Nevstoupíš dvakrát do jednoho města

Nesentimentální letní ohlédnutí za jedním městem očima rodačky. Poněkud odlišné od propagačních textů o našem „klenotu“ mezi lázněmi.

Mariánské Lázně. Většinu roku chladné, někdy odtažité, jindy milé a sváteční, deštivé, ale i zářivé, smutné, přátelské i pyšné. Město ponořené do hustých svěžích lesů. Město, kam se jezdí lidé léčit, koupit si oplatky a poslechnout slavnou hrající fontánu, jejíž skladby namáhavě plachtí vysoko do hustých lesů.
Chceme-li od lázeňského města něco víc, jsme zklamáni. Lázeňský program nabízí klid a zase klid. Nabízí procházky a operetu, lehkou zábavu a zase operetu, lázeňské promenádní koncerty a Richarda Strausse a – operetu. Nabízí restaurace a léčebné kůry za tučný peníz v lázeňské čtvrti a masáže a hotovky za peníz přijatelný jinde – jak jinak, my se nezlobíme. Nabízí oplatky a chladné prameny, které se kupodivu dají pít.

Místo kultury tržiště

Mariánské Lázně jsou smutným městem s veselou tváří. Je to město rozdělené na dvě části. Horní, tu pro hosty, parádní a nastrojenou do nedělních šatů, a pak tu dolní, kam se nacpaly supermarkety včetně miniaturního Kauflandu, s tržištěm, kde jste ještě před pár lety dostali čerstvou zeleninu, ale které dnes odumírá, a kolem je rozeseto pár dalších obchodů, kde koupíte něco potřebnějšího než jen sklo, bezcenné upomínky, na které se doma práší a hlavně zlato, stříbro, jantar a sklo, a zlato, zlato…
Chceme-li nějakou kulturu, divadlo a nikoli jen zájezdní řachandu z Prahy, nějakou tu výstavu něčeho jiného než vlhce žlutého jantaru nebo vyšívaných ubrusů z Rumunska, máme smůlu. Kultura kamsi zapadla, vytratila se, a protože se nerentuje, nikdo ji nemá sílu oprášit a postavit byť jen jako provokativní solitér někam do trvalého ústraní. Kulturu v Mariánských Lázních obhospodařuje několik agentur včetně městského kulturního střediska, ale jejich program je stejný jako jeden krajíc chleba s jedním druhem osvědčené paštiky.

Na kolonádě už není galerie, ale vietnamské tržiště. V lázeňské čtvrti je vietnamské tržiště. V lázeňských domech je vietnamské tržiště. Nemám nic proti vietnamským obchodníkům, snad jsou mi i sympatičtější než ti mladí, tlustí a arabsky vyhlížející mužové v honosných vchodech mnoha zlatnictví, jež tu lemují naši jedinou Hlavní třídu. Ale jejich sortiment sem nepatří. Bohužel si to zcela jistě nemyslí mariánskolázeňští radní. Neboť kdyby si to mysleli, museli by zde vietnamští prodejci nabízet zcela jiný sortiment. Pokud možno něco hand made, obrazy a dílo českých či místních umělců nebo třeba batikované šaty, ale nikoli to všechno profláklé China či Tchaiwan made.

Nakonec, nemusíme zůstat povzneseně jen u kultury. Dvě masny na Chebské křižovatce, v té obytné a nelázeňské čtvrti, už také vzaly za své. A s nimi zmizely i potraviny, které nemohly konkurovat supermarketům. Místo nich se na nároží skví Italská móda, další Italská móda a vietnamský obchod. Je třeba něco dodat? Český zákazník, náš pán. I když spíš si myslím, že tím pánem je nový vlastník domů, který nekompromisně požaduje „tržní“ nájemné…

Město starých lidí a malých dětí

Do Mariánských Lázní přijíždíme odpočívat. Obdivujeme město prostoupené lesy, město, které nemá průmyslové předměstí ani předměstí poskládané z Kvítečkovských rodinných novostaveb na zelené louce. Přijedeme, projdeme se a zase mizíme, když z toho všeho odpočinku pocítíme ztuhlost a nicnedělání nás dočista otráví.
Město je zanořené do lesů, postavené na bažinách, které zasypali dělníci před dvěma sty lety. Činili se pod dohledem architekta Skalníka, prozíravého mistra, zakladatele zdejších parků, který myslel na další generace. Sázel malé, tenké stromečky, které nyní co vzrostlí velikáni zdobí město lépe než koruny králů. Sladce růžové, žluté a bílé lázeňské domy pak jako výstavní načechrané dorty posazené do huňatých chladných lesů lákají mlsouny a milovníky pohodlí.

