Snídal jsem se Stifterem a Nestroyem

Do Vídně jsem se vypravil jako bývalý stipendista Franze Werfela na každoroční literárněvědnou konferenci, letos ve dnech 15.–18. dubna. Scházejí se tu díky rakouské velkorysosti absolventi z Maďarska, Rumunska, Slovenska, Česka, Polska, ale i USA, Indie, Kamerunu, Turecka nebo třeba Arménie. Následující osobní poznámky se však netýkají jen werfeliánů, ale třeba i „literatury k očesání“.

V předvečer konference jsem se konečně pustil do překladu obtížné básně č. 15 Friederike Mayröckerové. Ke konferenci patří totiž od roku 2009 Čtení Wendelina Schmidta-Denglera, vůdčího rakouského kritika, připomínající jeho nečekaný skon v roce 2008. Autoři čtou originál a několik werfeliánů překlad čtených textů do své mateřštiny. Poprvé předstoupil před publikum Christoph Ransmayr a letos je to právě Mayröckerová. Autorka si vymínila, aby se překlady jejích textů do bulharštiny, ruštiny, jazyka pa‘a, vesnického jazyka v Kamerunu, a nakonec do češtiny četly dvakrát: nejprve před originálem a pak ještě jednou po autorčině přednesu originálu. Nápovědy mám málo: vím, že ta kulhající postava v básni je právě patron werfeliánů Wendelin Schmidt-Dengler. Spisovatel, výtvarník a architekt Friedrich Achleitner vypodobnil kritika na jedné ze svých karikatur  zase s kladívkem v ruce. Jistý pražský germanista ho jednou na konferenci přivítal nejen jako Schmidta, ale i jako Denglera, tedy nejen jako kováře, nýbrž i jako naklepávače kosy. Elfriede Jelineková vzdávala však hold spíše jeho šarmu a šermu fleretem. Ale dost dobře možná, že Schmidt-Dengler musel mít jako kritik aspoň obrazně něco v ruce po svém strýci, nakladateli. Filip Schmidt-Dengler, schopný rozpoznat talent takového mladého Thomase Bernharda, ovšem nepoužíval hole jako Šalda k listování v knihách české literatury, nýbrž k vyhánění nesympatických kupců ze svého antikvariátu ve Štýrském Hradci.   

V pátek 16. dubna zahajuje o kousek dál, ve Wilczekově paláci v Herrengasse, naši konferenci Básně a dějiny. K poetické a politické řeči vůbec poprvé spisovatel: Doron Rabinovici. Spisovatelé jsou tu v Rakouské společnosti pro literaturu ovšem jako doma: od roku 1961 se tu vystřídalo hezkých pár nositelů Nobelovy ceny za literaturu i východoevropských disidentů. Publikum však stárne a mladé talenty se dnes najdou spíš ve Staré kovárně, Alte Schmiede, v Schönlaternengasse. Spisovatel bilancuje umění vídeňského akcionismu 60. let: z někdejší provokace se stala pouhá zábava a literatura si prohodila úlohu s médii, zatímco ona chtějí především všemožně bavit, zpravodajství a kritická distance zůstává vyhrazena literatuře. Rabinovici je kousavý židovský intelektuál a umí publikum svými bonmoty i hříčkami rozesmát a nenechat rozhodně usnout.  Následující referáty o vůdčím kritikovi Herrmannovi Bahrovi, dramatikovi Arthurovi Schnitzlerovi, spisovateli Hugovi von Hofmannsthalovi ukazují málo skutečné (kulturně)politické ambice těchto Mladovídeňanů kolem 1. světové války. To spíš o týden později výstava o přátelství Bahra a Jaroslava Kvapila v Rakouském kulturním fóru v Praze. 

