Téma Zahraničí

Když prezidentský kandidát Macron prohlásil, že francouzská kultura neexistuje, přestal jsem se v Evropě cítit doma

Foto archiv Matěje Širokého

Rozhovor s filosofem Matějem Širokým, lektorem školy Studium de Sept-Fons a pařížským dopisovatelem Kulturních novin.

Jste filosof žijící v Paříži a zároveň jste spjat s přísným řeholním řádem trapistů. V rušném velkoměstě, kde se jiní baví či vydělávají, vy vlastně žijete hlavně proto, abyste mohl studovat a navštěvovat knihovny, v nichž jsou obsaženy prameny, které pro své žáky mnichy zpracováváte. To je velmi zajímavá životní situace. Jaká k ní vedla cesta a jak se v ní cítíte?

Když přemýšlím nad tím, jak jsem se poprvé dostal do kláštera, byla to jedna velká "náhoda". Můj bratr měl před patnácti lety vážný úraz, při kterém byl jeho život v ohrožení, těsně před tím, než měl odjet do kláštera za bratrancem, který je mnichem už dvacet let. Tak se uvolnilo místo v autě a já jsem prostě jel. V té době jsem neměl vůbec žádné filosofické či duchovní ambice. A tak začalo toto dlouhé dobrodružství. Za to, co jsem dnes, vděčím hlavně klášteru. Dal mi možnost pochopit, že náš život není podřízen pouze materiálním věcem, a zároveň to, že život s Kristem není nějaká utopická vize nebo realizace vlastních přání. V tomhle mém příběhu se potvrdilo staré pravidlo, o kterém často mluví mystikové, že ty největší věci v životě obdržíme nezaslouženě. Dnešní západní dravý a na výkon zaměřený svět není úplně příhodné místo pro lidi, kteří mají snahu být skutečnými křesťany. Otázka ovšem je, kdy pro ně bylo lépe i ve dvacátém století, během nějž ne vždy vládl Západ. Například kněz, který mě jako nemluvně křtil, si za své postoje odseděl osm let.

Jeden z mých učitelů, který strávil ve Francii několik desetiletí exilu, mi vyprávěl , že dnešní Francie zdaleka není taková, jak ji známe z učebnic dějepisu a zeměpisu – jako revoluční Marianne s frygickou čapkou a praporem. Že ve Francii existují sociální vrstvy, ale i celé oblasti, kde se o státním svátku 14. července, na výročí revoluce 1789, namísto oslav lidé oblékají do černého a drží smutek za oběti revoluce. Jaká je Francie, jak ji zažíváte vy? 

Vzpomínám si, jak nám v hodinách dějepisu na základní škole ve Znojmě paní učitelka vykládala, že francouzská revoluce byla ve své době nejvyšší dobro, protože prostý lid zvítězil nad utlačovateli v podobě krále a katolické církve. Když jsem se dostal do Francie a naučil se francouzsky natolik, abych mohl plynně číst, objevil jsem například pětisvazkovou Histoire religieuse de la Révolution française od Pierra de la Gorce. Ta (ale i další klasici jako například Joseph de Maistre) popisuje francouzskou revoluci výhradně z pohledu utlačovaných, lhostejno kým. Historie z tohoto pohledu není zdaleka tak jednoznačná. Mnoho z témat této knihy se už stalo předmětem veřejné debaty – například to, zda potlačení povstání ve Vendée, při němž republikánská armáda zabila 170 tisíc vesničanů, bylo či nebylo genocidou. Jedním z úhelných kamenů současného francouzského konzervatismu je právě zpochybnění nebo přímo odmítnutí některých kanonizovaných příběhů revoluce, i když v současné Francii se tato debata týká spíš „starousedlíků“ a akademické sféry. Ačkoli nová historie na tato témata přímo či nepřímo navazuje, se změnou národní identity přicházejí nová témata. Každopádně lidé z Vendée a Francouzi z tradičního katolického prostředí 14. červenec neslaví.

Francouzské slovo nationalité, národnost, je ve francouzském jazykovém prostoru chápán zcela jinak, než jak ho chápeme v češtině. Zatímco pro nás je národnost množinou příslušníků lidí téhož jazyka a kultury, pro Francouze znamená nationalité zhruba to, co pro nás občanství: souhrn lidí více kultur, žijících na území téhož státu. Vyrostl jste v oblasti českého výkladu tohoto slova a nyní už dlouhá léta žijete v oblasti toho francouzského. Jaké vidíte praktické výhody a nevýhody obou pojetí?

