Téma Zahraničí

Reflexe čtenáře KN ze Španělska: Po minulém zásahu typu krvavé neděle v Katalánsku se v Madridu vytvořila strana, která změnila náš politický systém

Obrázek nebo fotografie#20732

Rozhovor s Petrem Kadlecem, který žije a pracuje v pueblu Salobreña mezi Malagou a Granadou

Žiješ 12 let ve španělské Andalusii. Španělsko se dělí na 17 autonomních společenství, které mají všechny úplně stejné regionální pravomoci, ať už jsou to regiony většinového španělského národa anebo regiony místních nešpanělsky mluvících menšinových národů: baskicky mluvících v Baskicku a Navaře, portugalsky mluvících v Galícii, arabsky mluvících v severoafrické Ceutě a Melille, a konečně katalánsky mluvících v Katalánsku, Valencijsku a na Baleárských ostrovech (jedinou současnou katalánsky mluvící enklávou, která je nezávislá, je Andorra). Jak je v nejjižnějším regionu Pyrenejského poloostrova, kde žiješ, vnímán tento nepoměr? A fandí Andalusané Kataláncům v jejich snaze o nastolení samostatnosti?

Každý, kdo žije na Pyrenejském poloostrově, je nejdřív členem své rodiny, na což je hrdý. Rodina se tu vnímá úplně jinak než ve střední Evropě, kde do ní počítáme dědečka, babičku, strýčka, tetu a dost. Tady se do rodiny počítají úplně všichni příbuzní, nehledě na to, přes kolik kolen. Pak není dlouho nic a pak teprve je zdejší člověk hrdý na svou vesnici nebo město, kde se narodil, dále na svoje autonomní společenství (v našem případě Andalusii) a teprve potom na stát jako celek. Andalusie je zbytkem Španělska vnímána jako ten nejzaostalejší region. Když se tvoří dílo, kde má vystupovat plnotučný venkovan, zaostalý a nevzdělaný, je to vždy člověk mluvící s andaluským přízvukem španělštiny, který polyká konce slov. Příkladem tohoto postupu jsou filmy Luise Buñuela. K tomu se samozřejmě váže, že jsou Andalusané z celé země nejsrdečnější a nejsvobodomyslnější, kteří tu svobodu přejí i jiným. Ačkoli většina Španělů a pravděpodobně i Andalusanů je pro zachování společného španělského státu, nejvíce "přespolních" zatčených při krvavém zásahu proti katalánskému referendu minulou neděli bylo z Andalusie. Andalusani tam jeli Kataláncům pomoci bránit jejich volební místnosti.

Na Facebooku jsi napsal hrabalovskou větu: „Voni jim nejdřív rozbijou držky a pak jim řeknou, že chtějí žít s nima pospolu“. Po sociálních sítích se šíří, že nedělní zásah měl i své mrtvé. Je na tom něco pravdy? A vyjádřil někdo v Madridu lítost (nebo alespoň řekl slova omluvy) nad krvavým policejním potlačením referenda?

Ten den v Katalánsku opravdu došlo k zastřelení dvou lidí, ale s referendem to nemělo nic společného, šlo o jakési vyřizování účtů. Kdyby šlo o smrt v důsledku zásahu, něco takového by se neutajilo. Žádnou lítost nad krvavým potlačením referenda nikdo z oficiálních představitelů nevyslovil, ani se to neočekává, a to hlavně kvůli podpoře Evropské komise, která je na tom mimochodem de iure podobně jako katalánské referendum: taky ji nikdo z voličů předem neschválil. Je jasné, že je žene strach: Kdyby Katalánce nechali odejít, byl by to příklad nejen pro další nešpanělské regiony království, ale i pro další stejně silné minoritní regiony členů EU. A z toho má unie jistě strach. Jestliže Katalánci vyhlásí nezávislost jednostranně, pravděpodobně dojde k dalšímu násilí.

Co bychom v tom případě mohli očekávat dál?

Kdyby došlo k jednostrannému vyhlášení samostatného Katalánska, rozhodně to neznamená, že se Katalánsko opravdu osamostatní. Centrální vláda ho odejít nenechá a nikdo v EU ho neuzná. Pokud by se to stalo, u nás by Katalánsko okamžitě následovalo Baskicko a Galície, a možná i katalánsky mluvící Valencijský region na jih od Katalánska. Co se týká regionu Baleárských ostrovů (Mallorca, Menorca a další), kde se taky mluví katalánsky, tam se zatím nic nepozoruje, pro Baleárce je prioritou, aby hladce fungoval cestovní ruch, který je živí. Zbytek provincií zatím nemá zájem Španělsko opustit – i když třeba i naše Andalusie je v poslední dost znepokojená přístupem centrální vlády k ní, kdy dochází k výrazným škrtům především ve zdravotnictví a školství.