Překvapuje mne, že kolega z Nižného Novgorodu si vybral za téma referátu právě Brňana Richarda Schaukala, který se jako loajální úředník svými Železnými sonety (Eherne Sonette) snažil veršotepecky rozdmýchat skomírajícího ducha rakušanství. Ještě v 50. letech minulého století bylo z tohoto autora v Rakousku leccos v školních čítankách, pak upadl v zapomnění, než ho v 90. letech připomenuli na univerzitě v Kasselu znovuzaložením jeho literární společnosti. Jeho vzpomínky na dětství v Brně a třeba i knížka o Andreasu von Balthesserovi, „nejskvostnějším dandym rakouské poezie“ (Peter Härtling), rozhodně stojí za čtení. K mému zklamání nepronikl Schaukal ke čtenářům až do Ruska, to jen kolega Vasiliev na něho padl  při svém stipendiu ve Vídni.   V poledne si odskočíme skoro jenom za roh na recepci k ministryni pro vědu a výzkum Beatrix Karlové. Ministryně je půvabná, šarmantní a na svém místě: neboť ve výzkumu sama jako profesorka působila. V Modrém salónku to už znám: před deseti lety jsem tu za stipendisty přednesl řeč před ministrem pro vědu a dopravu Casparem von Einem o významu dopravy, tedy v němčině mnohoznačně Verkehr, zejména železniční, pro rozvoj rakouské literatury. Jako český germanista jsem nesměl zapomenout na Kafku, jako werfelián na Werfela a jako Brňan na Nestroyovu veselohru Sňatky na železnici aneb Vídeň, Vídeňské Nové Město, Brno, kterou Nestroy zvěčnil Severní dráhu císaře Ferdinanda (1839),  hotel Padovec i postavu pémakujícího mistra pekařského Copaka, do budoucna  přezdívky to pro Čechy (copak?) vůbec. Překvapený ministr prohlásil, že teprve po mé přednášce pochopil spojení obou resortů do jednoho ministerstva.

 

V Audienčním sále dnes mluví za stipendisty Edith Király (Maďaři jsou mezi stipendisty zastoupeni nejvíc) a vyznává, jak svou publikační činností odčiňovala hřích mládí: první láskou nebyla úředně fedrovaná rakouská literatura, ale filosofie Paula Ricoeura a teprve ve Vídni jí učaroval romanopisec Heimito von Doderer.  Po habilitačním dostiučinění se jí teď dostává rozhřešení a potlesku. Odpoledne se pokračuje dalšími referáty a strategickým rozhovorem: Důležitá je spolupráce werfeliánů, již se badatelsky upsali rakouské literatuře, s Rakouskými knihovnami a programem jejich vědeckého rozvoje. Ty jsou rozesety v interkontinentální či jen kontinentální diaspoře podobně jako stipendisté a většinou v univerzitních městech. V Česku je jich celkem sedm. Další téma: za dva roky bude mít Stipendium Franze Werfela 20 let. Navrhuje se téma výroční konference: Werfel. Domov a exil.

Večer přichází šestaosmdesátiletá Friederike Mayröckerová. Básnířka má problémy s krevním oběhem a neví se, zda čtení vůbec zvládne. Přečte vždy dva texty v originále, pak přichází na řadu překlad dalšího textu, originál, a znovu překladatel. Přestože si vymínila nejdřív pauzu, pokračuje dál. Posluchači nám překladatelům říkají, že teprve při druhé četbě jsme zvolnili příliš rychlé tempo  a respektovali víc pomalé tempo autorčino. Líbil se mi proudný překlad ruský Světlany Gorbačevské, jeho melodický tok, překlad Kameruňana Jeana Betranda Miguouéa mi připomíná bubnování, ale možná si to namlouvám. Tvrdí, že můj monotónní přednes se podobá autorčinu přednesu nejvíc, překladatelce do španělštiny sedící v publiku se líbí bohatý český vokalismus. Snažil jsem se udržet veršové přesahy, které bývají u Mayröckerové zároveň významovými zvraty. Zápasil jsem s lyrickou neostrostí: je Schlangen Ohr hudební nástroj (serpent) nebo Calla aethiopica (Schlangenwurz) a der rote Zwicker  v nářečí obyčejný šípek a nikoliv skřipec? Marzellův pětisvazkový slovník botanických jmen mne nechal skoro na holičkách. Narážky na díla výtvarného umění. Edith S. je nejspíš karmelitánka Edith Steinová atd. A co sloveso herzen? Čeština zná nanejvýš jen „srdit se na někoho“, a to není laskání, nýbrž zlobení, možná právě ta modřina nakonec. Vladimír Kafka a Bohumila Grögerová, její dvorní překladatelé, nechť se na mne pro můj pokus nesrdí:

