Co je to stibologie a proč se zabývat staronovými problémy

Staré stezky nejsou jen reliktem dávných dob. Jsou zdrojem poznání a připomínkou schopnosti vnímat krajinu v její podstatě, bez deformace novodobou vědeckotechnickou dobyvačností.

Stibologie, nový název pro novou disciplínu, v podstatě odpovídá na otázky vznikající při rychlém tempu se rozšiřujícího spojení za rostoucí globalizace v 21. století. Nyní je otázkou  nejrůznějších disciplín, co se bude dít a co se dá očekávat v nejbližší době. K tomu napomáhá  moderní věda informatika. Stibologie se však zabývá především minulostí člověka. Kdysi v pradávnu se totiž člověk přemisťoval z místa na místo pouze po starých stezkách. Stibologie je naukou o těch starých stezkách. Tento obor chce nyní odpovídat na otázky z minula týkající se rovněž spojení jedinců i populací dávných kultur. Vyvstane třeba otázka, kudy člověk procházel krajinou a jaké informace už tehdy potřeboval, respektive co s tím dávným cestováním bylo spojeno. Byla to například znamení na cestě, která si člověk sám pořizoval. Ještě významnější byly už v dávných časech vztahy člověka  k jeho okolí. Význam této skutečnosti zvláště vzrostl, když se člověk začal usazovat jako začínající zemědělec. Tehdy  se staly  rozhodujícími pro jeho život klimatické podmínky a půdní kvality v okolí stezek. U začátku  zemědělské činnosti to byly podstatné části prvního vědeckého poznávání člověka. 
    Staré stezky v nížinách vedoucí podél vodních  toků se staly prvními centry za osídlovacího procesu. Dálkové trasy starých stezek se současně staly hlavními komunikačními spoji při zajišťování (transportu) potřebných surovin, z nichž známe dobře ty kamenné, které se spolehlivě uchovaly po dnešek. Kromě toho se získávaly při cestě po stezkách různé  informace, a to ať o polohách různých materiálů nebo výskytů lovné zvěře. Neméně důležité byly i  kulturní  poznatky a ideje. Staré stezky se tak stávaly bezděky první informační sítí člověka.

Při putování po starých stezkách se uplatňoval vliv člověka na sousedící populace. Jenže ještě důležitější je fakt, že život lidí při stezce bez vzdálení se domovu se projevil v jejich dlouhodobém působení na krajinu. Způsobovali až totální přeměnu vzhledu značně velkých  území v nejbližším okolí stezek.
Výrazné změny v krajině měly rozhodující roli v několika ohledech. V prvém případě  zaznamenáme, že člověk po tisíciletí uctíval krajinu. Její části jako posvátné objekty vnímal  kolem sebe s velkým zaujetím. Ale po přijetí křesťanství se posvátnými staly objekty postavené rukou člověka a přírodou vzniklé tvary a objekty byly zatracovány.Posvátnost jako způsob úcty k jistým symbolům se zcela vytratila souběžně se zanikáním sítě stezek v moderní době. Nový způsob žití s rychlou dopravou auty a letadly přiměl člověka odvyknout starým znamením a nová nepokládat za posvátná.
    Jako jiný příklad týkající se vzhledu krajiny lze uvést fakt, že místa, o nichž říkáme, že mají svůj genius loci, zajisté už naši dávní předci dovedli z podobných důvodů oceňovat a svou stezkou se k nim přibližovat a také na místě význam lokality oslavovat.
    Dalším faktem, který nutno připomenout, je pohled na různé krajinné celky. Paměť krajiny – tedy rysy uchovávané z dřívějších časů – se uplatňuje velice rozdílně. Nejlépe se paměť krajiny  projevuje v nížinách, kde vlivy generací lidí s trváním mnoha tisíciletí práce na poli i v místech osídlení se dobře projevují trochu zkušenému oku. Tvary reliéfu pozdě okupované člověkem za posledních několik staletí nemohly být tak důsažně a dobře viditelně změněny.  Nemůžeme při tom pominout skutečnost, že člověk z dvacátého a jednadvacátého století s novým mohutným technickým vybavením, jaké nikdy dříve neexistovalo, zanechá po sobě nevídané proměny krajiny kdekoliv na zemi. Zda je to vždy k prospěchu krajiny i člověka, musí čtenář posoudit sám.

Radan Květ (1928) je původní profesí geochemik. Napsal knihu Duše
krajiny (Academia 2003), ve které se věnoval nejstarším stezkám
v českých zemích.

Nahoru