Kultura a umění Kultura

„My však chceme být básníky svého života“

Obrázek nebo fotografie#18208

 

Vliv filosofova slovanského původu a pověsti o něm na osobnost a dílo Friedricha Nietzscheho, od jehož narození 15. října uplyne 172 let.

„Jako malého chlapce mě učili připisovat původ mé krve a jména polským zemanům, kteří se jmenovali Niëtzky a opustili svůj domov a zemanství asi před sto lety, když nakonec podlehli nesnesitelnému utlačování: byli to protestanté. (…) Nebudu popírat, že jsem byl pyšný na svůj polský původ, vše, co je na mě z německé krve, se váže k mé matce, rozené Oehler, a k matce mého otce, rozené Krause, a rád bych si myslel, že ve všech dalších ohledech jsem zůstal Polákem.“

To napsal sedmatřicetiletý Friedrich Nietzsche v roce 1882. Při vší vážnosti, kterou choval ke svému polskému původu, se o jeho doklady nezajímal. Spokojil se s přesvědčením, že jeho praděd a prabába z matčiny strany byli Poláci. Toto přesvědčení bylo založeno na vyprávění jeho tet, podle kterého prapraděd, jenž se kvůli sňatku stal protestantem, opustil Polsko a bez stálého bydliště déle než tři roky putoval po Německu. Otázka Nietzscheho původu vzbudila v posledních letech jeho života veliký zájem. V roce 1898 se genealogu H. von Müllerovi podařilo vystopovat seznam jeho mužských předků až k jeho prapradědovi Christophu Nietzschemu. Byl to akcízový, tzn. daňový inspektor ve městě Bibra nedaleko Naumburgu a byl zmíněn v obecních církevních záznamech z roku 1709. Do roku 1709 však žádné záznamy neexistují, takže polský původ Christopha Nietzscheho nelze potvrdit, ale ani vyvrátit. Nietzscheho sestra částečně věřila v možnost polského původu. Coby zakladatelka Nietzscheova archivu ve Výmaru a držitelka bratrova dědictví měla za to, že by působivý příběh mohl být něčím víc než jen čistou fantazií. S tímto přesvědčením jistý čas podporovala Poláka B. Szarlitta, který představoval Nietzscheho na základě nejednoznačných indicií jako potomka slavné polské zemanské šlechty, z jehož spisů je patrný sám polský národní duch.

Tyto závěry se však ukazují jako nesprávné, neboť se našla i zmínka o Christophu Nietzschem už z roku 1707 – v Echstarbergu nedaleko od Bibry. V nich je zanesen jako syn dalšího Christopha Nietzscheho, který byl řezník a domkář z Porchowa (pozn překl. německy Burkau) v Dolní Lužici. Další doklady, týkající se tohoto porchowského domkáře, jsou nejasné: H. von Müller, odkazuje se na dotazy v Porchowě z počátku 20. století, uvádí jako rok jeho narození 1662 a jako jeho otce Matthese Nietzscheho. M. Oehler naproti tomu uvádí, že předkové onoho Christopha byli jistí Hans a Elias Nietzscheovi, kteří se objevují v církevních záznamech z roku 1649. Ani jedna z těchto dvou variant (von Müllerova a Oehlerova) nemohou být potvrzeny, neboť matriky porchowské farnosti ze 17. a 18. století byly zničeny.

Mužská linie předků Friedricha Nietzscheho byla určena jako chudičtí domkáři z porchowského německo-lužickosrbského kraje. H. von Müller to komentuje: „Friedrich Nietzsches Familie stammt wie die des ihm geistesverwandten Lessing von Lausitzer Wenden (Sorben) ab.“ (pozn. překl. „Rod Friedricha Nietzscheho pochází, stejně jako u kongeniálního Lessinga, z Lužických Srbů.“) Poukazuje při tom na A. Mukowa, který odvozoval jméno Nietzsche od Nyč, srbské zdrobněliny jména Nicalaus. Ačkoli nelze dokázat lužický původ Christopha Nietzscheho, nelze ho ani popřít. V období reformace byl Porchow dvojjazyčnou a národnostně smíšenou obcí. Nicméně na začátku 17. století byli Srbové tak rozšíření, že jeden z církevních hodnostářů porchowskému vikáři a učiteli používat lužickou srbštinu zabránil: „Podle příkazu církve vikář a učitel přikazují všem, aby se vzdali srbské řeči. Vzhledem k tomu, že náš zástupce si důvodně stěžoval, že osoby z Porchowa stěží ovládají v běžné míře němčinu a běžně užívají zakázanou srbštinu, dává se na vědomost, že kněz, pan Jeremias Freybergk, dovolávaje se na jejich svědomí a zbožnosti, jim nařizuje, aby se srbštiny úplně vzdali. Ať dají všem na vědomí, že jejich děti i oni sami nepoužívají jiného jazyka, nežli němčinu.“ Tento příkaz byl pravděpodobně zveřejněn někdy během porchowského dětství či mládí druhého Christopha Nietzscheho, prapraděda Friedricha Nietzscheho.