Co jsem se na srdci nachovala téhle básně, snila / hadí ucho nebo skřipeček rudý, měla tak ruské sny / s vločkami a věncovím, na ulici šeřík / v květu neurčité barvy kam se to dívám když pláču / kulhal tu kolem  ptám se koleno? slibuju / že přijdu na jeho přednášku, kuřátka nahého oko / v zrcadle zrána nepoznávám se už v zrcadle zrána / mozek dohola kl.(oučci) srdíčka v kočáru plastika / psíček: září ve tmě jak  tenkrát za válečných / nocí světélkující placky na límcích / kolemjdoucích, akt s kalou (Dufy). Zahrádka rajská, / oni všichni kolem mne, povahy spanilomyslné, ztraceny / kroky při koncertu  v lázních, Edith S. říká odvahu a milost, ona / laskala mírné dogy, ach zakoušet tenhle život, flétnuje / švestka, vlevo vpravo na uších hedváb / kapesníčků v noci okno dokořán, tolik Christel F. / s fialkovým okem
18. 4. 07

V sobotu konference pokračuje referáty o autorech zvučných i méně zvučných jmen, mne však nejvíc fascinuje Sorin Gadeanu z Temešváru,  neúnavný propagátor vídeňského pouličního básníka Helmuta Seethalera s jeho „literaturou k očesání“. Seethaler objevil, že nepotřebuje pro svou produkci nakladatele: „… Několika akcemi literatury k očesání se dostanu k více čtenářům, a především zhola odlišným, než bych se mohl dostat knihou. // Konec knihám: nýbrž milióny lístků na tisících lucernách, stromech a zdech světa.“ Jsou to vesměs aforismy, proklamace, apely k zamyšlení, vlastně lístky na pamětnou (Denkzettel). Připevňuje je na ulici např. kolíčky na prádelní šňůru.  Jeho produkce je v Kärntnerstraße, v metru poblíž Západního nádraží, na sloupech pasáže vedoucí k Opeře atd. Vede nesčíslné právní spory s vídeňským dopravním podnikem pro „nedovolené plakátování“ a „znečišťování vzdušného prostoru“ (Luftraumverschmutzung). Úředníci prý mažou kůru stromů tukem, aby své texty na nich nemohl oblepovat lepicí páskou. Helmut Zilk mu svého času jako primátor nějaké stromy vyhradil, básníkovi to však v bezbřehé poezii nestačí. Není to všechno velká literatura, ale Seethaler pronikl dokonce i na lipský veletrh a na stránky Neue Zürcher Zeitung. Někdy si i zakafkuje:
Pohraniční přechod bez překračovatelů hranice

Jistý úředník pohraniční stráže vyjde před svůj domek a započne s odbavováním překračovatelů hranice. Poté, co je nechal projít a oni mizejí v dáli, vrátí se do svého domku a najednou ví, že všecko bylo jenom smyšlenkou. Není nikoho, kdo by tu chtěl překročit hranici.
Nešťastník zpozoroval, že to rozhodující neexistuje. Pro něho je to to rozhodující. Byl na pohraniční přechod přidělen a nemůže vůbec za to, že tu překračovatelé hranice nejsou. Za to nezodpovídá. Ale poznává, že se někde určitě stal omyl. A uvědomí si, že tím omylem je on.

