Quo vadis Österreich?

Mozaika aktuálních postřehů z rakouské kulturně-politické scény od naší vídeňské spolupracovnice.

„Sex jako umělecký projekt v tradičním vídeňském chrámu múz“

Tak zněl jen jeden z titulků, označujících podiv nad tím, co se všechno dá schovat pod „umělecký projekt“. V budově, která byla pro členy skupiny výtvarných umělců Wiener Secession roku 1898 postavena podle projektu Otto Wagnera a stala se jedním ze symbolů „stylu mladých“ (Jugendstil) na přelomu 19. a 20. století, realizoval švýcarský umělec Christoph Büchel projekt nazvaný „Swingerclub“. Jeho součástí nejsou ovšem – jak by se podle názvu mohlo zdát – setkání swingujících hudebníků. Büchel svůj projekt charakterizoval jako „Spolek nočních motýlů, toužících po kontaktu – Element 6“ (čti sex). Ve spodním podlaží budovy je rozkošechtivým vyhrazen „prostor pro sexuální kulturu“; to, co se tam po nocích odehrává, má být projevem stanoviska k poměrům ve společnosti. Büchel se odvolává na skandál, jaký kdysi způsobil vlys Gustava Klimta v jednom ze sálu Secession, jeho alegorie na Beethovenovu Devátou symfonii jako „polibek objímající celý svět“, a podoba skladatele samého jako rytíře ve zlaté zbroji. Připomněl také další pobouření, která dávno vyvanula a dnes po nich nikdo nevzdechne. Büchelova „reality show“, výstava, jejíž návštěvníci, čili ti, kteří chtějí „zažít sex jinak“, zaplatí vstupné, potrvá do 18. dubna. Možná měl Büchel pravdu. Po 18. únoru, kdy byla jeho myšlenka zveřejněna a klub otevřen a kdy probíhalo veřejností i tiskem různě formulované zděšení, je za necelý měsíc poté ticho a klid, vzrušení opadlo (zda se to týká i návštěvníků, zveřejněno nebylo). Ostatně, ono rozčilení se týkalo zejména otázky, kdo takovou věc financuje. V době, kdy vyplavala na povrch obrovská zadluženost státu, finanční a korupční skandály (do nichž je zapletena i česká politika), kdy se rozhoduje, zda v prezidentských volbách zvítězí zdravý rozum nebo extrémní pravice, se pochopitelně daňový poplatník ptá víc než kdy jindy, kamže jeho peníze tečou. Informaci, že je „projekt ekonomicky autonomní podnik koncipovaný umělcem a není subvencován z veřejných prostředků“, se příliš nevěří – vždyť co jsou to vlastně „veřejné prostředky“? Secession dostává roční subvenci, „k čemu své prostory pronajímá, rozhoduje Sdružení výtvarných umělkyň a umělců Vídeňská secese“ (v rámci gender korektnosti nesmí být umělkyně vynechány ani v názvu sdružení). Tisková mluvčí Secession prohlásila, že Büchel „inscenuje ve svých prostorových instalacích a projektech společenské poměry. Do uměleckého prostoru transportuje sociální situace…“ Starosta Michael Häupl sice nemá ze Swingerclubu „žádnou radost, […], není však za něj zodpovědný a ani jej nezajímá,“ Secession koneckonců není zařízením města, a Büchel je zkrátka „umělec, který rád provokuje“.
Rozhazování peněz zajímá v této souvislosti veřejnost mnohem víc než morální aspekt. Ten však – a v tom je jeden z mnoha paradoxů současných poměrů v Rakousku – vydráždil právě onu politickou stranu, která na jedné straně vehementně volá po svobodě slova, jednání a bůhvíčeho ještě a na druhé straně chce znovu uzavřít hranice, vypovědět nebo aspoň izolovat (nějaké ty podřadné pracovní síly jsou také potřeba) všechny a priori kriminální živly, tj. azylanty, cizince atd. – koho mezi ně zahrnovat určují sami. Svobodná strana Rakouska (FPÖ) využila kauzu Swingerclubu ve svém vymezení vůči sociální demokracii (SPÖ, k níž patří Häupl) a prohlásila ústy svého předsedy Heinze Christiana Stracheho: „SPÖ se musela úplně zbláznit, podporuje-li 90 000 euro, jaké spolkla přestavba kvůli realizaci upocených fantazií jakéhosi ‘umělce’ ze Švýcarska, veřejně skupinový sex.“
Pořadatelé se bohužel hájí trochu podivně: „Jako stimul nabízíme rozmanitý program – striptýz, bondage, bodypainting, taneční vystoupení. Každý si (předpokladem je plnoletost) může vyzkoušet, zda to otevře nové dimenze jeho vlastní sexuality.“ Vzhledem k tomu, že v těsné blízkosti Secession vídeňská radnice již mnoho let bezradně stojí před problémem, jakým je největší dealerské centrum Vídně Karlsplatz, znějí tato slova opravdu dost zvláštně.

