Kultura a umění

Nepodařené povstání, zato úspěšný symbol

Koncert Vizionáři 1916, foto Jiří Plocek Vizionáři 2016, foto Jiří Plocek

Na Folkových prázdninách 2017 v Náměšti nad Oslavou se mezi programovou nabídkou objevil neobvyklý pořad – Vizionáři 1916 irského zpěváka Lorcána Mac Matúna a jeho skupiny. Jeho výpověď však nebyla jen hudební, nýbrž hluboce lidská a politická. Ukázala na sílu symbolického gesta: Zdánlivě marná oběť irských vlastenců, vycházející však z nejhlubší víry a absolutní nesobeckosti, měla dějinné důsledky.

Ústředním tématem pořadu Vizionáři 2016 byla připomínka tzv. Velikonočního povstání, což byla vzpoura Irů (či lépe řečeno části jejich politických aktivistů) proti britské nadvládě. Odehrála se právě na Velikonoce roku 1916. Toto zvláštní povstání skončilo tragicky. Jeho vůdcové byli popraveni spolu s desítkami dalších vzbouřenců a celkem zahynulo několik set lidí. Když říkám zvláštní povstání, tak mám na mysli v jistém slova smyslu naivní a nedokonalou přípravu, jakož i provedení. Od počátku bylo víceméně jasné, že tato revoluce nemůže uspět a podle dochovaných textů a svědectví si toho byli – se vším rizikem, včetně popravy – vědomi i její vůdcové. Jeden z nich, učitel Patrick Pearse (Páidraig Mac Piarais), představitel Irského republikánského bratrstva, jež bylo vedoucí silou povstání, napsal: „Lidé o nás nyní budou říkat nepříjemné věci, ale my budeme připomínáni naším potomstvem a žehnáni nenarozenými generacemi.“

Pearseho proroctví se naplnilo. Na poražené povstalce plival zprvu rozvášněný dav. Avšak nálada veřejnosti se zásadně proměnila v průběhu následujících britských opatření a irští republikáni, kteří byli organizátory povstání, získali v následujících volbách v roce 1918 většinu irských křesel do britského parlamentu a další vývoj pak vedl k válce za nezávislost a osamostatnění. Povstání, jehož poselství je dějinami neseno nesmrtelným textem Vyhlášení Irské republiky, se stalo postupně jedním z nejdůležitějších symbolů boje za nezávislost Irska a každoročně se s velkou odezvou připomíná.

Lorcán Mac Mathúna představil ve svém pořadu čtyři ze sedmi politických vizionářů – vůdců (spisovatele Josepha Plunketta, učitele a básníka Patricka Pearse, socialistického aktivistu Jamese Connolyho a dudáka Éamonn Ceannta). S velkým respektem a osobní sympatií je portrétuje skrze jejich vlastní slova a další dobové texty, které jsou recitovány mezi písněmi a skrze hudbu, jíž původní texty opatřil. Vzniká tak sugestivní obraz Irska, jeho bídy, jeho dramat, jeho lidových tradic i duchovní síly. Celé představení bylo umocněno překladem průvodních textů do češtiny a projekcí dobových fotografií a filmových dokumentů. O výsledné podobě Vizionářů si lze udělat orientační představu díky ukázce původního představení na YouTube.

Z průvodních dobových textů (přelom 19. a 20. století) vybírám následující ukázky:

Joseph Plunkett:

Umělec je ten, kdo má sílu odhalovat Přírodu, aby nahradil pouhé závoje Umění.

Vize umělce je proniknout přes tyto závoje a tak pohlédnout na skutečnosti za nimi, které by jinak nemohly být spatřeny. To lze skrze umění, jímž umělec vidí.

Úkolem umělce je ale rovněž, umožnit pohled i ostatním, protože umění je zjevením. Umělec si volí tu část nebo fázi pravdy, kterou má odhalit, a volí si i závoj, který musí využít, aby zviditelnil pravdu.

Jsou dva druhy neznáma – neznámo umění a neznámo přírody. Mohou být nazývány neznámem mlhy a neznámem tajemství. Stav umělcovy inspirace rozhoduje o povaze neznáma. Pokud je jeho vize silná a jeho inspirace hluboká, nezbývá mu než vystoupat k vrcholům krásy a pokusit se zaznamenat nádheru z rozšiřování pole pravdy. Jeho dílo bude obsahovat neznámo přírody. Jestliže, naopak, jeho inspirace je jemnější a povrchnější, pobíhající sem a tam v podivném bludišti divů, znásobí zahalení detailních částí svého předmětu své práce. Jeho práce bude obsahovat neznámo umění.

Patrick Pearse:

Strávil jsem větší část života v hlubokém rozjímání o nejgrotesknějším a nejstrašnějším vynálezu Angličanů pro znehodnocení Irska. Irsko nemá (svůj) vzdělávací systém. (…) Vzdělání nemá za úkol vyrábět věci, ale podporovat růst věcí. A podmínky, které bychom se měli snažit vytvořit v našem vzdělávacím systému, by neměly upřednostňovat rychlou a levnou výrobu hotovek, ale umožňovat růst živých organismů.

Téměř všechny školy v Irsku učí děti, aby zapíraly svůj národ. „Zapírám ducha svého národa; zapírám jazyk své krve; zapírám svá práva a povinnosti.“ Tato Negace je jejich Krédem, toto zlo je jejich dobrem. Mělo to úspěch – utvořili z nás otroky. A mělo to takový úspěch, že už ani nepoznáme, že jsme otroky. Někteří z nás si dokonce myslí, že nás okovy zdobí, a jsme trochu na pochybách, jestli bychom se cítili stejně pohodlně a stejně respektovaně, kdyby nám je sejmuli.

Znám jednoho chlapce, jehož otec mi řekl: „Není dobrý v učení, není dobrý v práci. Není dobrý v ničem kromě hraní na píšťalku. Co s ním mám dělat?“ – Šokoval jsem toho dobrého muže svou odpovědí (ačkoli to bylo to jediné, co jsem mu mohl odpovědět): „Kup mu píšťalku.“

Margaret Skinniderová:

Nevěřím, že je na světě horší ulice než Ash Street. Leží v úvozu, kde tečou splašky a padají odpadky. Není dlážděná, je plná děr. Zdá se, jako by byla po granátové palbě. Některé domy spadly, jakoby naprostým vyčerpáním, zatímco jiné jsou podepřeny po stranách trámy. (…) Dublin je plný takovýchto ulic, uliček a dvorů, kde stojí dosud obývané domy již před lety určené úředně k zániku. V jedné místnosti, snad bývalém přijímacím pokoji, najdete čtyři rodiny. Každá má svůj vlastní kout, oddělený někdy potrhanými závěsy. (…) V Dublinu je více než dvacet tisíc takových pokojů, v nichž žije jedna a více jak jedna rodina.

 

Folkové prázdniny 2017, neděle 23. 7., Náměšť nad Oslavou, zámecký park