Nevím, zda si paní ministryně představovala zrovna Seethalerovu tvorbu, když ve své řeči mluvila o tom, že „werfeliáni  a werfeliánky jsou literární a kulturní vyslanci naší země“  a že „přispívají neodmyslitelně k poznání a zprostředkování rakouské literatury“, ale pevně doufám, že i jako ministryně respektuje svobodu bádání. 

Po konferenci jsem v neděli 18. dubna zamířil do kostela Pod ochranou Panny Marie v Neustiftgasse za Volksoper.  Tady v obrovské knihovně kláštera arménskokatolických mechitaristů sbíral Franz Werfel materiál ke své knize o hrdinném odporu Arménů na „Mojžíšově hoře“ proti Turkům – Die vierzig Tage des Musa Dagh. Pater Hovagimian  slouží mši, pro římského katolíka jaksi „předkoncilně“, takřka výhradně otočen k oltáři, zato eucharistie se vysluhuje podobojí. Liturgii doprovází  krásný a jímavý ženský zpěv z kůru. V Arménii se stalo křesťanství státním náboženstvím ještě dřív než v západořímské říši a sdílená víra Arménům jako národu pomohla přežít všechny pohromy dějin. Snad je ten zpěv koncentrátem dějinné zkušenosti. Jubilejní konference u příležitosti 20 let „Werfela“ v roce 2012 by se měla jmenovat: Domov a exil. Franz Werfel a migrace uplynulého století. Dochází mi, že se výročí genocidy Arménů blíží. Téma by to bylo svrchovaně politické, nejen proto, že mezi stipendisty byli příslušníci obou znepřátelených národů, třeba Amalia z Náhorního Karabachu se synem Johannesem a muzikolog Aslan. Možná i pro našince z českých zemí: český parlament, na rozdíl třeba od parlamentu rakouského, německého či slovenského,  nevydal prohlášení, že masakr na Arménech byl genocidou. Proč asi?
Ve Vídni se dá jít po stopách spisovatelů ovšem i jinak. Při loňské werfelovské konferenci jsem zastihl v Domě, nikoliv dómu, sv. Štěpána v Ungargasse u snídaně čile debatovat dva postarší pány. Přisedl jsem si a za chvíli ten jeden povídá: „Pánové, je to skoro hloupé, ale jmenuji se Stifter, Adalbert a jsem potomek." Upřeně jsem se naň zadíval a ta podobnost, široký obličej i podsaditá postava, byla nade vši pochybu. Ten druhý, co vyprávěl o dědečkovi, generálovi rakouské armády, který vládl či velel sedmi jazyky monarchie za chvilku povídá: „To je opravdu hloupé, ale já jsem Nestroy a také potomek.“ Při jeho jiskrných očích a nesmírně pohyblivém duchu stál živý důkaz rovněž před mýma očima. „Pánové, to mi nikdo nebude věřit,“ řekl jsem, „dejte mi prosím každý svou vizitku na důkaz pro druhé.“ Stifter je podle ní povoláním „advokát katolíků“ v Salcburku, tj. jak mi vysvětlil, pomocníkem vystoupivších oveček při jejich návratu do lůna matky církve – dnes má asi ruce plné práce! –, Nestroy se ovšem jmenuje Othmar a je profesorem aplikovaných geověd na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci. Oba se však zajímají o literaturu svých slavných předků a Nestroy je dokonce předsedou Mezinárodní Nestroyovy společnosti.
Znamená ta moje cesta snad, že stipendistu-germanistu ve Vídni nic jiného než literatura potkat nemůže? Do univerzitních novin napíšu skoro jen samé statistické údaje.

Roman Kopřiva, stipendista Franze Werfela 1998–2000 a poradce Rakouské knihovny v Brně

Nahoru