Téměř dvacet let po této vyhlášce Christoph Nietzsche druhý cestuje do Eckartsbergu, západně od Naumburgu. Tam se v roce 1707, už jako advokátní praktikant, žení. O dva roky později, v roce 1709, se stěhuje do nedaleké Bibry. Toto je pravděpodobně skutečné jádro pověsti o prapradědečkově tříletém cestování předtím, nežli se usadil v Bibře. V roce 1717 se Christoph Nietzsche, který mezitím ovdověl, znovu žení a v dokumentech se o něm mluví jako o „Königl. Pohlnischer und Chur- auch Hochfürstl. Sächs. Weißenfelsischer wohlbestallter Accis-Inspector zu Biebra“ (pozn. překl. „královském polském a kurfiřstko-velkoknížecím saském řádně jmenovaném berním inspektorovi ve Weissenfelsu“). To může být, ve spojení se skutečným původem Christopha Nietzscheho, který je badateli určen zpět k slovanskému osídlení na východ od Labe, původ údajného příběhu o jeho polském původu. Je také možné, že onen příběh byl posílen romantickým viděním Polska, které bylo tak rozšířené v Německu 19. století.

Ještě během prvního manželství, v roce 1714, se narodil syn Christopha Nietzscheho, Gotthelf Engelbert, praděd Friedricha Nietzscheho, který se v budoucnu stane daňovým inspektorem v Bibře. Jeho syn, Friedrich August Ludwig, bude studovat teologii a skončí jako superintendant v Eilenburgu nad Muldou. Jeho syn, Karl Ludwig, v roce 1842 převezme farnost v Röckenu u Lützenu, malé vesnici mezi řekou Sálou a Lipskem. Tam se 15. 10. 1844 narodí Friedrich Wilhelm Nietzsche.

Na začátku roku 1949 umírá čtyřletému chlapci otec na nemoc mozku. Vzpomínka na zemřelého naplňuje Nietzscheho hlubokou úctou k jeho otcům a předkům. Ta byla natolik silná, aby malý chlapec zbožně vysvětlil sestře, že hraběti Niëtzkemu není dovoleno lhát. Později, jako středoškolák, složí „Na paměť našich předků: Dva polské tance“. V článku sedmnáctiletého studenta najdeme následující pasáž: „Nicméně, činnost člověka nezačíná až jeho narozením, ale již v jeho embryonálním stádiu, a možná, kdo ví – už v jeho rodičích a prarodičích.“ Tato Nietzscheho myšlenka žila a vyvíjela se i dále: „Neboť co je nadání, nežli název pro starší učení, zkušenost, cvičení, osvojení a přivlastnění, možná natolik minulé, nakolik jsou časy našich předků, a možná ještě dál!“ A Nietzsche nadaný byl. Po maturitě a klasických studiích v Lipsku, které díky vytříbenosti jeho uvažování vyústily v doktorát, se jako čtyřiadvacetiletý v roce 1869 stane profesorem starořečtiny v Basileji. Z důvodu nemoci byl nucen se tohoto místa vzdát v roce 1879. Později však bude svou nemoc popisovat jako požehnání, které mu umožnilo věnovat se plně vlastní tvůrčí práci. A ve svém díle se Nietzsche vidí jako závislý na svých předcích: „Právo na filosofii (…) má člověk pouze díky svému původu, předkům, i zde rozhoduje rod. Mnoho generací musí připravit cestu pro filosofa, každá z jeho schopností musí být zvláště získána, živena, přenesena a ztělesněna (…) především (…) láskyplnou záštitou a obranou od nedorozumění a křivd, ať už jde o Boha či ďábla (…).“ Zde stojí v pozadí rodová pověst, podle níž předci protestantského vyznání uprchli z Polska a jíž Nietzsche připisoval osobitý význam: „Nehodí se vymazat z duše člověka to, co jeho nejraději a nejčastěji činili: (…) oni obětovali staré výsady rodu a postavení, aby mohli plně žít pro svého Boha – pro jejich ,Boha‘ – jako lidé nevymýtitelného a citlivého svědomí, kteří se červenali při každém kompromisu. Je zcela nemožné, aby člověk NEMĚL ve své konstituci vlastnosti a záliby svých rodičů a předků, jakkoli vnější okolnosti mohou ukazovat opak.“ Tak Nietzsche chápe své odvrácení se od křesťanství jako pokračování oněch kvalit, které jeho předky vedly k tomu, aby obětovali své občanství a svou vlast věci své víry. Z toho důvodu vidí sebe sama jako jejich dědice a svůj život jako energickou obranu jejich hodnot a schopností. Smysl pro vděčnost a dluh vůči předkům byl Nietzschemu tak blízký, že se mu staly smyslem a základní přirozeností lidského druhu, z níž se později vyvinuly zbožnost a víra.

