Kultura a umění Kultura

První dva díly Bohémy: České peklo na zemi

Obrázek nebo fotografie#19060

Recenze prvních dílů nového hraného seriálu o historii českého filmu.

2 x 2 příběhy v jednom

Seriál Bohéma jsou dva příběhy v jednom; jde o vyprávění filmaře Arnošta Žáka z okupace roku 1968 o jeho začátcích v době okupace roku 1939. Příběh tohoto seriálu sám o sobě jsou však také dva příběhy v jednom: za prvé je to vyprávění scenáristky Terezy Brdečkové, která od dětství vyrůstala v barrandovských historkách svého otce, scenáristy, animátora a režiséra Jiřího Brdečky (ve scénáři přejmenovaného na Arnošta Žáka), který skutečně pro barrandovské studio pracoval od roku 1940 až do své smrti v roce 1982, částečně shrnutých v knižní sbírce jeho vzpomínek Pod tou starou Lucernou (1992). A za druhé je to další seriálový projekt režiséra Roberta Sedláčka po Českém století (2013), které se podle scénáře Pavla Kosatíka snažilo postihnout české dějiny od roku 1915 do roku 1992. V době premiéry Českého století jsem si vzal za úkol recenzovat každý díl a totéž předsevzetí si dávám i v případě Bohémy. Už po prvních dvou odvysílaných dílech ale vidím, že Bohéma je rodná sestra Českého století v jeho přednostech i nedostatcích.

Hlavní předností je v obou případech velké poslání změnit paradigma uvažování široké české veřejnosti, v prvním případě o našich novodobých dějinách, ve druhém o našich známých dějinných filmových tvůrcích. To se povedlo Českému století, a už nyní je patrné, že se to povede i Bohémě. Autor recenze, který je obeznámen s atmosférou, jaká kolem vzniku Bohémy v České televizi nastala, před tvůrci (jmenovitě před režisérem Robertem Sedláčkem a producentem Janem Šternem) smeká klobouk za úsilí, které zaujali v boji proti finančním škrtům, jež – kdyby byly dodrženy – by ze seriálu udělaly svého druhu parodii. Nedostatky (stejné jako u Českého století) pak recenzent částečně přiznává právě oné atmosféře, která panuje v dnešní tvorbě veřejnoprávních médií, jež fušují do řemesla médiím komerčním. Zaručený výdělek je podle dnešních manažerů mediálního průmyslu (kteří – jak recenzentovi řekla scenáristka Lucie Konášová – začasté přicházejí z jakékoli branže, jen ne z kultury) součtem "optimalizace" počtu členů štábu, rychlosti výroby, snížení laťky bulvárnosti látky a přiblížení se k panujícímu ideologickému hledisku doby – což však s sebou ruku v ruce zase přivádí fatální obsahové i formální posuny.