Katolická církev na scestí

A v kontextu se skandály, které vypluly v oblasti, stavící svůj světonázor na cudnosti a pokoře, rovněž. Dávné průšvihy kardinála Groera a biskupa Krenna jsou pozapomenuty, kardinálu Schönbornovi je však dnes horko mnohem víc než tehdy. Co se dělo za zdmi klášterů bylo vždy tajemstvím, vždycky však něco na veřejnost proniklo. Tentokrát se strhla lavina v Německu a převalila se do Rakouska, kde se stává součástí předvolebního boje. Katolické Rakousko už zalátalo hodně trhlin, že však tentokrát hrozí masový odliv věřících, je mimo pochybnost. Námitky, že větším problémem je zneužívání dětí v rodinách (kde se v naprosté většině případů ututlají), než v církevních školách, jsou jen velmi chabý argument. Malér sice může přinést pozitivní výsledek v odbourání celibátu katolických kněží (dokonce i Christoph Schönborn už říká, že je třeba tuto otázku přezkoumat), přišel ovšem skutečně v nepravou chvíli. O kontextu se sledováním postavení katolických chrámů vůči mešitám nemluvě.

Koho se bát v Hofburgu?

Podle principu, že vše souvisí se vším, jde v tomto případě také o protikandidátku Heinze Fischera v prezidentských volbách, Barbaru Rosenkranz. Jednapadesátiletá matka deseti dětí s germánskými jmény je pro stranu Svobodných vzorem německé matky. Zárukou její politické linie je její manžel, který se netají blízkým vztahem k neonacistům. Ačkoli by si paní Rosenkranz přála, aby byla posuzována sama za sebe a nikoli podle svého muže, svými vystoupeními jen potvrzuje, že je stejného přesvědčení jako on. Z jejích dosavadních výroků a společenských i soukromých styků čiší obrovské nebezpečí, snad ještě znásobené tím, že je žena. I když zatím není jasné, zda za jejími odpověďmi na dotaz, co ví o holocaustu, spatřovat mazanost, hloupost nebo neuměle maskovaný hnědý fanatismus, odpovědi typu „mé historické znalosti odpovídají stavu vědění do roku 1976“ a o plynových komorách tehdy nic neslyšela, jsou pro kandidátku na prezidentský úřad skutečnou hrozbou. Také proto, že vzorná německá matka sice ztratila řadu sympatizantů v okamžiku, kdy se ukázalo, že už před mnoha lety vystoupila z církve a ani jedno z jejích dětí není pokřtěno – ovšem za pár dní nato ztratila důvěryhodnost katolická církev. Boj „Rosenkranz gegen Rosenkranz“ – „Růženec proti paní Růžencové“ je momentálně v patové situaci. List Kronen-Zeitung, který dělal Barbaře Rosenkranz obrovskou předvolební propagandu, najednou váhá – odhalení o ateismu jeho kandidátky se mu nehodí do krámu. A co bude s pravidelnými pastýřskými listy kardinála Schönborna, které pro tento ultrapravicový populistický list týden co týden píše? Celkové postavení sil ve hře o Hofburg se mění každým dnem. Je jím také znovuotevřena otázka rakouské identity. Má zvláštní projevy – pravý Rakušan by nikdy nenazval sáček „Tüte“ a brambory „Kartoffel“, když však jde o „vznešené ideály“, probudí se v něm hluboko dřímající velkoněmectví. Ti úplně napravo vyhrabávají zaklínadla, která tuto republiku kdysi přivedla pod hákový kříž. Heinz Fischer je častován antisemitskými nadávkami. Jaro se ještě zdaleka neblíží, ale jedovatí štíři vylézají ze všech děr.