O tom, co je být Francouz, se vede nepřetržitá diskuze od dob kolonizace. Dlouho se myslelo, že to co dělá Francouze Francouzem, je kultura a hodnoty republiky. Tento koncept však utrpěl těžké rány v 70. letech 20. století. Nemyslím si, že se může vše přičíst na vrub migrační krizi. Francouzská identita rozhodně nebyla silně oslabena třeba velkým přívalem ruských utečenců po VŘSR, nebo v poválečných letech, kdy se na obnově Francie podíleli Portugalci a Italové, kteří pak v zemi zůstali a začlenili se do společnosti. Významným elementem je fenomén globalizace. Krásně to je vidět v oblasti filmů: poslední velcí režiséři spadají do doby nové vlny, pak francouzská tvorba podlehla vlivu Hollywoodu. Dnes se tato identita vytratila v globálním světě. Hlavní rozdíl mezi francouzskou a českou národní identitou vidím v tom, že Češi byli v moderní době nuceni za svou identitu bojovat proti přesile, ale nikdy neměli ambice, aby jejich kultura ve větších měřítcích dominovala. Jsou tak lépe připraveni na vzdor proti tendencím globalizace, která je vlastně jen novým druhem hegemona. Naopak Francouzi, kteří byli sami hegemony, nemají proti hegemonské globalizaci, která je v přesile, vyvinuté protilátky. Mimochodem: rozhodně si nemyslím, že Češi by byli tak uzavření jak se jim někteří čeští myslitelé pokoušejí vnutit. Češství vždy stálo českém na jazyku a kultuře, a kdo z příchozích cizinců je přijal, stal se pro starousedlíky našincem – v tom směru existuje neskutečné množství příkladů, z nichž některé jste ostatně uvedl ve svém nedávném rozhovoru.    

Zmínil jste francouzskou kinematografii. Právě z té populární, která se v minulé době dostala k běžným Čechům, soudím, že francouzský národ není zdaleka tak neznalý hegemonů. Stačí si jen vzpomenout na filmy jako Velký flám s Bourvilem a Louisem de Funès, nebo na Sedmou rotu, v nichž se ukazuje, že Francouzi reagovali na německou okupaci podobným způsobem jako Češi. A co se týče boje s globalizací, pak jsou tu klasické filmy jako Hračka s Pierrem Richardem, funèsovské Křidýlko nebo stehýnko anebo Velký bazar od skupiny Bažanti (Les Charlots), který jako by vypadl z oka filmu V + W Hej rup! Kam se celý tento kulturní odpor, svého času avantgarda evropské rezistence vůči globalizaci, vytratil? Měl jsem za to, že se svého času jaksi institucionalizoval a vyústil kupříkladu do slavných francouzských jazykových zákonů, které tvrdě trestají každý pokus o globalizační zneužití kulturního statku nejcennějšího, národního jazyka…    

Podle mě problém je hlubší a je politického rázu. Kultura je něco velmi živého, na co podle mě jakákoli regulace působí velmi špatně. Umělec nepotřebuje stát, aby mu říkal jak tvořit a jakkoli, ať už pozitivně či negativně, ho k tomu přímo motivoval. Vámi zmíněná avantgarda byla postavena na odporu vůči maloměšťáctví buržoazie, hlásání myšlenkové otevřenosti , a podílel se na ní, jak jste zmínil, i Louis de Funès, který byl v osobním životě mimochodem konzervativní katolík. Dnešní problémem je, že tato síla kulturní scénu prakticky ovládla, ze sympatické menšiny se stala hegemonem a z myšlenkové otevřenosti se staly požadavky typu "no borders". Kandidát na francouzského prezidenta Emmanuel Macron (který je mimochodem kandidátem dnešní francouzské kulturní fronty) prohlásil v Londýně, že francouzská kultura neexistuje, existuje pouze kultura. Je jasné, že když tací lidé navrhnou zákony na ochranu jazyka, těžko to můžou myslet vážně. Jeden z mála současných levicových autorů, kterého si s chutí přečtu, Jean-Claude Michéa, ve své nové knize Náš nepřítel, kapitál (Notre ennemi, le capital), právě na těchto jevech ukazuje, že levice a s ní i levicová kultura, která je dnes dominantní, ztratila původní orientaci. Místo, aby se starala o svoji chudou třídu, podporuje migrační vlny, které budou mít za důsledek snížení její životní úrovně (a které jsou mimochodem dle platné evropské legislativy stále ještě ilegální). Navíc upozorňuje, že tyto hodnoty jsou šířeny velkými nadnárodními společnostmi, které byly pro levici tradičně nepřítelem číslo jedna. Ovšem jen do začátku devadesátých let, kdy byl sponzorem západní politické levice Sovětský svaz. Ten dnes ale vystřídali nadnárodní oligarchové typu George Sorose – a zájem sponzora je samozřejmě vždy na prvním místě…   

Když už jsme u těch prezidentských kandidátů, před časem jste pro Kulturní noviny napsal článek, v němž jste rozebral situaci před francouzskými prezidentskými volbami. Během četby vašich charakteristik jednotlivých kandidátů (a to těch napravo i nalevo) mě několikrát napadlo slovo simulakrum. Uměle vytvořené neodborné, ale i necharismatické a neempatické figury, totálně odtržené od skutečného života a hrající úlohu loutek kohosi v pozadí. Jak se to stalo Francii, již vedli velcí a tvrdošíjně své autentické názory prosazující politici jako na pravici Charles de Gaulle a nalevo třeba Louis Aragon? 

