvu do svého domu na snídani. Při loučení jim naloží náruč ovocem a zeleninou. To je gól! Ale pozor...ano, situaci kontrolují usměvaví vesničané z Dzoragyukhu; 1 : 1. Kdo půjde do šaten veselejší? Křesťanský kotel žene do útoku šašlikem; obdélníkově upravená ohniště se dvěma plochými balvany číhají všude v pokavkazí, družní muži mi vybírají nejlepší kousky masa, jejich otevřenou náruč nelze minout bez sousta! Ale to už zní krátká mačeta o meloun; úvozová cesta k albánské vesnici voní kravskými lejny a sladkou šťávou, a v chalupě na noc nás večer všichni obyvatelé navštíví; 2 : 2. Nebo 6 : 6? 100 : 100? Nejsem s to si vybavit, vylíčit všechna dobrodiní. Areg, který nás původně vezl jenom k Sevanu, s námi jezdí dva dny po klášterech, které chceme navštívit. Jak byste se tam dostali? Tady není autobus! Nervózně se podvolujeme i jeho péči o naše žaludky.
Uprostřed roztančených lesů, tlustých dubů a buků vysoko nad Dilijanem si zase připadáme jako doma. Když se odvážíme sejít do údolí k pustému klášteru z desátého století, mizí z jeho zdí poslední turisté. Na těžkých kamenech obvodových zdí kostela sedí kamenná střecha, stěna je lechtivá tělíčky ještěrek a ze spár se sápe tráva. Docela dobře přivykáme místním pokladům; stopám vysoké kultury ještě z časů, o nichž lze u nás leda číst ve falešných Rukopisech. Ve střeše chybí kopule, strop si ukrajuje kruhem nebe. A hele, nad oltářem rostou maliny. Maliny! Lákavé, červené, tíhou se sklánějí do míst, které by dříve kryl ikonostas. Kdo je sní? Šplhat po zdi chrámu...mohl bych třeba ručkovat po ocáscích ještěrek, napadne mě. Maliny. Divoký výrůstek. Z jednoho místa ozdoba, z jiného vřed. Nepatří sem, do kostela, a stejně jako by pro ně nebylo patřičnější místo.
Zápas končí remízou. Zřejmě mi chtěli dokázat, že to není v náboženství. Prcháme. Prcháme před pohostinností, na niž nejsme stavění. Kde se to taky naučit? U nás stáváme za záclonou. Člověk pod okny nás zajímá jen potud, kde můžeme zvídat nezasaženi, šmírovat, po hranici kontaktu. Vždyť, jestli něco potřebuje, třeba se zeptá u sousedů. A co by mi to přineslo? Leda by si ještě něco odnesl! Arméni, kteří měli dům poblíž místa, kde jsme chvíli otáleli, si za námi přišli promluvit, zjistit, kdo se jim tu toulá, nahradit předsudek úsudkem. Je to složitější forma opatrnosti. Ale proč dělat věci složitě, když stačí zamknout?
Prcháme do Gruzie, ale ani tam to není lepší. Také Gruzínci mají svoji ortodoxní křesťanskou církev. Byť má jejich kříž svěšená ramena, pohostinností a přívětivostí si nezadají s Armény, Turky či Albánci. Scházíme z divokých kopců Kavkazu do vesnice Amga. Boris, pohraničník, drsný chlapík s grácií, jehož rodina tu žije přibližně tak dlouho jako hory, nás zve na večeři do kruhu rodiny a přátel. Pak nám najdou místo pro stany a v noci přijdou k ohni povídat a pít. Kolem půlnoci s ním jdu k řece pro vodu. Využiji příležitost k dalším díkům, ptám se, jak se jim můžeme odvděčit. Není za co. Nabízím tedy nějaké peníze, aspoň za tu vodku, však jí bylo přes litr, ale Boris se zastaví. Nepotřebujeme peníze, říká, tady není obchod. Pravda, ale co tedy potřebují? Bez nejmenšího zaváhání odpoví: setkání s lidmi. Tančí to ve mně malinami.