 

Mariánské Lázně jsou ale městem starých lidí a malých dětí. Jak mi řekla jedna mladá žena, která se i s rodinou raději před nedávnem odstěhovala: „Mariánky? Ale tam není nic pro mladý, je to mrtvý město.“ A opravdu, jedeme-li lázeňskou čtvrtí, tou jednou jedinou ulicí, která lesu bojácně uhýbá až těsně pod kopcem před hotelem Pacifik a pokorně se dvojí, nepotkáte téměř nikoho jiného než staré lidi. Jezdí se sem léčit a odpočinout si, město je pro ně jedinou bezpečnou procházkou, tak jako pro děti. Ale bázlivou operetní zatuchlostí, k níž není alternativa, jako by prosakovala bažina, na níž je město postaveno… A to, se svými prý zázračnými prameny, s perníkově vyhlížejícím Ruským kostelem a s těžkou litinovou kolonádou, zdánlivě neúčastně shlíží na lidské přelévání, které je prosíváno časem. Hosté se mění, odjíždějí, vracejí se, a ono se mnohem pomaleji mění s nimi. Některé změny vítáme, lázně jako by sytily své barvy, čistily se a tříbily noblesu. S jinými novotami se smiřujeme těžko.

Osobní inventura

Před pětadvaceti lety jsem začala svoje město opouštět. Nevědomky, ale s určitou lítostí jsem se pozvolna vyprostila z jeho zajetí, které mě svazovalo. Pak jsem se začala vracet. A tak se čas od času objevím a Mariánské Lázně se ukážou mně.
Líbí se mi kulaté světlezelené bochníky javorů na kolonádě. Rozložité staré kaštany, které pamatovaly návštěvy císařů, spisovatelů nebo věhlasných rabínů, jsem dávno oželela.
Líbí se mi park ubíhající jaksi radostně a lehce od kolonády až dolů do nejstarší části zdejšího osídlení, Úšovic. Park s mnoha lavičkami a vyšperkovanými voňavými záhony, s malou kolonádou Ferdinandova pramene a sochami Vítězslava Eibla..
Líbí se mi lanovka, která je krátká a legrační, ale doveze vás až k hotelu Krakonoš, jehož rozpadající se zdi, pozůstatek velkolepé minulosti, zaplacené bohatým Američanem, prý zakoupil jiný bohatý, snad tentokrát Rus.
Líbí se mi Park miniatur, který je hned vedle obklopen neprodyšnou hradbou, aby jej nikdo neokoukal zdarma.

 

Líbí se mi odkryté kamenné koryto Úšovického potoka osázené pestrými květinami podél části Hlavní třídy.
Labutí jezírko, čisté a zcela nově uhlazené kolem dokola kamennými cestičkami a lávkami.
Nový hotel Crystal, i když spolu s ním zmizela stylová a zašlá kavárna toho starého, kterou milovala moje sestřička, a nový hotel Butterfly, z jehož střechy mlčenlivě a důstojně  vlají tenké  bílé sochy Olbrama Zoubka.
Vyhlídky a altány v okolních lesích, opravené a obnovené k potěše místních i hostů.
Nový vývěr Medvědího pramene nazvaný hravě Medvídě.
Označené stezky pro cyklisty a běžkaře, které nemusí respektovat železnou oponu, jež  díky bohu vzala za své a skryla se do temné stránky naší historie.
Líbí se mi červeně zděná anglikánská kaple, která byla kdysi za mého dětství odsouzenou a rozpadlou ruinou.
Líbí se mi dojemné pietní místo na městském hřbitově věnované německým vojákům zemřelým v městském lazaretu. Šedé náhrobky vyrůstající ve strohých zákrytech z vojensky střiženého trávníku. Je to místo ticha a smíření.
Líbí se mi židovský rabín v dlouhém černém kaftanu, s licousy a jarmulkou, který sedí na lavičce před prodejnou oplatek. Myslím na všechny ty židovské obyvatele, kteří zde měli svůj majetek a patřila jim tady v lázních většina domů  a kteří se po válce už nikdy nikam nevrátili.
Líbí se mi široká kašna před městskou nemocnicí, v létě obklopená růžemi. Líbí se mi procházející se lidé, kteří to nevzdávají ani za nejhoršího počasí, a líbí se mi ruch lázní, který tu jako na vlnách odeznívá a vrací se, ale nikdy se nepropadne do ticha vylidněného maloměsta.

