Téma Domov

Autor univerzálního slovanského jazyka: Mezislovanštinu nevyvíjíme jako mýtus minulosti, ale jako pomůcku budoucnosti

Foto autor

Rozhovor s Vojtěchem Merunkou, jehož celoživotním projektem je nejnovější umělý slovanský jazyk, mezislovanština

 

Jste spoluautorem mluvnice nejnovějšího univerzálního slovanského jazyka, mezislovanštiny. Slovanské jazyky s umělou gramatikou mají velkou tradici od 9. století, kdy Cyril a Metoděj vytvořili jazyk staroslověnštinu (do níž přeložili Bibli 500 let před jejím anglickým překladem a v němž zavedli první a jedinou oficiální mešní liturgii, vedenou v obecně srozumitelném jazyce na dalších 1100 let) psaný písmem hlaholice (z níž později vznikla cyrilice, písmo, jímž dnes píše okolo 300 milionů lidí).

Glagolská mše způsobila svého druhu revoluci: To, že byla srozumitelná početnému slovanskému lidu východní Evropy, do jisté míry spoluzpůsobilo i skutečnost, že faktické středisko východního (pravoslavného) křesťanstva se už během vrcholného středověku přesunulo z řecké Byzance na Kyjevskou a později na Moskevskou Rus. Církevní slovanština = staroslověnština je (díky tomu, že se jí v liturgii pravoslavné a řeckokatolické církve používá dodnes) tedy téměř dvanáct století od svého vzniku jediným univerzálním slovanským jazykem srozumitelným milionům lidí.

Žádný z dalších, novověkých umělých slovanských univerzálních jazyků, o něž se pokoušeli především jazykovědci doby národního obrození slovanských národů a boje za jejich samostatnost (všeslovanský jazyk – 1826; slavina – 1912; neposlava – 1915) se nicméně masově nerozšířil. Stejně tak to dopadlo s moderním všeslovanským jazykem slovio, který jazykovědci publikovali v roce 1999. V čem je mezislovanský jazyk odlišný od předchozích jmenovaných pokusů, a v čem má tudíž naději, že v tomto smyslu dopadne lépe?

Na začátek bych chtěl říct, že původní název jazyka je novoslověnština, což odkazuje na velkomoravskou staroslověnštinu, která byla uměle modernizována, jako kdyby se změnila podle stejných činitelů, které ovlivnily vývoj většiny národních jazyků, aby byla i v dnešní době v pomyslném středu slovanského jazykového kontinua (oblasti, v níž se mluví slovanskými jazyky a v níž se hraniční nářečí jednoho jazyka plynule mění v jazyk sousední). Nicméně uživatelé začali používat jiný název: medžuslovjansky jezyk, což je česky mezislovanština, a lépe to vystihuje účel jazyka. Takže dnes to je mezislovanština.

Minulost zná ještě víc úspěšných projektů umělých zonálních jazyků, to je jazyků, kterým příslušníci dané jazykové skupiny (jíž je v případě mezislovanštiny náš slovanský jazykový kmen) rozumí, aniž by se je museli učit. Domnívám se, že úspěšný umělý jazyk může být jedině zonální, jinak zůstane jen doménou podivínů nebo úplně zanikne. Úspěšné zonální jazyky byly dokonce prvními umělými jazyky na světě vůbec. Kromě jmenované staroslověnštiny například starověký indický sanskrt, z moderní doby má rysy umělého zonálního jazyka například štúrovská slovenština, moderní hebrejština nebo indonéština.

