Poiésis Kultura

RADEK FRIDRICH: KREVKER

Četla jsem písmo hvězd / a vyluštila tvou tvář…

 

Mnohovrstevné básně Radka Fridricha mám rád dlouho. Pro umanuté ohledávání rodného kraje, krajiny přimykající, neodmyslitelné, čarovné. Pro mytologii vyrůstající z pověstí a bájí a přesto osobní, interaktivní. Pro řeč zaklínadel, rozpočítadel, písní. Pro všechny ty přízračné postavy bláznivců, bloudivců krajinou skal i krajinou lebeční. Pro surovost i něhu. Pro intuitivnost na jedné straně a koncepčnost a cizelérskou práci s významy i tvary slov, veršů, skladeb na straně druhé. Dychtivě čtu každý nový text s opakovanou myšlenkou: tenhle verš bych s chutí zcizil, tohle jsem chtěl vyslovit. Chci slyšet otázku: nesnědli tě cestou vlci? Chci se ptát a odpovídat: Umrlčina nebo jen pěšina? Kdo to neví, ať zmizí.

 

Petr Čermáček

 

 

Poiesis

 

 

I.

 

V noci se mi zjevil Janus,

vytesán božím majzlíkem do pískovcového kužele.

Díval se dvěma směry -

 

Vpředu žádná budoucnost,

vzadu vochcaná psí kost.

 

Duben je nejkrutější měsíc,

pojď ke mně blíž,

řekla´s kolem jedenácté v noci.

 

Vzpomínáš na jeho drhavý vítr,

jehož vír nás strhával k zemi.

 

Poprvé jsem slyšel ženu takhle výt.

 

Heuleno!

Krvavá Heleno!

Hlenko!

 

Křičel jsem do ticha noci.

 

 

Je třeba zvednout plachty

a vyrazit kolem útesů na širé moře.

 

Je třeba naslouchat větru

a vznést se na kožovitých křídlech.

 

Je už nejvyšší čas…

 

 

Poiesis

 II.

 

V zákrutu skalní cesty jsem nalezl

vytesaný reliéf tajného svatého.

Část jeho lebky s levým okem

byla přeťata táhlou jizvou.

 

Často se mi zjevují procesí mrtvých,

která tu chodila.

 

V mé paměti tiše sestupují vlhkou roklí,

občas ťukne podrážka boty o pískovcový schod.

 

V mé paměti dítě uklouzne na vlhkém kořeni,

muž ho pevněji sevře

a pohlédne na mechem porostlé skály.

 

V mé paměti ženy otírají pot z čela pod šátkem,

až dojdou ke kostelnímu mostku a

naberou chladivou vodu do dlaní.

 

V mé paměti se napijí

a vydají si Schweingrundem vzhůru.

 

Umrlčina nebo jen pěšina?

Kdo to neví, ať zmizí.

 

Poiesis

 

III.

 

Vracel jsem se nocí domů.

Nesnědli tě cestou vlci?

ptala ses později.

 

Ne, jen jsem zahlédl zápas hranostajů

pod železničním viaduktem.

 

Vzpomínáš, když ještě jezdily vlaky na Kozí dráze?

 

Ráno v 7.12 blikal červený motoráček

mezi akáty na protilehlé stráni.

V krátkých únorových dnech,

jsem ve svém náručí choval prvorozeného.

 

Poiesis

 

IV.

 

Když dělníci vylévali čerstvě podlahu,

proběhlo nejspíš domem kotě.

 

V chodbě sklepní prádelny jsou jeho drobné otisky,

beton v hlavní chodbě byl stopami netknutý

a další, malé tlapky jsou dodnes na schodech vedoucí k půdě.

 

Byl to mourek,

švarcík nebo vajska?

 

Mrňavý kocourek?

Vrnivá číča?

 

V našem domě kočky pak už nikdy nežily.

A přece se jedna nyní objevuje za oknem

a žadoní o teplo vnitřku.

 

Vracel jsem se teprve později na místo činu.

 

Kojila jsi a já ti líbal ramena.

Ne, nesnědli mě cestou vlci.

 

 

Poiesis

 

 

V.

 

(Scéna jako z filmu)

 

Naposledy jsem tě viděl,

když jsi byla těhotná,

řekl a zapálil si cigaretu.

 

Duben je nejkrutější měsíc,

rodí šeříky z mrtvé země,

mísí vzpomínku s touhou.

 

 

Poiesis

 

 

VI.

 

Vzpomínáš?

 

Ve vlnách plaveme,

rostliny obtáčejí naše těla

jako slizké chobotnice.

 

Vzpomínáš?

 

Měsíc byl tam nahoře ukryt,

za temnými mraky schován.

 

Vzpomínáš?

 

Staletími vytesaný skalní suk Janus

zvedl hlavu kousek od nás.

 

Rozhlédl se do krajiny a

plamenným okem sežehl zbytek naděje na návrat.

 

Ne duben, červenec je krutý.

 

Nad hladinou jezírka létal netopýr,

víš, že jeho moč je proti nachlazení?

 

Vzpomínáš?

Ve tři ráno někdo střílel světelné rachejtle,

když jsme se vraceli umilovaní od jezírka.