To je důsledkem takzvaného budování elit. Hlavní důvodem současného stavu francouzské politiky je její naprosté zprofesionalizování, míněné ovšem ve formálním smyslu toho slova. Ve Francii se říká, že ideální politická kariéra je být ve dvaceti starostou, ve třiceti poslancem, ve čtyřiceti ministrem, v padesáti předsedou vlády a v šedesáti prezidentem. A většina politiků následuje tento model. Existují elitní školy typu ENA (École nationale d'administration), ze kterých se rekrutují buď politici, nebo vysocí statní úředníci. Jedná se o klub vyvolených, kteří si rozdělí moc. Další příklad je z jiné oblastí, a tou je žurnalistika. V Česku stále ještě rozhoduje to, že se do médií můžou dostat i lidé pocházející i odjinud, než z novinářských fakult. Ve Francii je to naprosto nemožné. Pokud nemáte tu nejlepší novinářskou školu, místo nedostanete, i kdybyste psal jako Aragon. Tento systém je ještě víc podtrhnut změnami v devadesátých let, kdy se rozšířil liberalismus a klesla úroveň státního školství. Přihlášku ne ENA nebo na nějakou jinou elitní školu si sice může podat každý, ale většina lidi, které znám, u přijímaček uspěla jen proto, že si zaplatila soukromé připravovací kurzy, které stojí řádově tisíce euro. Takže se samozřejmě nejedná pouze o intelektuální elitu, ale i o elitu materiální. Co je zajímavé: všichni Francouzi to vědí, a proto každý současný kandidát na cokoli mluví o tom, že je třeba být proti systému (jako by zapomněl, že byl tímto systémem sám stvořen).    

Jak je na tom francouzský venkov, tradiční bašta národního charakteru už od Colase Breugnona?

Francouzský venkov je na tom velmi špatně. Mezi zemědělci je za poslední roky velký podíl sebevražd, protože je největší obětí globálního rozhodování a dotačního systému, který měl naopak zemědělce od následků globalizace chránit. Všichni francouzští zemědělci jsou závislí na dotacích. Výše dotace jim určuje, co mají pěstovat, což se každý rok mění. Prvním důsledkem dotací je tedy ztráta svobody, a druhým je ztráta smyslu práce, protože zemědělství je poslední oblast, která nám dnes ještě zbyla z živoucích archetypů fyzické práce (té, která vás na jednu stranu opotřebovává a na druhou stranu povznáší, protože dává člověku možnost sepětí s přírodou a přirozeným životním cyklem). Navíc zemědělství vytváří jednu z nejdůležitějších hodnot: jídlo. A tato archetypální práce ztratila smysl, protože namísto, aby byl člověk ohodnocen podle svého úsilí, dostane sociální dávku na úrovni člověka, který (ať z toho či onoho důvodu) nedělá. V zemědělci pak bují zhoubná otázka: Proč pracovat? Z čistě politického pohledu pak zemědělci nemohou počítat, že by jejích situace přitáhla skutečnou pozornost politiků, protože francouzské zemědělství se na hrubém domácím produktu podílí 1, 7 procenta a počet zemědělců představuje 2, 9 procenta zaměstnanců – což pro politiky nepředstavuje dostatečně velkou sumu a elektorát.

Jako filosof se v poslední době zabýváte ruskou filosofií. Co vás na ní upoutává? Může být ve filosofii, která vždy byla mostem mezi východním fatalismem a západním racionalismem a která byla vždy nakloněna mystické introspekci, pro současný Západ něco inspirujícího?

