Vývoj vlastních jmen osobních

Obálka knihy Jany Pleskalové. Repro www.hostbrno.cz

Kniha profesorky brněnské univerzity Jany Pleskalové se zabývá původem současných českých jmen a příjmení. Začíná u starých Slovanů, kdy plnilo jméno často funkci magickou, mělo zlé síly buď zastrašit (Hroznata), nebo jim naopak dát najevo, že tato duše za námahu nestojí (Hlúpata); po přijetí křesťanství se do češtiny dostala jména latinského nebo hebrejského původu, z nichž některá dokonale zdomácněla. S nárůstem počtu obyvatel a vyšší organizací společnosti však přestala jednoslovná jména stačit a jmenovce bylo potřeba odlišit pomocí takzvaných příjmí. Označovala profesi dotyčného (Kovář, Kočí), fyzický vzhled (Černý, Dlouhý), původ (Němec, Netolický) či jméno otce (často ve zdrobnělé podobě: Michálek, Kubík). Nebyla ovšem kodifikována, měnila se podle životních okolností a jen zřídka se dědila z otce na syna. Až v roce 1786 vyšlo nařízení, že každý obyvatel monarchie musí mít stálé příjmení. To vzniklo právě z těchto příjmí, jež měla často i hanlivý obsah, takže lidé pak na úřadě žádali o změnu: třeba pro stolařského mistra jistě nebylo dobrou reklamou příjmení Kazidřevo.

Kniha dále popisuje změny v dobové oblíbenosti některých křestních jmen (Marie v době barokní s intenzivním mariánským kultem, Josef podle osvíceného císaře, později převážil vliv televizních postav jako Angelika nebo Pamela). Frekvence jmen se také lišila obec od obce, třeba podle patrona místního kostela; k tomu přispívala tradice mnoha selských rodů pojmenovávat nejstaršího syna po otci. Podle svatých, připadajících na den narození, bývaly zprvu pojmenovávány nemanželské děti - nezvyklé jméno bylo cejchem, který jim nedal zapomenout na nelegitimní původ. Teprve v současnosti je nejčastějším kritériem výběru to, jak se jméno rodičům líbí - v této souvislosti je zajímavé, že múzicky založení rodiče preferují starobylá, již pozapomenutá jména (například Mikuláš nebo Anežka), zatímco méně vzdělaní si libují v exotice, která s ryze českými příjmeními vytváří leckdy komické kombinace.

Součástí publikace jsou i statistiky nejrozšířenějších jmen a příjmení. Do nich se promítají jak módní vlny (Pleskalová zmiňuje někdejší oblibu jména Patricie podle hrdinky Remarquových Tří kamarádů), tak i otevřené hranice - devátým nejčastějším příjmením v České republice je dnes už Nguyen. Okrajově se kniha věnuje také neoficiálním pojmenováním, rozšířeným zejména mezi mládeží, jako jsou různé přezdívky nebo hypokoristika (tj. zkráceniny a zdrobněliny vlastních jmen, například Jarek místo Jaroslav).

Za pozornost stojí, že vedle archivních pramenů autorka hojně čerpá z románů dnes již pozapomenuté Vlasty Pittnerové, které jsou zdrojem cenných informací o životě na Vysočině v 19. století, včetně pojmenovávacích zvyklostí. Odkazuje také na internetové stránky www.kdejsme.cz, na kterých si může každý vyhledat četnost svého jména i příjmení v rámci České republiky.

Bohužel se potvrzuje, že texty z akademického prostředí by před knižním vydáním měly projít důkladnou redakcí. Zarazí třeba fakt, že v knize není žádná životopisná informace o autorce. Také by neuškodily úpravy stylistické (příliš mnoho odborných výrazů) i formálního členění textu, ve smyslu větší přehlednosti a odstranění opakujících se informací. Kniha by tak mohla získat větší čtenářskou pozornost (jaké se těší třeba populárněji zaměřené publikace Miloslavy Knappové), vždyť jméno je důležitou součástí identity každého z nás.

Jana Pleskalová: Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000-2010. Host a Masarykova univerzita, Brno 2012, 204 stran.