Fejeton Domov

Listopad

Foto autor

Listopadové písně od dětství už slýchám.

Jiří Guth mi svou vzpomínkou na Auroru ještě prohloubil stav ponoření do minula, z něhož v posledních dnech nikam nevycházím – podobně jako z bytu. Nastuzení bez lékaře trvá týden, s lékařem sedm dní, léčím tedy rýmu teplem domova a zázvorem, a zimu vzpomínkami. Auroru jsme ve škole malovali vždy v listopadu, a vzhledem k neinvenčnosti všech hodin výtvarné výchovy (ztvárňování uložených předmětů v co nejrealističtější podobě) jsme se na Auroru už těšili. Naše učitelka nám před řady vystavila svůj vlastní obrázek Aurory, se kterým kdysi vyhrála jakousi mládežnickou soutěž, a ten jsme měli prostě kopírovat. Mě na něm upoutávalo něco, co připomínalo zděnou zeď, anebo kupu cihel, dobře srovnaných na palubě. Už v první třídě jsem vzbudil pozornost celého učitelského sboru, když jsem Auroru namaloval jako zděný remorkér, postavený z barevných cihel nejrůznější velikosti a tvaru. Podobného úspěchu (tedy napomenutí třídního učitele) dosáhl, pokud si vzpomínám, jen můj spolužák-surrealista Adamec, když v květnu při povinné malbě tanku číslo 23 (řadu let před Davidem Černým) ztvárnil celý bojový dopravní prostředek v křiklavě oranžové barvě.

To druhé pěkné na listopadu byl měsíc československo-sovětského přátelství, který se projevoval kupříkladu tím, že v televizi celý měsíc běžely sovětské večerníčky v čele s Jen počkej! Jednou byl u nás během večerníčku na návštěvě strýc, který nenáviděl všechno sovětské bez výjimky, a vyjádřil se, že se těší, až vlk toho pitomého zajíce už konečně sežere. Tím strýc navěky pozbyl mé sympatie! Mě Jen počkej! bavilo úplně stejně jako povinná listopadová výstavka Přineste do školy něco sovětského. Do velké igelitové tašky NECKERMANN, kterou babička přivezla ze Západního Německa, jsem sbalil především pohyblivý model lunochodu, který mi jiný strýc přivezl z lotyšské Rigy, a taky slonovinové šachy, co jsme zdědili po dědovi, jenž je v mládí koupil během své cesty do Gruzie. Do třetice jsem nesl do školy vlastní kauf , který jsem během prázdnin na Máchově jezeře koupil na pobřežní kolonádě ve Starých Splavech: sadu obrázků sovětských umělců. Ačkoliv se mi spolužáci posmívali, že jsou na nich Rusové, na jejích zadních stranách jsem se (coby samouk, který se ruštinu začal v pěti letech, poté, co zjistil, že ruské písmeno Д vypadá jako hotel Horizont v Peci pod Sněžkou) dočetl, že Rus je z nich jenom jeden: Vladimir Vysockij. Kromě něj byli v sadě gruzínský písničkář Okudžava, arménský klaun Jengibarov a ukrajinský herec Bondarčuk. 

V rámci výstavky se nám vždy přišel ukázat i živý exponát Sověta: soudruh plukovník Ščurok do naší země přišel na konci druhé světové války se Svobodovou armádou, už v zemi zůstal a každého prvního máje stál na tribuně vedle našeho okresního tajemníka. Mluvil s podivným přízvukem, díky němuž jsme nepochybovali, že je to pravý Sovět – až do chvíle, než nám naše družinářka (která se pro vrchnost stala podvratným elementem od chvíle, co její sestra emigrovala do Švédska a posílala jí pro nás exotické samolepky) prozradila, že to nikdy žádný Sovět nebyl, nýbrž že je z Podkarpatské Rusi. To je prý země na dalekém východě, která v době, kdy se soudruh Ščurok stal vojákem, byla ještě součástí Československa. Od doby, kdy se milovník mayovek ve mně dozvěděl, že obtloustlý voják s uniformou pokrytou vyznamenáními pochází z exotické kolonie, kterou Čechoslováci v dávných dobách ztratili, stal se soudruh Ščurok mým idolem. O to víc, když mě během mrazivé listopadové stráže u hrobu padlých rudoarmějců, ve chvíli kdy dozorující učitelka odešla za účelem biologickým, posílil mládeži nepřístupným hřejivým nápojem ze své Duklou prošlé polní láhve.

Ještě k tomu listopadu před sto lety: O mnoho let později jsem dělal rozhovor s Janem Krulišem-Randou, který v únoru 1948 protestoval na Hradě proti puči a poté emigroval do Švýcarska, kde si vzal dceru pozdějšího švýcarského prezidenta Willyho Spühlera. (Ten byl prezidentem v roce 1968, díky čemuž prosadil, aby všichni emigranti z ČSSR obratem dostali švýcarské občanství.) Pan Kruliš-Randa měl v Curychu ještě možnost potkat tamního legendárního českého ševce Fialku, který do Švýcarska odešel už v 90. letech 19. století. Fialka musel na občanství čekat povinných 15 let; už měl vše splněno, čekala ho jen poslední nutná formalita procesu; že komise navštíví žadatelův byt. Navštívila, ale ouha, byla první  světová válka a – žadatel měl na zdi pověšený obraz TGM, jehož fotka byla na všech policejních služebnách Evropy vyvěšena mezi hledanými zločinci jako portrét vlastizrádce Rakouska-Uherska… Onen švec Fialka hrál před válkou v Curychu s Leninem kuželky a mladému uprchlíkovi po letech vyprávěl, že je Lenin hrál jako ponocnej. A dodával: „Jinak to byl ale zábavnej společník, a lidi ho rádi poslouchali, hlavně ženský. Ovšem jen do tý doby, než začal mluvit vo revoluci. Vo tý zdejší lidi slyšej vopravdu neradi. V těch chvílích se všichni Švýcaři zvedli, šli si k baru dát panaché a kolem Lenina zůstali jen emigranti.“ Fialka, který si věšel na zeď obraz mezinárodně hledaného zločince Masaryka, nikdy nezískal švýcarské občanství, a zůstal v Curychu nadosmrti ahasverem – zatímco Lenina carský velvyslanec v Bernu zaplomboval do prázdného vagonu a odeslal ho do Petrohradu, aby šel revoluci dělat tam. Mimochodem: Ten velvyslanec se jmenoval baron Michail Bibikov a právě v té době se mu narodila dcera. Když vyrostla, vdala se za českého herce a režiséra Hugo Haase…

Tolik tedy o Listopadu, který jsme slavívali, když jsme byli malí. O tom Listopadu, který slaví dnešní malí, zas někdy jindy – až se z pelíšku vřele tlejících vzpomínek vydám do třeskuté současnosti.