Co bylo tak a co jinak

Koncept, s nímž Arnošt Žák během srpnové okupace roku 1968 provádí diváky historií barrandovského studia, v němž pracoval a v němž byla hvězdou jeho fiktivní milenka Lili Krallová, není špatný, ale nezasvěcený člověk se v něm ztratí už během první poloviny úvodního dílu. Na jednu stranu jsou „aktéry děje“ skutečné filmy jako je Kristián nebo Přednosta stanice, na druhou stranu v něm skutečné hvězdy jako Vlasta Burian, Jaroslav Marvan a Zdeněk Štěpánek točí fiktivní filmy, které vzdáleně připomínají filmy skutečné. Kupříkladu konflikt Zdeňka Štěpánka s jeho manželkou Elenou Hálkovou probíhá během zkoušek na film, který podle seriálu napsala manželka Oldřicha Nového Alice Wienerová a hlavní ženskou roli v něm hrála Lili Krallová. Jeho reálný předobraz, film Kouzelný dům, ale napsal spisovatel Karel Josef Beneš a hlavní ženskou roli v něm hrála Adina Mandlová. Románek Lili Krallové s Vlastou Burianem má zase reálný předobraz v komikově aféře s Lídou Baarovou (jíž se hrdinka seriálu podobá svým jménem i faktem, že přišla do Prahy z Berlína, angažmá v Kouzelném domě se ale zase podobá Adině Mandlové, a jménem a částečně i osudem Lili Hodáčové). Fakt, že seriál tematizuje postelové historky českých herců, jako je vcelku známý milostný trojúhelník herců Zdeňka Štěpánka, Eleny Hálkové a režiséra Otakara Vávry, anebo nikdy fakticky nepřiznané a nedoložené otcovství adoptované dcery Oldřicha Nového Jany, rodiny v seriálu popisovaných hvězd ponechávají vcelku bez komentáře (respektive je už nemohou komentovat; dcera O. Nového Jana Včeláková je deset let po smrti). Druhá věc jsou ovšem drastické posuny historie, kdy tvůrci například nechávají plačícího Zdeňka Štěpánka číst zprávu o Mnichovské dohodě, kterou ve skutečnosti četl premiér generál Syrový, zatímco rozradostněný Zdeněk Štěpánek reálně o týden dříve četl rozkaz o mobilizaci. (Recenzentovi to připomene některé postavy z Českého století typu britského premiéra Lloyda George, dle tvůrců anglického imperiálního nacionalisty, který byl ve skutečnosti příslušník menšinového národa Velšanů a uvědomělý veřejný tvůrce jejich národního obrození, anebo Rudolfa Slánského, který celoživotnímu kamarádovi Klementu Gottwaldovi smrtelně vážně tvrdí, že nemá bratra, ačkoli oba vědí, že má bratry tři). Vedle toho drobné faktické přešlapy (název hotelu na ulici pokročilého protektorátu není dvojjazyčný, jak tehdy nařizoval zákon, Miloš Havel se nevyznačuje svou charakteristickou vlastností: ráčkováním, okupace 1939 nebyla na jaře, jak své dceři tvrdí Arnošt Žák, ale v zimě za sněhové chumelenice, a ilegální vysočanský sjezd během okupace 1968 nikdo nevyhlašoval rozhlasem z toho prostého důvodu, že byl tajný…) jsou kosmetickými chybami. Zmiňovat se pak o chybách gramatických, u nichž recenzent v následující závorce velkými písmeny doplnil v seriálu hercům jaksi vypadnuvší hlásky („…vztahující se k vypořádání navrženémU Německem…“, „VLadislav Vančura“, „GeheimeStaatSpolizei“), je už v zásadě nadbytečné – stejně jako se u předchozího seriálu ptát, za co byli placeni odborní poradci. Tatáž otázka se totiž nabízí i u dramaturga realizovaného scénáře, který je slepen z mnohdy nesmyslných scén (jako je ta, v níž se filmařský matador Karel Hašler ujme režie jednoho obrazu v Drdově Městečku na dlani – ale zůstane stát ve snímaném záběru) anebo kompozičních nepoměrů (jako jsou dvě rychlé scény, v nichž Lili a Arnošt leží vedle sebe v dojemném dialogu po milování a vzápětí se po rychlém rozchodu Lili miluje s magnátem Söhnelem – po čemž následuje dvacet minut, které se rozvlekle zabývají natáčením osudné rozhlasové parodie Hvězdy nad Baltimore, v níž přijetí role Jana Masaryka zpečetila navždy osud Vlasty Buriana. Mimochodem tato záminka Burianovy likvidace je dnes o to pikantnější, že scénka vycházela z podobné bulvarizace, s níž dnes Masaryka ztvárňuje i loni natočený film Petra Kolečka a Julia Ševčíka, který se jmenuje prostě Masaryk).