Naproti tomu například esperanto zonálním jazykem není; sice se mu snadno učí, ale bez učení mu nikdo nerozumí. Slovanským esperantem je jazyk slovio Marka Hučka, Slováka z Kanady, který na zcela novou a umělou gramatiku narouboval slovanské kořeny slov. Tím sice částečně vyřešil problém originálního esperanta s učením se slovíčkům, ale zůstal problém s učením se gramatice. Po počátečním nadšení se tato koncepce nakonec neujala.
Osud moderních univerzálních slovanských jazyků včetně slovia byly neúspěšné i kvůli tomu, že byly dílem nadšených osamocených jednotlivců, kteří se jazyk snažili propagovat vlastními silami. Cyril a Metoděj byli úspěšní také proto, že od začátku vychovávali svoje žáky. I nás je víc a spolupracujeme, a máme hlavně obrovskou výhodu v existenci internetu jako nástroje na šíření jazyka. Díky internetu máme noviny IZVESTI.info, které od roku 2011, kdy byly spuštěny, vidělo více než 40.000 čtenářů ze 132 zemí světa. (Pro zajímavost, tyto noviny jsme spustili na den přesně 222 let od prvního vydání Krameriových česky vydávaných Pražských poštovských novin.) IZVESTI.info jsou už několik let experimentálním hřištěm, díky kterému jsme mohli letos spustit první mezislovanský odborný časopis SLOVJANI.info. Také publikujeme na různých lingvistických a informatických konferencích a naše články vycházejí v mezinárodních recenzovaných časopisech.

Tolik aktivit by uživilo vlastní vědecký ústav…

Svého druhu ho máme. Je to spolek Slovanská unie, jehož jsem předsedou, a který působí na řadě polí. Spolek byl založen v roce 1992 českým spisovatelem Alexejem Pludkem a svoji tradici odvozuje od prvního Slovanského sjezdu v roce 1848 v Praze. Jeho hlavní kulturní činností je mezinárodní festival Dny slovanské kultury, který letos běžel již počtvrté. Jeho programovým ředitelem je zakladatel Letní filmové školy Jiří Králík a místem dění Staré Město u Uherského Hradiště. Což není náhoda, protože Staré Město je jedním ze tří míst, kde se mohl nacházet Velehrad, středisko první slovanské říše, pro jejíž liturgii Cyril a Metoděj vytvořili staroslověnštinu a kde ji začali používat. Festival se vždy zaměřuje na konkrétní slovanské národy, přičemž záměrně vynecháváme zpolitizovanou osu západ–východ, ale podporujeme opomíjenou osu slovanský sever–jih. Vloni byl festival věnován slovenské a slovinské kultuře, letos polské a chorvatské, a příští rok bude věnován české, lužickosrbské a srbské kultuře. Musím dodat, že nejde o žádnou „akci na koleně“, festival vychází ze spolupráce a podpory Státního fondu kultury ČR, velvyslanectví, ministerstev kultury a kulturních středisek prezentovaných slovanských zemí a UNESCO.

Letos jsme v rámci programu uspořádali výše zmíněnou první mezinárodní konferenci o mezislovanském jazyku CISLa 2017 (Conference on Interslavic Language). Zúčastnili se jí hosté ze sedmi slovanských (abecedně: Bulharsko, Česko, Chorvatsko, Polsko, Rusko, Slovensko a Slovinsko) a pěti neslovanských zemí (Čína, Itálie, Německo, Nizozemsko a Španělsko).

A všichni Slované, kteří přijeli, se dorozuměli mezislovanštinou?

Ano. Není to nijak těžké. Zkuste si to. Tohle je ukázka mezislovanštiny v latince (přičemž mezislovanština se dá psát i v azbuce), kde h se čte jako české ch a dvojhlásky dj tj nj lj se čtou ď ť ň ľ: Na konferenciji byli ljudi iz sedmi različnyh slovjanskyh krajin, dostatočno bylo prěkladati prezentacije i diskusiju toliko do jedinogo jezyka razumivogo vsim: medžuslovjanskogo. Dobyli jesmo opyt, že kogda prezentacija jest pisana v medžuslovjanskom jezyku, govornik može prezentovati v svojem rodnom slovjanskom jezyku bez prěkladatelja. Tutoj princip nam bude trěba držeti v slědujučih konferencijah.