Podobná, ale daleko větší demonstrace policejní zvůle a násilí proběhla při demonstracích „hnutí 15-M“ 15. května 2011, kde došlo k dlouhodobému okupování náměstí Puerta del Sol v Madridu. V důsledku krvavého „vyčistění náměstí“, které politici komentovali slovy, že politika se nedělá na ulici, vzniklo hnutí Podemos (pozn. red. V překladu "Můžeme"), které je dnes černým snem španělských sociálních demokratů a lidovců, kteří si do té doby dělili vládu mezi sebou. Dnes jsou Podemos co do členstva větší stranou než sociální demokrati, ve španělském parlamentu mají 20 % a v evropském 8 %.

Ozývají se ale hlasy, že masakr během referenda o samostatnosti, které úředně nepovolila ani katalánská regionální vláda, byl něco jako 17. listopad 1989 u nás. Že jde o předem připravený záměr jistých kruhů vyhlásit v Katalánsku, které je extrémně vstřícné k migraci do severní Afriky, samostatnost, a mít tak v Evropě další tranzitní zemi pro migrační vlnu. Zastánci této teorie uvádějí jako důkaz, že v Baskicku, které napříč dějinami ze všech španělských regionů vždy nejradikálněji bojovalo za samostatnost, se na rozdíl od Katalánska nehýbe ani myš – neboť tam ve větší míře nežijí žádní migranti. Co si o tom myslíš?

To, že na akci měly vliv i třetí strany je dost pravděpodobné, i když si nemyslím, že by to bylo zrovna kvůli migrační vlně. V Baskicku se nehýbe ani myš, protože tam nedávno proběhly rozsáhlé policejní razie jak proti ETA, která byla de facto rozpuštěna, tak hlavně proti hnutí EH Bildu, což byla volební koalice prosazující nezávislost Baskicka. V Katalánsku tohle referendum nebylo první, těžko říct, proč se tentokrát centrální vláda zachovala tak, jak se zachovala, protože to mělo naprosto kontraproduktivní důsledky. Jestliže před referendem byla v Katalánsku pravděpodobně většina lidí proti odtržení od Španělska, dnes kvůli tomu šílenému zásahu je rozhodně většina za odtržení. Podle mě si v Madridu prostě neuvědomili, co taková „ukázka síly“ může vyvolat. Běžní Španělé jsou dost pobouření nepřiměřeností zásahu, o kterém se mohli přesvědčit spíš z internetu než z oficiálních zdrojů.

Jak se španělské „oficiální zdroje“ staví k zásahu?

Po celý den (pozn. red. ve čtvrtek 5. října) se hlásí, že zasahující policisté byli staženi zpátky domů a v televizi se pouštějí záběry z provládních demonstrací (což mně už samo o sobě přijde trochu jako obrat-protimluv). Dnes ráno v jednom zdejším televizním programu přirovnali události v Katalánsku k fašistickému pokusu o státní převrat 13-F, který proběhl 23. února 1981. Na protest proti znovupovolení komunistické strany tehdy dvě stě příslušníků nejstarší ozbrojené složky státní správy, občanské gardy, v čele s podplukovníkem Tejerem vtrhlo do madridského parlamentu, podplukovník začal střílet do vzduchu a přinutil všechny poslance lehnout si na zem. Armádní generál de Bosch zatím v silně levicové katalánsky mluvící Valencii vyhlásil výjimečný stav a vojensky ji obsadil. Král se tehdy za akci nepostavil a ona ztroskotala. To přirovnání je o to podivnější, že v televizi, na základě oslího můstku nelegálnosti obou aktivit, přirovnávali tehdejší pučisty k dnešním pokojným organizátorům referenda. Mně (a myslím, že i řadě mých dalších spoluobčanů) naopak připadá, že tehdejší pučisty připomínali spíš velitelé dnešních ozbrojených složek, kteří referendum krvavě potlačili. Je to další důkaz odtrženosti propagandy oficiálních médií od pohledu lidí.

Změnila se od roku 2011, po pádu režimů v Tunisku, Alžírsku a Libyi, intenzita přílivu uprchlíků ze severní Afriky do Španělska, nebo jde ve vaší první nárazové migraci v zásadě o rovnoměrný příliv migrantů? Jak se Španělé obecně staví k migraci z Afriky? Dá se říct, že jsou ve Španělsku regiony, které jsou v této otázce vstřícnější?

Katalánci jsou dějinně extrémně vstřícní vůči cizincům, protože tam historicky byl větší pohyb lidí než v jiných provinciích; Barcelona byla něco jako v Itálii Benátky, ve středověku to byl hlavní přístav pro obchod se Středomořím a v době existence Aragonského království (v 11.–16. století), jehož nejpočetnější národnostní složkou byli Katalánci, bylo z Barcelony kolonizované celé blízké Středomoří až po jižní Itálii (kde dodnes žijí katalánské menšiny). I rodiny (které, jak už jsem řekl, jsou u nás hlavní silou) jsou tam s cizinci více provázané, a proto je tam národní charakter otevřenější než ve zbytku Španělska.

S Andalusií je to dost podobné. Samotné její jméno pochází od germánského kmene Vandalů, kteří si tu v 5. století našeho letopočtu založili království. V 8.–15. století jsme tu zase měli arabský emirát Al-Andalus, který svého času sahal až do Pyrenejí a v Andalusii nám po něm zůstala výstavná maurská Granada.