 

Celá ses chvěla a

tiskla svá dlouhá stehna k ohni,

který jsem rozdělal vlhkou březovou kůrou.

 

Vzpomínáš?

Hrozně se mi klepala kolena,

když jsem do tebe vnikal.

 

Celí špinaví od popela a písku

jsme se dívali vzhůru k hvězdné noci.

Zvlčení alkoholem a říjí.

 

A pak někdo navigoval les.

 

Jakási strnulá postava, osvícená umělým světlem,

snad dávný, zapomenutý regulovčik odsunuté Rudé armády.

 

V mé paměti se vracíme na místo činu,

v písku místo u nohou tvých,

jen vodou omletý klacík.

 

 

Poiesis

 

 

VII.

 

Z mlhy se rodíme jak černobílé postavy

a vracíme se na místo činu.

 

Rozumíš mi, rozumíš?

 

Ženo s výrazem kočky ve tváři,

jež jsi usedla na bobek

u bahnitého břehu říčky.

 

V mé paměti stále pečlivě pokládáš

oválný chlebový bochník mezi kamínky

a malým nožíkem kutáš ve střídě.

 

Po několika hodinách mi podáváš

miniaturní pietu

jako tajemnou, moučnou obětinu.

 

Společně ji dáváme do malé niky ve skále.

 

Mravenci vyrážejí na zteč…

 

 

Poiesis

 

 

VIII.

 

U kamenité pláže vlnolam.

Zbytek přístaviště tvořily

železobetonové, omlácené bloky.

 

Opodál se hluše a slepě tyčila opuštěná fabrika.

 

Ve dveřích plechových garáží visely

rybinou zasmrádlé sítě s plesnivými korky.

 

Na zaplátované, úzké asfaltce -

střepy, použité kondomy, suť.

 

Procházíme kolem

v horolezeckých sandálech.

 

Držíme se za ruce,

pak se dlouze líbáme a

brodíme se mořem kolem skalního ostrohu,

který hřebenovitě leze z břehu

jak obrovská brontosauří páteř.

 

Skáču po hlavě ze skaliska dolů,

slyším minimalistický potlesk

náhodného svědka nade mnou.

 

S pirátskou vlajkou na stěžni

je možno dobýt svět.

Tak jsem se cítil.

 

V blasfemii dne,

v kakofonii noci.

 

 

 Poiesis

 

IX.

 

Dívala ses do tmy

a tiše se zaklínala

nalezenými slovy -

 

Buď ke mně pokojná,

mateřská noci!

 

Bodni, černý trne!

 

Tvůj vidlicovitý tvor

vyhlíží z větvoví

a líbá kosti mé…

 

 

 Poiesis

 

 

X.

 

Díval jsem se z okraje lesa,

běžel ti v ústrety a zadýchaně pravil -

 

 

Mordovna

srnčí hrot

kovadlina

sloní sloup

 

přílepek

telefonka

mravčí most

 

kořenáč

palcát

kunichvost

 

Kam jsi se vypravila?

Zkapalněná.

 

Četla jsem písmo hvězd

a vyluštila tvou tvář,

 

odvětila´s plaše.

 

 

Poiesis 

 

 

XI.

 

Přistupuji k imaginárnímu mikrofonu krajiny

a pokouším se zpívat.

 

Je srpen a krajina žhne.

 

Nakonec křičím do vzdálených horizontů:

Pozor, hlášení, pozor, hlášení!

 

Chtěl bych tě milovat

v areálu vyplavovacích polí…

 

Chtěl bych tě líbat

v opuštěné průmyslové zóně…

 

Chtěl bych tě hladit

za úsvitu pod korečkovým rypadlem…

 

Chtěl bych tě ozářit

jak uran v meandrech říčky Ploučnice…

 

 

 Poiesis

 

 

XII.

 

A co ti brání?

Brááááánííííí?

Áááánnnnníííííí,

Nnnnííííí,

ozvěnou se vrací tvá odpověď.

 

Musel jsem ta slova položit k tvým nohám!

Jsou ještě teplá od krve mého hlasu!

Ještě lapají po dechu, ale již čekají na tvé přijmutí!

 

Musel jsem udělat toto marné a naivní gesto,

které oceníš jen ty,

má zaslepená!

 

 

(květen 2011 – únor 2017)

 

 

 

Radek Fridrich se narodil v roce 1968 v Děčíně. Je básník, prozaik, publicista a pedagog. Knižně debutoval společně s Tomášem Řezníčkem sbírkou Druhá strana (TGIF 1996). Samostatně vydal básnické knihy Pra (Protis 1998), V zahradě Bredovských (Host, 1999), Řeč mrtvejch / Die Totenrede (Nomisterion 2001), Erzherz (Votobia 2002), Molchloch (Host 2004), Žibřid (Host 2006), Krooa krooa (Host 2011), Nebožky/Selige (Perplex 2011). Pověsti Děčínska sepsal do souboru Modroret (Polart 2008). Za sbírku Krooa krooa získal cenu Magnesia Litera 2012. Je jedním z organizátorů děčínského literárního festivalu Zarafest, jehož se letos bude konat již 17. ročník.

 

Poiesis