Že našemu jazyku většina lidí ze slovanských zemí rozumí bez učení, jsem si už vyzkoušel v rámci nizozemského lingvistického projekt Evropské unie MICReLa, který zkoumal, jak dalece potřebujeme k vzájemnému dorozumění angličtinu. Zjišťoval zóny pasivního porozumění, tedy místa, kde mluví ve svém odlišném jazyku, ale vzájemně si rozumějí. Funguje to například mezi Čechy a Slováky, ve Skandinávii mezi Nory, Švédy a Dány, a další podobnou zónou pasívního multilingvismu jsou Němci s Lucemburčany a Nizozemci. V rámci tohoto výzkumu jsem nabídl anketu porozumění mezislovanštině. Šlo o několik různých testů, které absolvovalo 1700 lidí z různých zemí. Měl jsem statistickou hypotézu, že mezislovanštině budou lidé bez jakéhokoli předchozího učení rozumět na úrovni kategorie certifikátu „mírně pokročilý“, což splnilo 84 % respondentů.

Skutečnost, že východoevropský slovanský živel je přes svou početnost i inspirativnost stále „na chvostě Evropy“ spolu s nynějšími napjatými vztahy mezi americkým západem a ruským východem způsobuje, že vzniká, ať už na sociálních sítích či v reálu, řada skupin, zaměřených na slovanskou vzájemnost a „slovanské hodnoty“. Charakteristické ovšem je, že spolu většinou komunikují špatně i ve svém národním jazyce, v mezinárodních skupinách tohoto druhu převažuje globální angličtina, a najde se v nich velice málo takových, kteří se kromě svého mateřského dorozumí i jiným slovanským jazykem. Nemyslí si spoluautor mezislovanštiny, že by namísto vytváření umělého slovanského jazyka bylo třeba spíše podpořit lepší znalost mateřského slovanského jazyka, popřípadě učení se jiným živým slovanským jazykům?

Skutečný Evropan by se měl o Slovany zajímat, protože žijí na více než polovině území geografické Evropy a tvoří 35 % jejího obyvatelstva (Pozn. red. Z 350 milionů Slovanů žije jen asi 30 milionů sibiřských Rusů v Asii) . Facebookové skupiny Slavic girls, Slavic culture a jim podobné, kde se ve špatné angličtině ukazují kýčovité fotografie mladých dívek nebo statečných bojovníků vypadajících jako kulturisté, kteří „bojují za slovanskou vzájemnost“ ve vikingsko-arabsko-byzantském brnění na obrovských svalnatých koních ale raději nechám bez komentáře. Český internet je dnes touto dvě století trvající propagandou zaplevelen, a proto se zdá, že zabývat se slovanstvím znamená automaticky být protizápadní a protievropský. K otázce učení se jazykům mohu říci tolik, že konkrétní zkušenosti několika lidí z naší mezinárodní skupiny říkají, že když se například příslušník jednoho slovanského národa bude učit jiný slovanský jazyk, pomůže mu, když na začátku bude jeden až dva týdny věnovat učení mezislovanštině, která mu zkrátí cestu mezi rodným a cílovým jazykem a napomůže rychlejšímu dorozumění novému jazyku. První s tím přišli Francouzi, kteří vyvinuli podobný zonální jazyk pro románské národy, a zaznamenali velký úspěch. Na této metodě jsou založeny moderní aktivizační formy receptivní výuky cizích jazyků, které se liší od tradičních rigorózních výukových metod, jež bazírují na žákově správném pravopisu a gramatické přesnosti od samého počátku učení se cizímu jazyku, čímž mu však zabrání mluvit.

Zkoušel jste to na sobě?

Ano, mohu mluvit z vlastní zkušenosti. I díky této metodě se skoro bez problémů domluvím slovem i písmem chorvatsky, srbsky a bulharsky, účastním se tamních odborných konferencí a navštěvuji jejich vysoké školy. Kdybych ovšem musel skládat nějakou klasickou jazykovou zkoušku z chorvatštiny, srbštiny nebo bulharštiny, tak asi propadnu.