Jak přibývaly roky, polské kořeny nabývaly pro Nietzscheho většího a většího významu. Ačkoli se Polskem ani v nejmenším nezabýval, má Poláky za nejzajímavější slovanský národ a nakonec za nejzajímavější národ světa. Vzpomíná Koperníka a Chorvata Boškoviće, kteří se stali vědci, již prohlédli veškerou nepravdu očividných jevů. Podobně se věci měly v oblasti hudby: „Jsem stále dost Polák, abych obětoval zbytek hudby výměnou za Chopina.“

Nietzsche také vzpomíná, že Poláci ho díky jeho polskému vzezření měli často za svého a že v Itálii platil za Poláka.“

Nietzsche prorokuje a varuje Němce před „antipolskou hloupostí“ a používá své údajné polské kořeny k tomu, aby se odřízl od Německa. Vidí sebe sama jako natolik „co do rodiny a původu pestrého a smíšeného“, aby se mohl distancovat od německého patriotismu doby císařství. Byl také přesvědčen, že jeho polsko-německé kořeny mu umožňují hlubší pochopení německého jazyka a kultury, než mají Němci: „Na veškerém němectví mohu mít zkrátka jen podíl, a nic víc. Pohleďte na moje jméno: Mí předkové byli polští zemani, i matka mého děda byla Polka. Tak sklízím výhodu svého poloněmectví a říkám, že v této řeči je více smyslu, nežli jsou Němci schopni pochopit.“ Toto distancování se činí Nietzsche nejsilněji v prosinci roku 1888, v posledních týdnech a dnech vyhasnutí jeho duchovního života skrze jeho duševní nemoc: „Považuji Němce za opovrženíhodný druh lidí a děkuji Bohu, že ve všech svých instinktech jsem Polák a nic jiného.“ Opět platí, že Nietzsche se odkazuje na svůj polský původ, aby se oddělil od své matky, čistokrevné Němky, stejně jako od své sestry, zatímco se pokládá za potomka svého otce, potomka polských zemanů. Nietzsche činí paralelu mezi protiklady mezi Polskem a Německem, a mezi svým otcem a matkou. Každá z těchto protikladných stran ho ovlivňuje; je „člověk z doby rozpouštění, kdy se národy mezi sebou mísí, který má ve svém těle přítomnost různého původu – což znamená opak, a opět ne-opak, žádosti a hodnoty, které spolu bojují a zřídkakdy dojdou míru“. Nicméně pro Nietzscheho toto dědictví není překážkou, ale plodným nezbytným faktem života: „Rozdílnost a válka v takové povaze pak způsobuje další vábení a lákání k životu, (…) zde pak vznikají ty úžasně nepochopitelné a nevysvětlitelné bytosti, záhadné bytosti, určené k dobývání a obcházení druhých lidí.“

Důraznost, s níž Nietzsche ve dnech, které předcházejí jeho duševní nemoci, zdůrazňuje svůj polský původ, ukazuje, jak hluboko je v jeho osobnosti zakořeněný. Otázka, nakolik odpovídá historické skutečnosti, není pro Nietzscheho rozhodující: „Není nic než morální předsudek, že pravda je víc, nežli zdání (…), není žádného života, než toho založeného na perspektivách odhadů a zdání (…). Proč by svět, který nás zajímá, neměl být – fikcí? (…) Stejně jako umělec ve své práci vytváří dokonalé stvoření, tak má i člověk sám sebe stvořit a přetvořit svou vlastní osobnost, chce-li vést šťastný a smysluplný život: My však chceme být básníky svého života.“

Přesvědčení o německo-polském původu je Nietzscheho životní dílo, v němž ztvárnil svůj obraz a svou osobnost. Historickým pozadím a původem obrazu je původ jeho prapraděda Christopha Nietzscheho z Porchowa. Nevím, zda a do jaké míry byl tento praděd lužickosrbského původu, protože patřil k dětem, kterým kněz a učitel na základě pastýřského příkazu zakázali používání srbštiny. Nevíme ani, zda srbská oblast okolo Porchowa přispěla rodové pověsti o polském původu. Víme nicméně, že napětí mezi Němci a Lužickými Srby ovlivnilo nejen porchowské předky Friedricha Nietzscheho. To je podpořeno indiciemi o těchto vztazích, spojených i s krajem jeho mladších předků, kteří se usídlili u řeky Sály. Jedna z nich je svázána s jeho dědem z Eilenburgu, kde dodnes stojí nad Muldou tisíc let stará věž „Sorbenturm“ (pozn. překl. „Věž Srbů“), a též jeho otce z Röckenu, u něhož leží ves, kde je na bývalém hradišti dodnes kámen s nápisem: „Hunnenschanze. Einst ein sorbischer Burgward im Gau Chutizi. In einer Urkunde König Otto III. vom Juli 993 wird der Ort Schkölen (Zolini) erstmals erwähnt.“ (pozn. překl. „Hunské šance. Kdysi srbské hradiště v kraji Luticů. Poprvé zmíněny v listině krále Oty III. z července 993 jako místo Školín.“)

Článek publikovaný v časopise Rozhlad z horní lužické srbštiny přeložili Kacper Kuźnicki a Tomáš Koloc.