Slavná minulost neplatí – hledání nové identity

Mariánky prožily empírové dětství, jehož průsvitná pastelová lehkost oživeně září z fasád, věžiček a štuků. Za téměř dvě staletí se město naplnilo stopami slavných, tím neuvěřitelně hmatatelným duchem osobností, které tu hledaly uvolnění, inspiraci, pobavení i klid. Léta hojnosti a nejbohatšího rozkvětu však prozatím minula. Možná jsme svědky jakéhosi mezidobí, přípravy na příští dny, když bývalá sláva je pouhou historií.
Obě války udělaly z města lazaret. Z té druhé se Lázně již nikdy zcela nevzpamatovaly. Zbytky bývalé noblesy lázeňského života a kypící život sám přežívaly ještě do šedesátých let, ale pak spolehlivě odumřely v letech sedmdesátých. Králové už sem nejezdí, příjezdy filmových či jiných hvězd odvál čas do Karlových Var.

Město hledá svou novou identitu a místa, která kdysi žila, unaveně dřímou, vyčítavě se rozpadají anebo jsou již nenávratně mrtvá. Jako křehká, dávno použitá krabice trčí pod Základní uměleckou školou nikdy nedostavěný hotel. Zmizela stará restaurace Červená Karkulka, kterou poslal i s chaloupkou a vlkem po pekla pubertální žhář. V nejhezčí lázeňské čtvrti zeje již desetiletí betonová, jakousi popínavou zelení milosrdně maskovaná rána po bloku, kde stával Tepelský dům určený klášterem k léčení tělesně postižených lidí. Ano, tam stál i překrásný hotel Klinger a s ním další domy odsouzené normalizační nomenklaturou k likvidaci. Prokleté místo, jako by se v něm všechny plány utopily, nic tu není schopno vyrůst, jen za trvalých dešťů se tu okamžitě rozlijí hluboké kaluže.
Záhadně (opravdu záhadně?) mizející obchůdky se sortimentem papírnictví, potravin, zeleniny, uzenin, lahůdek… a další rozpadající se zotavovny a hotely, které nenalezly nikoho, kdo by si je jako opuštěné sirotky přivinul k srdci a udělal z nich pyšné manekýny ze skla a kovu.

A také je tu schizofrenní, bezmocně arogantní, nepřátelský vztah k německy a rusky mluvícím hostům. Na jedné straně jsou lázeňské domy ochotně prodávány především ruským majitelům a ulice plní hlavně ruští a němečtí návštěvníci. Na druhé straně tu vládne nevraživost vůči oněm cizáckým vyžírkům a zbohatlíkům. Prodavačky dávají neustále najevo, co si o svých zákaznících myslí. Bohužel jim nikdo patřičně nezdůraznil, že lázně jsou živy  převážně z těchto lidí. Slyším mladou prodavačku, jak štěká na dvojici postarších udivených Němců: „Naučte se nejdřív česky!“ A Rusce, která si bezelstně přišla dobít telefonní kartu, dává jiná prodavačka jasně najevo, že jejímu „ skolko“ a „ sorok“ vůbec nehodlá rozumět. Otrávenost, arogance, neochota. Nebo vlezlá ochota, při níž zpozorníme. Zdá se, že se tady v Mariánkách neumíme chovat ke svým hostům a zákazníkům. Však my jim ukážeme! Ale spíš oni ukážou brzy nám…

Městem provívá chladný vlhký větřík. Procházím jím a dívám se. Víme, ono i já, že ze zašlé slávy už nelze víc vydolovat. Oba hledáme svou příští důstojnost, cestu i cíle, hledáme způsob, jak přežít.
Je zářivé srpnové dopoledne. Podél Hlavní třídy povívají vlajky s emblémem Chopinova festivalu. Konečně něco, co město na chvíli probere z jeho věčné operetní  kocoviny. Vzpomenu si na mladého Chopina, který tu prožil několik šťastných dnů. Údajně nejšťastnějších ve svém životě. Geniální, již tehdy slavný Chopin. Ubohý, nemocný Chopin,  který se nikdy nikde nezastavil, hnal se Evropou z místa na místo a do svého rodného Polska dal nakonec místo sebe poslat své mrtvé srdce.
Šel městem, které se tomu dnešnímu tak málo podobalo. Šel nocí a prsty ho ještě brněly od kláves, neboť jeho dnešní koncert právě skončil. Šel a snil o zářivých dnech, které ho teprve čekají…

                                                           Autorka je učitelka.

Nahoru