Ruská filosofie a literatura nám dává možnost uchopit jinak otázku utrpení, a to je podle mě to hlavní, co bychom si měli vzít z ruské kultury a historie. My na Západě často hledáme v utrpení trest a příčinu, zatímco na Východě utrpení poskytuje jedinečnou příležitost povznést svůj život k něčemu jinému a vyššímu, což nám mimo jiné v daných podmínkách dává možnost přežít. Sílu současného Ruska vidím právě v tom, že občané jsou v globálu připraveni trpět, zatímco na Západě je jakákoliv myšlenka na utrpení a smrt potlačována. A všimnu-li si jen materiálního úpadku ve Francii, který za posledních deset let pozoruji, myslím, že západní, ale i mnozí východní Evropané mají na čase připravovat se na srovnání se s fenoménem utrpení. Četbu Dostojevského, Solženicyna a Šalamova proto doporučuji všem. Bohužel toto doporučení je trochu stíženo tím, že je dnes (zvláště v Česku) z politických důvodů odmítáno v podstatě vše, co je ruské. Přitom kupříkladu do Francouzské akademie byl nedávno uveden ruský spisovatel Andrej Makin, což je pocta, které se člověku, jehož mateřština není francouzština, často nedostává. Během svého projevu řekl, že velmi lituje politizování ruské kultury, které vede k tomu, že ruská kultura dneška je na Západě z větší části neznámá. O tom se v Česku samozřejmě nepsalo, protože to nezapadá do černobílého vidění světa českých médií.

Jste člověk, který nikoli povrchně poznal a prožil několik světových kultur. Jak byste charakterizoval kulturu, v níž jste doma vy osobně?

Jednoduchá i složitá otázka. Já jsem doma v mezinárodní křesťansko-židovské kultuře spojené s antickou a středověkou tradicí. Tudíž jsem, můžu-li to tak říci, dle filosofických definic typický Evropan. Kupodivu ale k byrokratické mašině, nazývané Evropská unie, která se tváří, že chrání mé hodnoty, žádný nadšený obdiv nechovám. (Nemůžu si odpustit poznámku: je takový obecný rys, že politikové, kteří nadšené propagují Evropskou unii, nikdy v žádné cizí zemi nežili a nemluví žádnou jinou řečí nežli svou vlastní a možná ještě anglicky. Což je ovšem jazyk, kterým se po odchodu Velké Británie z EU mluví jen ve čtyřmilionovém Irsku.)  To je moje prostředí, ve kterém se cítím dobře a které znám. Ale bohužel toto prostředí je dnes v Evropě systematicky ostrakizováno. Jako jeden z mnoha příkladů uvedu, že odkaz na tuto tradici byl vyškrtnut z Evropské ústavy. Takže neustále cítím paradox, kde podle zeměpisných šířek bych se měl v Evropě cítit doma, ale ve skutečnosti se tu doma necítím. A zároveň mám přátele, jejichž etnický původ není evropský, ale rozumíme si.

To chápu. Když při všech možných kvótách zajdu do kina, otevřu rádio nebo televizi, převažují tam anglicky mluvené věci hlavně z USA, menšina domácí produkce – a z dalších zemí EU vůbec nic! Jak zvládáte ten pocit cizosti uprostřed míst, kde byste měl být doma? Dá se kultura v dnešním měnícím se světě uchovávat – jak o říkal Jiří Voskovec: "... nosit s sebou"? A pokud ano – jak?

Unést se ten protitlak dá v sobě jistě tím, že člověk má činný vnitřní život, buduje vztahy založené na kvalitě a postupem času se zakořeňuje ve vlastní osobní kultuře a identitě. Asi bych nakonec mohl být žít všude, kde byla dostatečně velká knihovna klasiků, a přátelé, kteří se dívají stejným směrem. Samozřejmě je to zdlouhavý proces, a jeho výsledky jsou vždy nejisté. Bdělost toť vše, jak říká jeden z  mých oblíbených autorů, Gustav Meyrink. 

Objevil jste během své pouti světem nějaký lidský rys, vlastnost, která by byla univerzální pro všechny kultury, vlastní všem lidem?

Ve všech kulturách s různými lidmi co jsem se potkal mě překvapují pořád dvě stejné věci, které jdou ruku v ruce. Ta první je potřeba být milován, a to ne pouze na úrovní nějakého sentimentálního poblouznění nebo momentální chuti. V Paříži mám velmi dobrého čínského přítele Weiwei Jianga, který je malíř. Jeho hlavní uměleckým tématem je láska k ženám, a tím pádem se věnuje klasickému tématu, který v současném postmoderním umění skoro vymizel – ženským aktům. Často mi říká, že láska k ženám je čekáním na osud. Čímž se dostáváme k druhému univerzálnímu tématu lidství, což je transcendence. Hlavní otázkou člověka zůstává, jak to udělat, aby láska trvala. Odpovědí je: Dát jí transcendentální rozměr – protože vše, co pochází od člověka, je vždy pomíjivé.

 MATĚJ ŠIROKÝ

Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Pravidelně pobývá v trapistických klášterech ve Francii a v Česku, kde vyučuje filosofii klasického realismu. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení, a také kapelu Fiktivní neuróza společnosti, která dosud hraje písně s jeho texty. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.

Texty Matěje Širokého v Kulturních novinách najdete zde.