Kultura a umění Kultura

Kde je moje (naše) jádro?

Obrázek nebo fotografie#18095

Snaha o pár slov na okraj románové prvotiny Heleny Drašnarové Kde je moje máma?

Když napíšu, že Helena Drašnarová psala svoji knihu téměř třicet let, nebude to úplná pravda. Helena Drašnarová si téměř třicet let den co den dělala zápisky. Řekl bych, že tato pravidelnost je jedna z vlastností, které podědila po svém otci Jaroslavu Dietlovi (1929–1985) – ale jak je pro ni charakteristické, použila ji docela jinak. Zatímco její manžel Jiří Drašnar (1948–2013), s nímž v roce 1979 ve svých dvaceti šesti letech odešla do emigrace, napsal v zahraničí řadu knih, ona (ač se stejně jako její otec i manžel spisovatelskému řemeslu vyučila na FAMU) byla po většinu života pro svět jen obyčejnou servírkou jedné z lepších restaurací na letišti v Los Angeles. Servírkou, která si píše zápisky, z nichž by snad mohla vzniknout kniha. Loni se po třiceti šesti letech vrátila zpět domů a kniha vznikla.

Logika českého „knižního trhu“ by od autorky, jež strávila dětství a mládí mezi osobnostmi šedesátých a sedmdesátých let, které pracovaly s jejím otcem (a podle jejíž hippies party z pražských Střešovic Jaroslav Dietl napsal svůj první sólový seriál a jeden z manifestů roku 1968 Píseň pro Rudolfa Třetího), a která se i v zámoří stýkala s hvězdami, jež odešly do emigrace, nejspíš čekala bohatě fotograficky ilustrovanou sbírku povrchních klípků ze života slavných. Místo toho ale Helena Drašnarová napsala román, v němž je oněch pár příběhů lidí, které známe z filmového plátna či z učebnice, jen prostředkem k postižení něčeho hlubšího, co všechny tyto osudy spojuje.

Jde vlastně o zvláštní koláž střídmých postřehů, snů a asociací, s níž autorka posléze pracovala s důsledností scenáristky, a vytvořila sugestivní film, který fascinuje svou upřímností. Jasný, neuhlazený pohled padni komu padni, na vlastní dětství, na sebe samu, na lidi kolem, na režimy tohoto světa, které dobře poznala z obou stran někdejší železné opony, beze strachu z toho, co tomu řeknou ti nebo oni monopolní majitelé možností, idejí, pravdy…  – to je typický rys autorky, v níž přes nemilosrdnou reflexi pocitů stárnutí stále žije entuziasmus beat generation a generace šedesátých let, jenž je v nás ostatních už téměř mrtvý. (Příslušnost k této generaci ostatně autorka přiznává ve vzpomínce, která začíná zaslechnutím jedné z písní jejího mládí a vzpomínkami, o nichž zjistí, že je se svým kolegou, kubánským emigrantem, sdílejí přes polovinu zeměkoule. Přesto ale „svou dobu“ nekanonizuje; u svých o čtvrt století mladších sourozenců totiž zjistí podobné pocity, které jim však už přináší jiná hudba.)

Svou situaci „cizinky na obou polokoulích“ (která si po revoluci do subtropů jižní Kalifornie rok co rok z domova přiváží nový kalendář Josefa Lady (jenž svůj slavný obraz Rvačka v hospodě namaloval v hrusické restauraci U Sejků, která patřila rodině jejího prastrýčka) a v české restauraci se schází se spolužákem, jenž emigroval do Japonska; v losangeleském předměstském autobuse se směje české knize a současně uvažuje o hrdém muži v tradičním oděvu křováckého náčelníka, který sedí vedle ní; a jindy svým íránským a čínským kolegům vypráví sovětský vtip o „sexuálním dni“, během něhož zvířátka „jebut subotnik“) využívá autorka ke svému klíčovému výzkumu, jehož jádrem je otázka: Co je zkušenost univerzální, již sdílíme všichni, a co zkušenost nepřenosná, která je sdílená pouze v kulturním okruhu, národě, rodině?