Nechápu rozčilení českých politiků nad tím, že si Heinz Fischer dovolil připomenout železnou kouli Benešových dekretů, závaží minulosti obou států. Jakkoli jsem se dlouho domnívala, že rozumím prezidentu Klausovi a jeho váhaní nad podpisem Lisabonu, v kontextu toho, jak ho za toto váhání velebily právě Kronen Zeitung – které ovšem jinak neopomenou čeřit hladinu veřejného mínění namířeného proti České republice opakovaným připomínáním sudetského vyhnání a „šrotového reaktoru“ v Temelíně, věci věru neposloužil. Jeho euroskepse byla přijímána rakouskými euroskeptiky jako projev zdravého rozumu, ukázalo se však, že posloužila hlavně extrémním nacionalistům, u nás i kdekoli jinde, a protože u nás se debata o dekretech a jejich důsledcích stále obchází, stal se nakonec prezidentův opožděný podpis medvědí službou.

Ještě jednou výtvarníci

Zpátky k umění. Dobrý protějšek (nebo paralelu?) ke Swingerklubu v Secession tvoří výstava objektů na nádvoří areálu Museumqartier. „Setkáme se ve střevě“ je jeden z vtipů, který koluje Vídní. K vidění (i zevnitř) je obří úsek tlustého střeva, v němž je umístěn „Bar Rectum“, vstupuje se do něj pochopitelně řitním otvorem. Další bar nazvaný „Darwin“ je obří spermie, která by mohla inspirovat Woodyho  Allena a možná by takovým nápadem nepohrdl ani Milan Knížák. Obří ženské torzo v dvoudílných plavkách se zkrvavenými pahýly je „Bikini Bar“. Autorem je holandský výtvarník Joep van Lieshout, který je přesvědčen, že „umění je na hovno, za chvíli se spláchne“, čímž myslí, že „už nikoho nezajímá a strčí se jen do nějakého muzea“. Van Lieshout chce, aby jeho objekty něčemu sloužily, i když pouze dočasně. Zhnusení, které se objevilo v prvních dnech, brzy opadlo a většina návštěvníků shledává objekty zábavnými.

Hudba

Ve Státní opeře byla 28. února světová premiéra opery německého skladatele Ariberta Reimanna Medea. Starořecký mýtus o xenofobii a krachu rodinných vztahů, o vině a trestu ve zhudebnění, vzniklém na objednávku reprezentativní rakouské scény, je už teď možno považovat za událost roku (podrobná recenze na www.operaplus.cz) a přišel v pravou chvíli. Ovšem politikové se ukazují na operním bále, soudobá opera není pro ně, a i kdyby na ni přišli, nedělejme si iluze, že by pochopili.

 

A na závěr Mozartkugeln. Kvůli úspoře mezd na rakouské straně se jich mají miliony vozit k balení do Čech, kde jsou pracovní síly levnější. Vskutku kocourkovské řešení. Nebo že by to měl být hmatatelný doklad toho, jak jen v Čechách Mozartovi opravdu rozumějí?

Nahoru