Žijeme v době, kdy se z bývalé srbochorvatštiny díky resentimentům jí hovořících národů vytvořily čtyři národní spisovné jazyky (srbština, chorvatština, bosenština a černohorština) a kdy se z již tak minoritního šedesátitisícového národa Lužických Srbů vyčleňují dvacetitisícoví Dolní Lužičané, mluvící odlišným jazykem, než kterým mluví Slované v Lužici Horní. Není v této době štěpení vytváření nového jazyka pro použití všemi Slovany tak trochu donkichotstvím?

Takových jazyků, jako si politikové navyráběli v bývalé Jugoslávii, byste uvnitř češtiny vytvořili také spoustu: hanáčtinu, slováčtinu, chodštinu… Aby se to v něčem rozlišilo, tak vychýlíte slovní zásobu dál od pomyslného slovanského společného těžiště a nejlépe úplně mimo společný slovanský základ, aby ten nový regionální jazyk obsahoval výrazy, které se do historie daného regionu z různých důvodů připletly odjinud. Výsledkem bude kodifikovaný hantec.
Na druhou stranu se ale dnešní spisovné slovanské jazyky (a nejen slovanské!) začínají k sobě pomalu přibližovat, což je nový trend 21. století. Období kladogeneze (štěpení vývojových linií) nových jazyků už pominulo, pokud na to netlačíte uměle z politických důvodů jako v té bývalé Jugoslávii. Dnes asi poprvé v moderních dějinách nastupuje jazyková anageneze a syngeneze, čili změn pomocí vzájemného obohacování, proměňování a přibližování. Například soudobá ruština namísto tradičního „i“ už začíná používat česko-slovenskou spojku „a“ a přijímá česko-slovensko-polský výraz „pán“, namísto „gospodina“, takže na rozdíl od předchozích století máme mnohem větší šanci uspět, protože my už nejdeme proti větru jako naši předchůdci.

Když jsme u té ruštiny: slovanská populace (anebo, řečí jazykovědy: slovanské jazykové kontinuum) je rozdělena nejen ostrými spory náboženského původu (katoličtí Chorvaté versus pravoslavní Srbové versus muslimští Bosňáci; katoličtí Poláci versus pravoslavní Ukrajinci) ale i faktem, že jediný slovanský národ – Rusové – je co do populace stejně početný jako všechny ostatní slovanské národy dohromady, což se napříč dějinami projevuje v jeho ambivalentní historické roli zaštititele/hegemona. Bez ruské pomoci by pravděpodobně nedopadlo dobře ani obrození menších slovanských národů v 19. ani jejich boj proti nacismu ve 20. století. Z toho titulu má ale zároveň často pocit, že mu menší slovanské patří a že Slovanstvo je vlastně „zahraniční Rustvo“. I roli univerzálního slovanského jazyka proto často supluje ruština. Může nový všeslovanský jazyk tento nepoměr zvrátit?

Vaše otázka má dvě roviny: lingvistickou a historicko-politickou. Čistě lingvisticky se ruština na slovanský mezijazyk vůbec nehodí, protože jí jiní Slované bez učení nerozumí. Což se týká dokonce i mluvčích ukrajinštiny, kteří se s ruštinou nesetkali. Lingvisticky je ukrajinský jazyk bližší běloruštině a polštině než ruštině. Ukrajinština se od ruštiny liší víc než čeština od slovenštiny. Proto je velmi nespravedlivé obviňovat mladší Ukrajince ze západní části země, že si vymýšlejí, že nerozumí rusky. Rusy, kteří žijí daleko od ukrajinských hranic a ukrajinštinu nemají naposlouchanou, také nikdo nepeskuje, že ukrajinsky nerozumí. Neruští východní Slované a dílem také Poláci a Rusíni mají svoji zvláštní historickou zkušenost ze života uvnitř ruské říše, kde bylo místo jen pro jeden oficiální státní jazyk a ostatní slovanské jazyky byly – a zřejmě stále jsou – považovány jen za podřadná nářečí ruštiny. Proto v této východní části slovanského světa (na rozdíl od naší západní části) nikdy nevznikla potřeba sestavovat nějaký umělý slovanský mezijazyk, protože nejen na úřadech, ale i ve školách od Varšavy až po Vladivostok bylo povinné používat ruštinu. Odtud vznikl ten falešný dojem, že neruské slovanské jazyky jsou jen takové pokažené ruštiny.