Velké dějinné události i osudová životní traumata jsou pro ni pouhou přístupovou cestou k subtilnějším pohledům: zážitek odchodu jejího otce od matky je v knize pouhým zarámováním příběhu její první dětské návštěvy zoo. Otcovu kariéru po jeho proměně z jedné z hvězd Pražského jara na dramatika konformního s režimem glosuje, ale v důsledku zpochybnění své vlastní autority nesoudí („… a potom sestoupil po schodech do nového života, odcválal do západu slunce ztéci další horizonty, vydělat další miliony a přehlušit další vrstvy svědomí. I když, přiznejme si, kdo jsem já, abych tady světu zvěstovala, že by bylo nebo nebylo potřeba něco přehlušovat, to zase jenom přidávám, abych byla zajímavá.“). Po listopadové revoluci 1989 stejně sebezpytavě uvažuje, zda by tak jako další emigrantští přátelé byla schopna vrátit se do staré vlasti a obsadit další kancelářskou židli vedle bývalých svazáckých funkcionářů. A po 11. září 2001 popisuje oči svých kolegů původem z Blízkého východu, kteří s užaslým pohledem zjišťují, jak země, jež je osobně přijala, se štítem boje proti terorismu obrací v trosky jejich starou vlast.

S pohledem celoživotní jogínky (meditační praxe byla základem životního stylu autorky i její manžela Jiřího Drašnara) vypráví příběh, v němž to nejsilnější je to nejjemnější: dojemná radost jejího umírajícího psa z toho, že se po dlouhé době jeho lidská rodina sešla u televize; zážitek osvícení školačky, která poprvé objevila, že seřadí-li za sebou mrtvá písmena do věty, může si přečíst živou báseň; asociaci emigrantky, která se na pobřeží Tichého oceánu díky bzučení much znovu podívá do babiččiny světnice v Jeseníkách; její tragikomický příběh dcery, jež po úporném (a nenaplněném) snažení, aby se stihla rozloučit s umírající matkou, veze matčinu urnu tramvají a její hlavní snahou je, aby ji někde nezapomněla… V posledním příběhu je skryto jedno z ohnisek knihy, jejíž titul dle autorčina vysvětlení pochází z lidové písničky, ale to je jen „krycí výklad“, neboť jeho pravým vysvětlením je podle mého tichý autorčin vzkaz: „Všichni čekáte, co se dozvíte o mém slavném otci, ale já vám toho povím daleko víc o své neznámé matce…“   

A ještě něco v knize najdete. Kromě příběhu celoživotního autorčina láskyplného vztahu, ukončeného až smrtí jejího manžela, kterého v knize nazývá prostě J. (kolik takových vztahů dnes najdeme…), obsahuje příběh autorčina celoživotního platonického okouzlení (již do jisté míry přetrvalo desetiletí) jejím dívčím idolem, spisovatelem Ivanem Klímou, který hrával s jejím otcem patnáct let každé úterý mariáš. Autorka v knize kořeny svého vztahu ke spisovateli popisuje následovně:

„Před těma mnoha lety ale vstupoval do našeho obýváku ve Střešovicích každé úterý, tu s o dva knoflíky mimo zapnutým svetrem, tu s nedopnutým poklopcem, s dlouhými černými vlasy, jež mu dohromady s tmavou pletí dávaly indiánské vzezření, což se mi příšerně líbilo. Otec říkal, že vypadá jako hodně sveřepá squaw, za nehty měl občas špínu a o svačině pod sebe děsně nadrobil, ale už se zas vrhal do hry, maximálně soustředěn, žádné zbytečnosti ho nezajímaly, natož pak já.

Otec, který měl rozdávat, to viděl, a řekl: „Ivane, prosimtě, dej pryč ty drobky.“ A spisovatel Klíma bez jediného pohledu na tu spoušť hrábnul rukou po stole a v závěji sajrajtu udělal prsty pět dlouhých lesklých stop na černém lakovaném hracím stole a už byl zase soustředěn a ready. Vlastně ani na okamžik nepřestal a všichni to viděli, Milda, Dušan a já. A otec otevřel pusu, že ještě něco řekne, ale pak se na to vysral a hráli dál.

No a já jsem tím dodneška poznamenaná, fascinujou mě chlapi, které nezajímá nic než podstata a esence a to nejdůležitější a nenechají se rozptylovat podružnostmi a hloupostmi, a když jde do tuhého, třeba při kartách nebo v umění, tak ani ženskýma. Což je to, jaká bych chtěla být, ale jsem pravý opak, vždy zahlcená záležitostmi druhé a třetí kategorie, neschopná jednat ani myslet v souladu se skutečnou hierarchií hodnot, beznadějně ztracená v bludišti drobných idiosynkrazií a nedůležitých detailů.“  

Musím autorce oponovat jen v jediném – nesouhlasím s její poslední sebedefinicí. V textu vystavěném z „podružností, hloupostí, záležitostí druhé a třetí kategorie, drobných idiosynkrazií a nedůležitých detailů“ se dokázala dotknout Podstaty.

Helena Drašnarová: Kde je moje máma? Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2015.  

Ukázku z knihy si můžete přečíst v tomto čísle Kulturních novin v rubrice Počteníčko.