Žiju šest kilometrů od přístavu Motril, kam připlouvá většina člunů s uprchlíky či migranty. Že skončí většinou tam, je dané mořskými proudy. Příliv uprchlíků se po moři nijak zásadně nezvýšil, spíš v poslední době vzrostl počet pokusů o překonání hranice v severoafrické španělské enklávě Melilla obklopené Marokem. Překonávání ochranného valu se ukázalo málo účinným a tak se v poslední době začal používat hromadný útok přímo na bránu hranice, kdy se brána prostě prolomí a uprchlíci a migranti se vevalí do Španělska. To je dnes nejpoužívanější způsob, mnohem bezpečnější než přeplavba moře. Proč jsem mluvil o kořenech Andalusie: zdejší lidé jsou z relativně velkého procenta potomky Arabů, což je vidět nejenom z jejich vizáže, ale hlavně z jejich temperamentu. A oni jsou si této příbuznosti vědomi. I proto asi mají jasně vytyčenou hranici mezi přijímáním běžných ekonomických migrantů ze zemí, kde se nic neděje (tam jsou odmítaví), a migrantů ze zemí, kterým jsme jako členové koalice rozbombardovali města a zavraždili členy rodiny (už jsem několikrát zmínil, že tohle slovo je pro Španěly klíčové). Přeživší po těchto masakrech se tu vítají s otevřenou náručí. Po posledním atentátu v Barceloně ale v celém Španělsku výrazně přibylo lidí, kteří jsou proti nekontrolované migraci. Do té doby byl počet vítajících a odmítajících v podstatě vyrovnaný. Ovšem – jak říkáš – až na Katalánsko, které bylo (a je) výrazně pro přijímání všech.

Změnila se za ten tucet let, co ve Španělsku žiješ, tato země v něčem, co bije do očí? Vnímáš to, co se dnes ve Španělsku (a Katalánsku) děje, po těch letech jako výjimečnou apokalypsu, nebo spíš jako něco, co je pro tebe po letech v té zemi už běžné?

Za těch 12 let se Španělsko změnilo hlavně ekonomicky a to dost výrazně především díky realitní bublině, která nyní praskla. Dřív byl tak zvaný mileurista (člověk pobírající tisíc eur měsíčně, tj. asi 25 tisíc korun) příkladem vzácně chudého pracovníka, protože na stavbách, kterých všude bylo jak naseto, se v té době vydělávalo 3.000 eur. Stavělo se i načerno nebo na nepovolných místech a kvůli korupci se plány různě přepisovaly, stavělo se „dopředu“, aby se pak domy na pěkných místech prodaly za co nejvyšší cenu. Po takzvané krizi tu pak zůstala doslova celá neobydlená předměstí, která začala chátrat. Tahle realitní bublina splaskla a obrovsky se propouštělo, do toho přišly škrty ve státním sektoru, které měly pak vliv i na sektor soukromý, prostě kupní síla šla dolů a celá ekonomika začala stagnovat. Zároveň se ale začaly rozevírat sociální nůžky a ti nejbohatší ale začali bohatnout daleko víc. Dnes jsou v podstatě všichni běžní občané mileuristy.

Jako největší dlouhodobý problém vnímám nezahojené rány z doby frankismu (pozn. red. klerofašistický generál Francisco Franco byl „caudillem“, tj. „vůdcem“ Španělska v letech 1936–1975). Za občanské války se tu děla opravdová zvěrstva, která nebyla nikdy potrestána a dodnes mají historici problémy s odkrýváním masových hrobů, kdy to soudy pod nejrůznějšími záminkami zakazují. To, co se v Katalánsku stalo v neděli 1. října, je podle mě v přímé souvislosti jak s dědictvím frankismu, tak s korupčním stylem vlády, která je dnes celosvětovým problémem. Co mě těší je, že stále více lidí to začíná chápat, začíná otevírat oči…

Související exkluzivní rozhovory o současném světovém dění "na vlastní oči" v kulturních novinách:

Rozhovor s legální politickou uprchlicí ze Sýrie, jejíž rodina v roce 2013 požádala o azyl na našem velvyslanectví ČR v Damašku. 

Rozhovor s novodobým exulantem, který se z českého bezdomovce stal lichtenštejnským podnikatelem. 

Rozhovor s obyvatelkou regionu loňského zemětřesení v Itálii.

Rozhovor s pozorovatelem loňské návštěvy čínského prezidenta a amerických prezidentských voleb ve Washingtonu.

Rozhovor s pozorovatelem loňského pokusu o vojenský převrat v Turecku.

Rozhovor s účastníkem letošních prezidentských voleb ve Francii.

Rozhovor s pozorovatelem letošních prezidentských voleb v Íránu.

Rozhovor s účastníkem letošního Slovanského sjezdu v Moskvě.

Rozhovor se svědkyní letošních hurikánů v oblasti jihu severoamerického kontinentu.