Totéž samozřejmě platí pro jiné velké národní jazyky: polštinu, bývalou srbochorvatštinu atd. Žádný národní jazyk nemůže beze změny sloužit jako zonální mezijazyk, kterému je rozumět bez učení. Ruštinu sám ovládám, a často a rád používám, dokonce jsem v ruštině publikoval odborné články, ale je to jazyk, který se obtížně učí a který má svůj zvláštní pravopis, syntaxi a slovní zásobu. Proto ani kdyby ruština za sebou neměla politické dědictví bývalého Sovětského svazu, stejně by nemohla sloužit jako univerzální slovanský jazyk, kterému by lidé rozuměli bez nutnosti se ho naučit. Každý, kdo rusky zná natolik dobře, že se vyzná v ruském úředním zápise nebo technické zprávě, mi určitě dá za pravdu.
Rusko je velmi důležitá součást naší moderní civilizace, která s významným ruským přispěním dala celému lidstvu elektřinu, počítače, kosmické lety, rovnost před zákonem bez rozdílu pohlaví, vyspělou medicínu a mnoho dalších věcí, které civilizovaný člověk potřebuje k životu. Mám v Rusku důležité přátele a podporovatele, především v akademické sféře, píšu v ruštině odborné texty o mezislovanštině. Nicméně ruská politická smetánka (carská, komunistická i ta dnešní kapitalistická) nás, obyčejné lidi, krmí protizápadní panslovanskou propagandou, ale sama slepě napodobuje Západ, na Západ cestuje, posílá studovat svoje děti na drahé soukromé západní školy a bohatství své země rozkrádá a odváží s sebou na ten nenáviděný Západ. Rád bych připomněl slova Karla Havlíčka Borovského z roku 1846: „Rusové chopili se ideje Všeslovanstva, jak říkáme, zuby nehty. V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin); bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení o nás se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou! Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“

Náš projekt však není namířen proti ruskému jazyku a národu, ale právě naopak. Otevřením nového okna do slovanského světa chceme zvýšit zájem ne-Slovanů o Slovany a chceme také nabídnout vážným zájemcům o českou, polskou, ruskou… vědu a kulturu se lépe a rychleji naučit česky, polsky, rusky…

Jak vzniká umělý zonální jazyk? Jak se autor k jeho vývoji dostane, co k němu potřebuje a jak v něm postupuje?

Jsem lingvista-samouk a je to jeden z mých koníčků od mých asi patnácti let. Posledních sedm let, jak jsem už řekl, spolupracuji s podobnými tvůrci jazyků. Kromě Čechů k nim patří Holanďan Jan van Steenbergen (slavista mluvící výtečně polsky a ovládající staroslověnštinu), Poláci, Rusové, Ukrajinci, Chorvati, Černohorci a Bulhaři. Nás všechny nejvíc ovlivnila práce kněze a slovinského národního buditele Matiji Majar Ziljského (1809–1892) a jeho kniha „Uzajemni pravopis slavjanski“. Ziljski má dokonce hrob na pražských Olšanech, protože byl profesorem v Praze a tam také zemřel. Kdyby tenkrát existoval internet, myslím, že by mezislovanština vznikla už tehdy.

