S naivitou měšťáka

Před třemi lety jsme vyměnili život v centru města za malý domek s výhledem na řeku a les.
S naivním přesvědčením, že vrosteme do životaběhu malé obce, a se zkušenostmi z našich rodných míst. S představou, že to bude jiné, že tady se všichni znají a mají k sobě blízko.
Něco na tom je. Ne, že by se tu všichni znali, žijeme přeci v „atraktivní lokalitě dostupné MHD“, i my patříme k té „náplavě“. Ale návštěva místních hospod má výsledky. Tam se shání dřevo, řemeslníci a informace. A taky drby, rodinné příběhy a mapy vztahů.
Teď se u nás krade. Kradlo se asi vždycky, ale tohle je prý práce jedné party. A tak už nám i sousedům (a nejsme sami) dvakrát někdo pracně provrtal nádrž u auta a odsál si ty dva litry benzínu. Dva, protože naše auto jezdí na plyn. Taky vykradli autodílnu. A ekodvůr. Ano, ekodvůr, kde dostanete ledacos zadarmo a většinou tam lidi věci spíš nechávají, než berou.
A právě takové krádeže jsme byli svědky hned dvakrát. Světla baterek, polohlasné „Ber to!“ a nenápadně zaparkované auto za plotem. Zavolali jsme policii, protože „to se nedělá“. S pocitem udavače a otázkou, jestli není lepší to řešit jinak. Nebo neřešit.
Druhý den jsem správce ekodvora potkala. Už mu prý volali, že byla panem XY nahlášena krádež. A že děkuje, protože „kancl už mu vyčórovali dvakrát.“
„Jasně…moment…kdo že nahlásil krádež? Oni řekli jméno?“
Tak už to ví i chlapi v hospodě. A my přemýšlíme, jestli jsme získali nálepku bonzáků, protože tady asi všichni vědí, kdo to dělá, nebo jsme potvrdili hloupost měšťáků, protože tady se to fakt řeší jinak. A jestli si příště nevybrat radši variantu Neřešit.