Železná košile vládnoucí ideologie

Má-li však Bohéma skutečný problém, který se v Českém století v zásadě nevyskytoval, pak je to ahistoričnost, jemná (dez)interpretace filmových dějin položená na oltář právě panující politické ideologie – což je sice technika, kterou naše dějiny dobře znají, ale poprvé se tak děje ve zřízení, které se hrdě nazývá demokracií. Dcera Arnošta Žáka se po odvysílání zprávy o 14. sjezdu ÚV KSČ zatváří kysele a požádá otce, zda by "to mohl přeladit" (ve skutečnosti celý národ visel na rádiích, úzkostlivě očekávaje, kdy bude ilegální svobodné vysílání Československého rozhlasu, o které se zbraní v ruce bojoval a jehož vysílání v té době převzala i „nepřátelská“ Svobodná Evropa, přerušeno – a delegátům svobodného 14. sjezdu držel palce jako těm, kteří v nebezpečí života jednají o záchraně národa), mezitímco otec jí prkenně vysvětluje, že Němci v roce 1939 nejprve zatkli „opravdové demokraty“ (ve skutečnosti zatkli v první řadě komunisty a ve druhé pak sokoly), a pak se dá do líčení jako ve škole: 1. září – vypuknutí války, 28. říjen – studentské bouře, 17. listopad – Opletalův pohřeb a zatčení studentů… Scénář si troufá příspušníku odboje jménem Robert vsunout do úst dnes neslýchanou větu, že v jejich organizaci jsou hlavně komunisti - aby vzápětí korektně vysvětlil, že on komunista není. Dle seznamu rolí se v prvním díle objevil na scéně Julius Fučík (který se prý ještě objeví v díle třetím), jehož si ale nikdo v ději nevšimne (nebýt onoho jmenného seznamu ani recenzent, který je jinak velmi pozorný).

Stejně jako v Českém století si recenzent všímá a oceňuje jemné metaforické režijní hry Roberta Sedláčka, jako je kupříkladu to, že protibenešovskou scénku v podání Vlasty Buriana režíruje herec Martin Finger – Edvard Beneš z Českého století, nebo jako je symbol hotelu Černá hvězda ve vztahu k dobovému filmu s podobným názvem. Zajímavého detailu, že ona hvězda ze skutečného filmu Hotel Modrá hvězda byla pěticípá v přesných rozměrech hvězdy jiné barvy, do jejíhož postupu tehdy lidé vkládali své naděje, si však tvůrci seriálu jaksi nevšimli.

Obsazení: Diamanty s perspektivou i protekční vycpávky

Jistou ideologičnost nachází recenzent i v průkresu postav; totiž v jejich loutkovém charakterovém rozdělení, které je prostě dáno (Söhnel, Nový – dobří, Burian – naivní, Binovec – špatný, Marvan – korouhvička a intrikán). Z hereckých výkonů je ale třeba silně ocenit Michala Dlouhého v roli Zdeňka Štěpánka (tam je však třeba pochválit už režiséra za skvělé obsazení, protože tato role herci opravdu „sedne“ – nejvíc ze všech), Vladimíra Javorského jako Vlastu Buriana a Sašu Rašilova jako Oldřicha Nového. O Janu Hájkovi (Willy Söhnel) či Martinu Fingerovi (Josef Opluštil) se pak už dá přímo říct, že jsou sedláčkovskými herci a režisérovými velkými objevy pro českou audiovizuální kulturu. Naproti tomu David Novotný se na roli Jaroslava Marvana výrazně nehodí, režisér Zdeněk Tyc si v roli Vladislava Vančury zřejmě přivydělává na hodiny u logopeda, u Jiřího Dědečka člověk přemýšlí, zda má vynikající písničkář, básník a předseda českého PEN klubu zapotřebí debutovat jako herec jen proto, že je scenáristčiným exmanželem – a u představitele Reinharda Heydricha či mutující pubescentní pěvkyně nebohé závěrečné písně z pera Voskovce a Wericha (dle titulků se jmenuje Anežka Ratajová) už je na pochybách, zda nejde o záměrnou parodii.

Věčně neměnná doba…

Pokud mi ze 150 minut dvou prvních dílů seriálu Bohéma něco utkvělo, byla to věta, jíž producent Emil Vokolek odhalil novopečenému tiskovému referentovi své profesní vyznání: „Přestal jsem říkat, co si myslím, abych občas mohl dělat to, co chci.“ Stárnoucí dramaturg Žák (Ondřej Pavelka) to v roce 1968 komentuje slovy: „I já jsem to pak dělal celý život. Taková byla doba.“ Recenzent k tomu jen suše dodává: …a je taková dodnes.

Bohéma. Česká televize 2017, scénář: Tereza Brdečková, režie: Robert Sedláček. Díly Snad to nebude tak hrozné (71 minut) a Past na svědomí (75 minut).