Hanba, která nás dělí od hyen

Měsíc autorského čtení nabídl pátečnímu brněnskému publiku téma cestovatelské reflexe románem. Ze své poslední tvorby četli Stéphane Audeguy a Josef Formánek.

Někteří lidé si potrpí na rozlišování mezi pojmy cestovatel a turista. V prostoru slov se tak z turisty stává pasivní konzument zážitků, či dokonce jen jejich očekávání za frázemi nabídek cestovních kanceláří. Cestovatel si bere hrdé kouzlo objevitele, cestu poctivého poznání. Stéphane Audeguy se považuje za turistu. Ale strávil tři měsíce v Keni, aniž by vyfotil jediný snímek, aniž by si cokoliv poznamenal. „Někdy mám pocit, že fotoaparáty jezdí na prázdniny a berou s sebou turisty,“ komentoval své rozčarování nad životem, jenž se přesunul výhradně do hledáčku fotoaparátů. Jakkoli zní Audeguyho věta hravě, v diskusi nad tématem byl vážný a naléhavý. „Protože jsem pesimista, jsem optimistou; situace snad už horší být nemůže, naše vidění je tak pokřivené, tak opotřebované, že se to brzy musí změnit.“ Spisovatel věští pád Impéria.
     Kritikou západní civilizace je také jeho poslední román My jiní, z něhož v pátek večer v divadle Husa na provázku četl. Přestože autor sám říká, že jeho kniha není psána v tradiční er- nebo ich-formě, ale že hrdinou jsme my, tedy právě tak všichni jako nikdo, v příběhu se setkáváme s mladým mužem ze Západu, který v Africe pátrá po stopách smrti svého otce. Autor se chápe prostředků k demonstraci kontrastů civilizací. A to právě i na turistických očekáváních a jejich uspokojení vzhledem k možnostem viděného; to čím Afrika je, a čím bude pro návštěvníka safari. „Pierre je považován za fotografa právě proto, že dělá fotky, které už všichni viděli, a které tedy nikoho nezraňují. (…) Jen hanba, že je tu, zachraňuje Pierra od slz..“.Kontrast nachází ve snaze mocnějších států Africe pomoci, tedy ji využít, znásilnit, vysát, i v prostotě a přirozenosti, s jakou lev rozlouskne lebku své oběti. Obětí je samozřejmě člověk. Ale všechno to pozorujeme z jakéhosi moudrého nadhledu líného rovníkového kontinentu; turisty-supy za okýnky džípů, ztlučení do bezvědomí kvůli pár drobným, roztahané lidské maso po lví večeři. „Oženil se v patnácti a třech měsících, ráno z něj nezbude vůbec nic, pár lebečních kostí.“
     Stéphane Audeguy žije v Paříži. Prvotinu Teorie mraků vydal v roce 2005. Román My jiní je jeho pátou knihou v pořadí. Kromě psaní také učí a točí film. Jeho kritika oklamatelného oka jistě vychází ze souboje o filmové přistižení skutečnosti. „My jiní, kdo víme, že obrázky zaslepují a lžou, my, kdo víme, že ony svým počtem opotřebily svět, nám zůstane v ústech chuť země a prolili bychom slzy, kdybychom měli oči.“

Cestovatel - spisovatel
     Oproti Audeguymu, spisovateli, který cestoval, je Josef Formánek spíš cestovatel, který začal psát. Možná je ta chronologičnost zbytečná, každopádně je však rozdíl mezi tím, dojet si pro román, a tím, zpětně jej objevit. Rozdíl nikoli kvalitou. Spíš soustředěním, přístupem k materiálu a prací s ním.
     Formánkův román Prsatý muž a zloděj příběhů je jednou z nejlépe prodávaných knih posledních sedmi let. Druhá kniha, Létající jaguár, byla psána na objednávku ve světovém rekordním čase. V jeho posledním románu Mluviti pravdu (2008) se cestuje spíše po nitkách a provazech osudu neuvěřitelného lidského života. Přes dětství v rakouském sirotčinci, angažmá ve třech armádách a v bojích druhé světové války, přes vysoké stranické funkce v poválečném Československu až po jeho lágry. Autor tvrdí, že inspirací mu byl skutečný životní příběh, který použil jako léčebnou metodu, protože se potřeboval vypsat z problémů a závislosti na alkoholu. Tento klíč použil ke scénickému čtení knihy. Situuje se do role pacienta, který se má ze svých opětovných potíží nyní vyčíst. Četba je tak stále přerušována konverzací s primářem; „Je to v pořádku, pane primáři?“ „Ano, začal jste krásně. Jen tak dál, jen žádnou tenzi.“ Stejně jako samotná kniha sem tam kolísá mezi přemoudřelým mentorováním a dechberoucí čtivostí, i scénické čtení si užijete až s počátečními výhradami. Lyričtější pasáže Formánek překřičí. Navíc většinou drmolí. Je nadšen hraním. Nicméně ti, kteří román četli, a to byla nejspíš většina plně obsazeného sálu, se mohli bavit tím, co bylo navíc. Primář střídá kostýmy a vodí krásné loutky, které byly vytvořeny přímo k ději knihy. Nicméně Audeguyho teze o opotřebovanosti světa chrlením zbytečných fotek tak mocně zapůsobila na baterii mého digitálu, že mi umožnila nehledět na hru loutek přes hledáček. Nevyfotil jsem tak ani vydařenou scénu, kdy chlapec z publika představuje letadlo (drží před sebou šatní ramínko, prochází se a vrčí) a na pokyn spisovatele ve vojenské přilbě německého střihu čtoucího příslušnou pasáž, střílí (smluvenými zvuky a pohyby) na loutku na podlaze. Publikum se otřásá smíchem, načež následuje úryvek o Ralfově smrti; utržená paže, ale voják při vědomí, vidoucí oči, hvězdy a čekání na to, že se něco přeci musí stát!

Přestože Formánek nečetl ze svých cestovatelských příběhů, v diskusi s publikem se světoběžník a zakladatel časopisu Koktejl otázkám po cestování nevyhnul. Ani nechtěl. Ochotně odpovídal a sám se svým vyprávěním nechával unést, až propukal v nakažlivý smích, rudnul, dusil se, a zase mu nebylo rozumět. Ke spojnici myšlenek obou autorů večera dochází, když Formánek konstatuje, že všude najdete jen to, co si tam přivezete. Filmař Audeguy zase cituje Godarda; „díváš-li se na film, je to už film o filmu“.

Měsíc autorského čtení, Stéphane Audeguy, Josef Formánek, 9.  července 2010, Husa na provázku, Brno

Nahoru