V mládí, mezi patnácti a osmnácti, jsem se učil esperanto. Už tehdy jsem však přemýšlel, jak ho vylepšit, jen tak pro sebe. Později mě nadchla latina a jako samouk jsem se na ni vrhnul. Opět se mi zdála složitá, a proto jsem přemýšlel o nové latině, kterou jsem si pojmenoval lingua terrana. Tehdy jsem zjistil, že nejsem v tomhle snažení sám. V té době už začínal fungovat internet a tyhle věci se daly mnohem lépe komunikovat. Zjistil jsem, že existuje komunita a jazyk je hotový a jmenuje se interlingua. Ještě později jsem si začal plnit svůj cíl z mládí a učil se novořecky a obrátil jsem se ke staroslověnštině, protože tolik souvisí s našimi kulturními kořeny a v podstatě i se státností. U staroslověnštiny se probudil můj starý zvyk a začal jsem pracovat na novoslověnštině. Staroslověnština byla v 9. až 11. století mezijazykem, takže když Svatý Cyril a Metoděj na naše předky mluvili, nový jazyk jim byl blízký, rozuměli mu. Během dalšího tisíce let se ale slovanské jazyky od sebe nářečně vzdálily a později rozdělily na odlišné spisovné jazyky, přičemž na ně působil jistý vývojový pohyb, který ale staroslověnštinu nezasáhl. Jako softwarového inženýra mě to velmi zaujalo, a řekl jsem si, že ten trend najdu a budu ho aplikovat. Vzal jsem si za základ korpus staroslověnštiny, ze které se zachovalo zhruba šest tisíc slov, a pustil jsem se do pátrání, jak by společný slovanský jazyk vypadal dnes, kdyby v něm stále hovořili intelektuálové, právníci, úředníci a podobně. Takto to všechno začalo.

Z jevů, které jsou pro slovanské jazyky typické, jsou mezi laiky nejznámější flexe (skloňování a časování slov formou měnící se přípony), rozvinuté zdrobňování (maličké červeňoučké jablíčko), přechylování ženských forem příjmení (Karenina, Nováková) a zvratná přivlastňovací zájmena (jdu do SVÉHO pokoje). Pod vlivem západních jazyků, především angličtiny, dnes ale všechny pomalu zanikají. Jsou obsaženy (a tedy ve své existenci podpořeny) i v mezislovanštině?

K vámi vyjmenovaným specifikům slovanských jazyků bych přidal ještě jednu věc: Slova uvnitř slovanské věty nejsou korálky navlečené na jednu dlouhou nit, ale spíš to jsou listy na rostlince, jejíž větve rostou na všechny strany a celou rostlinku si můžeme otáčet a naklánět jak potřebujeme, protože slovanská věta stejně jako například také latinská nebo řecká má volný pořádek slov. Naše jazyky nepotřebují používat pozici ve větě na vyjádření slovního druhu, protože k tomu mají dostatek jiných prostředků díky skloňování a časování.

Ano, všechno zde vyjmenované je součástí mezislovanštiny. Dokonce je mezislovanština, přestože její gramatika je velmi jednoduchá a pravidelná a její základní přehled se vejde na pouhé dvě stránky, v některých rysech nejen bohatší, ale i přesnější než například soudobá čeština nebo ruština.

Jak jsem již řekl, mezislovanštině je pasívně rozumět bez potřeby se ji naučit. Musíte se ji naučit, jen když ji chcete aktivně používat. Gramatiku zvládnete za pár dní. Horší to je se slovíčky. Není však třeba se šprtat celý slovník. Stačí několik desítek základních slovíček, hlavně zájmen a sloves, a zbytek slovní zásoby si začátečník může půjčovat ze svého rodného jazyka. Máme vyzkoušeno, že když používáte slova ze svého rodného jazyka, ale ohýbáte je podle pravidel mezislovanské gramatiky, tak si výrazně zlepšíte srozumitelnost.

