Téma Domov

Sluší se slavně slavit slávu našich slavných?

Foto Tomáš Koloc

Úvaha nad dvěma nadcházejícími významnými národními výročími 

Domnělé falzum vlivnější zjevného originálu

Kdo z P. T. čtenářů (anebo buďme smělejší: kdo z českého národa) bude v sobotu 16. září 2017 slavit dvousté výročí od nálezu (?) Rukopisu královédvorského ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Otázka nebyla řečnická – zejména ve východních Čechách už několik připomínkových akcí bylo a několik ještě bude, a to včetně dvou „dnů otevřených dveří“ samotného místa nálezu. První bude právě tuto sobotu. 

(Pro pořádek doplňme, že rukopis tzv. Písně vyšehradské byl „nalezen“ už v r. 1816 a nález (?) Rukopisu zelenohorského se klade do roku 1817, byť rukopis byl poskytnut Národnímu muzeu až v listopadu následujícího roku a teprve poté vešel ve veřejnou známost.) 

Objevení Rukopisu královédvorského nesporně představuje jeden z milníků českého národního obrození, ale ve světle dalšího vývoje je velmi sporný. V současné době drtivě převládá mínění, že všechny v tu dobu objevené „staročeské“ rukopisy jsou padělky, i když zejména důkazy o konkrétních padělatelích chybějí. Co se jich týče, převládá shovívavější přístup zhruba v tom smyslu, že falza měla ve své době určitý úkol, který splnila. Šlo zejména o posílení národního povědomí a hrdosti na stáří doložené české historii a tradici literární tvorby v češtině. Texty rukopisů, v první řadě na Rukopisu královédvorského, jsou nadto mimořádně umělecky působivé. I díky tomu (nejen pro své „stáří“) inspirovaly celou řadu děl slovesných, výtvarných i hudebních. Rukopisná falza splnila svou úlohu lépe než mnohá, dnes už zapomenutá po všech stranách úctyhodná díla z doby obrození, dejme tomu Jungmannova Slowesnost (1820). Na rozdíl od naprosté většiny dobových pravých děl jsou schopny fascinovat a inspirovat k dalším a dalším polemikám, výzkumům, ba i uměleckým dílům dodnes (viz román Miloše Urbana Poslední tečka za rukopisy, 1998, komiks Tomáše Matějíčka Šifra mistra Hanky, 2008, dosud poslední hra Járy Cimrmana – který je ostatně sám jedním z posledních výhonků české mystifikační tradice – České nebe, 2009 a jiné). Proto tvrdím, že je co slavit. 

Slávy synové

Mimochodem, titulek tohoto textu parafrázuje verš ze II. zpěvu Kollárovy Slávy dcery (1824), jednoho z mála dobových pravých textů, které se v paměti národa – podobně jako Rukopisy – zachovaly především díky svým pozdějším ohlasům – v tomto případě například díky Ebenově zhudebnění básně z alba Tichá domácnost (1995). Formuli samu naopak mnozí znají z Dobrodružství šesti trampů od Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka. Tam je ovšem součástí popisu sídla Clubu Zabudnutých Slávů, takto karikatury českých fašistů z poloviny třicátých let dvacátého století. Jen Slávy, Slovany z původního verše, jsem s dovolením nahradil slavnými, kterými míním jednak činitele českého národního obrození, jednak zakladatele samostatného Československa zhruba o sto let později. K těm se ještě vrátíme.

Soudím, že „slavit“ a připomínat si české národní obrození má smysl, nicméně duch a styl oslav minulých desetiletí a staletí jsou neudržitelné. I v učebnicích dějepisu a literatury na příslušných místech prokazatelně ubylo patosu, nadšení, chvály a vůbec emocí. Historik Jiří Kořalka ostatně píše o „vytváření“ českého národa, a Dušan Třeštík dokonce trochu provokativně o „vymýšlení“ národa. Přesto výsledky práce obrozenců, v první řadě novodobá čeština, formují část totožnosti naprosté většiny těch, kdo se považují za Čechy, i těch, kdo se za ně nepovažují, a pomíjejí přitom, že za svůj mateřský jazyk mají češtinu. 

Jako vývěry ponorné řeky se občas objevují myšlenky, které se k odkazu či tradicím českého národního obrození vztahují s překvapivou naléhavostí. Tak například Daniel Glas v posledním čísle Zpravodaje Alternativy zdola píše: „Naši předci se v rámci národně obrozeneckého boje snažili pozdvihnout a rozvíjet český jazyk, který byl vlivem germanizace zatlačován do pozadí. My dnes v roce 2017 máme situaci možná daleko složitější: po 27 letech působení státního kapitalismu jsme v pozici, kdy musíme zachraňovat mnohem více než jen český jazyk.“ a vede bezmála mytickou linku od obrození přes vznik Československa v roce 1918 a šedesátá léta minulého století, aby ve srovnání s „hvězdnými hodinami“ českého národa zkritizoval nedávný vývoj a současný stav.

To sté výročí vzniku ČSR (anebo – chcete-li, přesněji RČS, jak po francouzském způsobu zněla tehdejší zkratka republiky), dnes už neexistujícího státu, zřejmě bude příležitostí pro celý ohňostroj oslavných aktivit. Více či méně upřímní vlastenci (chtělo by se napsat spíše „wlastenci“) přitom zneklidněně připomínají, že „V posledních 25 letech jsme byli konfrontováni s tvrzením, že to byl státní útvar náhodný, umělý, vymyšlený Masarykem a jeho spolupracovníky, založený na falešné a neživotaschopné ideologii a proto nestabilní a předem určený k neúspěchu.“ (profesor Václav Pavlíček v Právnických listech č. 1/2017) a že vznik Československa „pro mnoho osobností současného života je možná výročí poněkud kontroverzní“ (již zmíněný Daniel Glas). Z posledně jmenovaných osobností mě ale napadá leda tak Petr Placák, Roman Joch a Michal Semín, Tomáš Krystlík, případně Dominik Duka – a to opravdu není mnoho. Můžeme ocenit, že některé jejich myšlenky mohou být osvěžující nebo inspirativní, ale s případnou kritikou vzniku Československa není nesnadné polemizovat. Mnohem víc nežli osobností, podle nichž „měla likvidace Rakouska-Uherska a vznik Československé republiky pro naše dějiny negativní dopad“, se obávám prázdných, škrobených, fangličkářských a myšlenkově možná až sto let zastydlých oslav. 

Kupříkladu výstavní projekt Mladé Česko se zdá tyto obavy více než potvrzovat (za upozornění děkuji Mileně Bartlové). Město Brno už pro změnu ohlásilo záměr na velkolepou až obří výstavu za více než 150 miliónů korun. Většinu z této částky mají podle organizátorů poskytnout česká a slovenská vláda, které se k tomu ale stavějí řekněme rezervovaně. Je možné, že oslavy tak namísto odkazu „mužů 28. října a slavných exulantů v čele s TGM“ ovládne duch jiného velikána a exulanta té doby, totiž Jaroslava Haška.