Dopis na věčnost
Osobní ohlédnutí brněnského germanisty za Ludvíkem Kunderou (22. 3. 1920 – 17. 8. 2010), mimo jiné i velkým „básníkem – internacionalistou“.
Bylo to pouze několik letmých osobních setkání. Nebál se riskovat a půjčil neznámému studentovi germanistiky vzácný svazek próz expresionisty Ernsta Barlacha, který v Československu asi nikdo jiný nevlastnil. Sám tehdy přeložil ukázku z Barlachova dramatu Der arme Vetter (Chudý příbuzný), myslím pro Světovku. Na těžkomyslného autora s temným jazykem si jinak nikdo moc netroufal. Rád otvíral cesty, po kterých ještě nikdo nešel, i s vyhlídkou, že na ně hned tak někdo nezamíří, a byl ochoten je sdílet.
Druhé osobní setkání začalo nejprve četbou impozantní antologie české lyriky od jejích počátků, která vyšla v NDR pod titulem Die Sonnenuhr (Sluneční hodiny) (1987). Navzdory zakazované perestrojce obsahovala řadu v Československu zamlčovaných jmen a nahrazovala tak paradoxně prorežimně vykastrovanou domácí antologii Tisíc let české poezie. Začátkem 90. let, když jsem domlouval jako hostující lektor na vídeňské slavistice setkání překladatelů, resp. editorů české poezie, Petera Demetze s antologií Der Herrgott schuldet mir ein Mädchen (Piper, 1994), brněnského básníka Josefa Suchého s antologií Der Lerchenturm (Edition Atelier, 1993) a právě Ludvíka Kunderu, vyšel Kunderův výbor už podruhé. Autor mi vysvětlil, že za ten husarský kousek s prvním vydáním tenkrát mohl i vedoucí lipské Reclamky Hans Marquardt, který se chystal co nevidět do důchodu a navzdory dalším požadavkům na cenzuru knížku pustil. (Aby nemusel dělat kompromisy, zůstal tehdy Kundera u literatury do roku 1945. Jen třeba pro titulní báseň Karla Tomana nemohl využít kongeniální překlad svého přítele Reinera Kunzea, který byl před deseti lety vyemigrován z NDR do Spolkové republiky.) Až budou slavisté, domácí či v zahraniční, hodnotit Kunderův přínos pro šíření české literatury vůbec, neměla by optika časové blízkosti roku 1989 umenšovat velikost tohoto tvůrčího činu a schopnosti veřejného rizika. – Na rozdíl od lipského nakladatele, který vedle svých nakladatelských zásluh jako spolupracovník Stasi uplatňoval nejspíš i jiné zřetele kulturní politiky, byl Kundera pro režim „nepřátelskou osobou III. kategorie nebezpečnosti“. Aby toho však nebylo dost, výbor pro nové vydání značně předělal a dovedl do nejnovější doby. Tyhle „sluneční hodiny“ šly zatraceně napřed!
Asi třetí setkání se konalo v bytě manželů Suchých nad výborem Zeitstaub z básní Josefa Suchého (Edition Atelier, 2003), které do němčiny záslužně převedl Jan Kühmeier a Ludvík Kundera pro změnu zase ilustroval. To však už bylo po úmrtí Josefa Suchého v roce 2003.
Ludvíka Kunderu jsem už bohužel nepotkal spolu s básníkem Reinerem Kunzem – jako laureáty – při udělování Ceny umění k česko-německému porozumění v Berlíně v říjnu 2002, na což jsem se při laudatiu na Reinera Kunze upřímně těšil. Vždyť právě v jejich tandemu jsem spatřoval exemplární případ „internacionalismu básníků“. Ten pojem byla asi tak trochu Kunzeova attituda proti „socialistickému internacionalismu“ se zprofanovanou družbou národů a neznamenalo to nic jiného, než že básníci překládají a zveřejňují navzájem svá díla. Pro režimy východního bloku to byla ovšem činnost natolik podvratná, že oba básníci i se společným přítelem Janem Skácelem byli se vší akribií zachyceni v Kunzeově svazku Stasi Deckname Lyrik – Krycí jméno Lyrika.
Minulý týden (10. srpna) jsem psal ještě s nadějí na obrat k lepšímu do Kunštátu. Snad mi adresát i rodina prominou, když tu ocituji z pozvání k oslavám „20 ještě neopeřených let“ Rakouské knihovny MZK v Brně na podzim 2010: „[…] Protože jste jeden z autorů a překladatelů na poli rakouské literatury na Moravě nejzasloužilejších, rádi bychom Vás osobně přivítali i při jubilejních oslavách Rakouské knihovny v Brně, která rozvíjí odkaz Wolfganga Krause věnovaný úsilí o dorozumění mezi intelektuály na (bývalém) Východě i Západě a má sloužit především studentům a učitelům, ale také překladatelům a všem, kdo se zajímají o svého souseda. […] Ale i osobně bych se s Vámi rád zase setkal, o to více, že jsem Vás […] v Berlíně […] nepotkal. Budu Reineru Kunzovi psát teď k narozeninám a chtěl bych mu tak připomenout i ten jeho „internacionalismus básníků“ ve vztahu k Vám. Mějte se dobře a na shledanou!“