Lidé bývají často udiveni, jak moc dokáží mezislovanštině rozumět, ale považují ji za jakýsi neznámý dialekt jejich vlastního, nebo jim blízkého jazyka. Tímto způsobem se náš jazyk šíří. Uživatel mezislovanštiny potká například Rusa, který ho pochválí, že mluví pěkně starou ruštinou. Když je pak onen udivený Rus (Bulhar, Makedonec) seznámen s tím, o co se jedná, většinou se z něj stane nadšený propagátor mezislovanštiny.

Jak jsem ale slyšel, váš jazyk se šíří i jinak. Producent a režisér Václav Marhoul nyní natáčí nový válečný film, Nabarvené ptáče, který prý bude částečně v mezislovanštině…

Ano. Od března tohoto roku vzniká film podle knižní autobiografické předlohy Jerzyho Kosińského. Román vyšel poprvé anglicky v USA v roce 1965 a stal se bestsellerem. Příběh popisuje život malého chlapce z doby druhé světové války, kterého jeho rodiče z protinacistického odboje ukryli ke vzdáleně příbuzné kamsi daleko na venkov. Příbuzná však zemře a chlapec je nucen čelit všem možným krutostem, které přináší život na venkově v době války. Film, který chce plasticky ukázat středoevropské mnohonárodnostní prostředí v době, kdy procházelo zánětem nacionalismu, není natáčen ani nebude dabován v jednom jazyce, ale bude s titulky a postavy na plátně budou mluvit různými jazyky: rodiče chlapce česky, vojáci rudé armády rusky, vojáci wehrmachtu německy a lidé z vesnice mezislovansky. Tím je zachován obsah knihy, ve které záměrně není uvedeno, kde přesně se příběh odehrává.

Práce na tomto filmu mezislovanštině velmi pomohla. Je to další test použitelnosti toho jazyka. Začíná to už tím, že jsme museli obohatit slovník, protože dialogy filmu imitují hrubou řeč prostých lidí. Musíme se také vypořádat s mezinárodním obsazením hlavních postav, protože ve filmu vedle českých herců hrají i světoznámí zahraniční herci Stellan Skarsgård, Udo Kier, Alexej Kravčenko a Harvey Keitel a pracuje se s komparzem složeným z různých národů, takže například řešíme otázky přepisu. Také jsem pomáhal pánům Tomáši Hanákovi a Petru Ostrouchovi složit mezislovanskou písničku „Dušo moja“, kterou zpívají partyzáni a vesničané v krčmě. Díky tomu všemu se mezislovanština dostala do první desítky filmových umělých jazyků, kam patří například umělá zonální mayština z Apokalypta, na'avi z Avatara, jazyk Antiků a Goauldů z Hvězdné brány, klingonština ze Star Treku a jazyk Elfů z Pána prstenů. Mezislovanština díky filmu možná bude mít světový rekord v délce písně v moderním umělém jazyce.

Víme už, že mezislovanština se dá využít na vědeckých konferencích, v umění a při výuce dalších slovanských jazyků. Jaké jsou možnosti jejího dalšího využití?

Mezislovanština má jiný účel než předchozí neúspěšné pokusy. Panslavové v 19. století tesknili po minulosti, kterou si ovšem promítali do mýtů, stále se do ní chtěli vracet a zavádět nějaký slovanský superjazyk pro slovanskou kulturu a umění. Ale to byl omyl. Každý národní jazyk má svůj vlastní cit a kulturu a nic nemůže nahradit například dobře napsaný román nebo báseň v ruštině, bulharštině nebo polštině. Dnes, v realitě 21. století, máme nové výzvy:
Nutně potřebujeme kvalitní počítačové překladače mezi našimi národními jazyky, abychom si mohli kdykoli přečíst třeba ruské noviny a naopak aby si občané Ruské federace mohli stejně snadno přečíst naše zprávy v polštině, češtině nebo slovinštině… Nyní je mezi Slovany obrovská informační mezera, ve které se daří dezinformacím a propagandě. Smutná pravda je, že slovanské vědecké a kulturní elity mnohem více komunikují se svými neslovanskými partnery než mezi sebou. Dnešní počítačové překladače jako například Google jsou založeny na umělé inteligenci učící se z hotových přeložených textů. Slovanských jazyků, počítáme-li i ty malé, máme 17. To je 272 různých dvojic z jazyka do jazyka a proto i 272 samostatných počítačových překladačů, přičemž například mezi horní lužickou srbštinou a slovinštinou či mezi češtinou a ruštinou není dostatek stejných textů v obou jazycích, ze kterých by se to ten překladač dobře naučil. A tak se překládá jako mezikrok přes angličtinu a výsledek je nepoužitelný, často nejen kostrbatý a směšný, ale i nebezpečně chybný. S pomocí slovanského mezijazyka by nám pro kvalitní překlady stačilo mít mnohem méně a navíc jednodušších překladačů, například z češtiny do mezijazyka a z mezijazyka například do ruštiny. Celkem to je pro všechny slovanské jazyky osmkrát méně dvojic a navíc by některé dokumenty mohly vznikat rovnou v mezijazyku, ze kterého by se potom mohly snadno pořizovat všechny národní verze.

Další velkou výzvou, která s předchozí přímo souvisí, je oblast technických a právních standardů a norem. Některé malé slovanské národy už ztrácejí schopnost nebo ochotu překládat a nechávají tyto velmi potřebné údaje pro chod a rozvoj státu pouze v angličtině. Totéž platí pro různé příručky a popisy na zboží, které se dnes většinou vyrábějí v Číně, nápisy v mezinárodní veřejné dopravě, v turistickém ruchu a všude tam, kde máme dnes v lepším vícekrát totéž v několika podobných slovanských jazycích a v horším případě jen anglicky. Aby bylo jasno, já nebojuji proti angličtině, jak se mi někteří novináři snaží vkládat do úst. Anglicky přednáším a anglicky píšu většinu svých publikací. Jen říkám, že považovat ji za ideální mezinárodní jazyk mezi všemi skupinami národů je nesmysl. Podle OECD se dnes pouze 15 % populace v slovanských zemích dokáže dorozumět anglicky a po odchodu Velké Británie z EU v ní bude angličtina zastoupena jen v podobě necelých pěti milionů anglicky mluvících Irů. Jistěže vysocí politici a úředníci musejí umět anglicky. Na druhou stranu si ale nedokážu představit, že by si třeba starosta malé české vesnice povídal v angličtině se starostou chorvatské nebo bulharské vesnice o zavádění legislativy o ochraně životního prostředí a dopadech této legislativy na územní rozvoj v obci. Přitom by ale přesně takový mezinárodní kontakt a výměna znalostí měly být velmi žádoucí. Mezislovanština to může zprostředkovat.

Zdá se mi to, nebo jste svého druhu vizionář?

Na to si musíte odpovědět sám. Já vám k tomu řeknu jen tolik: mým oblíbeným vynálezcem je americký počítačový vědec Alan Curtis Kay, který v 70. letech zahájil vývoj tabletu, notebooku a osobního počítače a grafického uživatelského rozhraní s okny a ikonami na obrazovce, které se v polovině 80. let objevily nejprve ve výrobcích firmy Apple a potom všude jinde. Kayovo heslo je: „Nejlepší způsob předpovídání budoucnosti je vymyslet ji“.

 

Doc. Ing. Vojtěch Merunka, Ph. D. (nar. 1967) je odborník v oblasti objektově orientovaného programování. Přednáší softwarové inženýrství na ČVUT a ČZU v Praze. Říká o sobě: „Mám moc rád programování. Každý programátor je při vší skromnosti takový malý bůh, protože svými myšlenkami oživuje hmotu.“ Od roku 2015 je předsedou spolku Slovanská unie, jehož tradice sahá až k prvnímu Slovanskému sjezdu, který v roce 1848 proběhl v Praze. 

 

Související text:  Rozhovor s dr. Jiřím Bičovským, který restauruje evropský prajazyk, indoevropštinu.