Společnost a politika Zahraničí

Turecko: státní naci(onali)smus včera, dnes a zítra

Pohlednice z 1. světové války: Spojenci Rakousko, Německo a Turecko

„Zabili jste mi strejčka, tak …“

(Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)

„Mučíš svou duši a necháváš ji utrýznit!“

(Nâzım Hikmet: Praha)

politická Sibiř

Pro navození atmosféry země, o níž chceme mluvit, trochu populární historie. Tradici tureckého politického vyhnanství zřejmě nejvíc proslavil Ivo Andrić ve svém románu Travnická kronika (1942), za který později dostal Nobelovu cenu. Inspiroval se v něm francouzským žurnalistou Pierrem Davidem a rakouským rozvědčíkem Mittesserem, kteří byli za napoleonských dob svými císaři za trest posláni jako konzulové do Travniku, hlavního města tehdejší turecké Bosny. Tato tradice ve skutečnosti nejspíš vznikla v 80. letech 19. století, kdy tehdy ještě k osmanskému Turecku patřily i dnešní Sýrie a severní Afrika. Rakousko-uherský císař František Josef I. (pravděpodobně inspirován tím, že do Turecka nakonec doputoval maďarský exulant-povstalec proti habsburské nadvládě František II. Rákóczi) tehdy poslal jako svého konzula do tureckého Damašku a posléze do tureckého Alžíru jistého Mikuláše Kisse von Ittebe. Důvod byl prostý: chtěl mít volné ruce ke vztahu s Kissovou manželkou, herečkou vídeňského Burgtheatru Kateřinou Schrattovou. Dalším politickým vyhnancem v Turecku byl Lev Davidovič Trockij, který (se Stalinových vědomím) po své emigraci ze SSSR v letech 1929 – 1936 pobýval v tureckém exilu. Pravděpodobně během Trockého přednášek v Evropě se myšlenka Turecka jako ideálního destinace pro politické vyhnance zalíbila i Adolfu Hitlerovi, který svého předchůdce ve funkci kancléře (a v prvním roce po příchodu k moci i svého zástupce ve funkci vicekancléře), nepohodlného Franze von Papena, v roce 1939 poslal do Turecka jako velvyslance. Totéž později učinil Hitlerův vojenský soupeř z 2. světové války, generál Ludvík Svoboda, když coby prezident po jeho pádu z vysoké politiky v roce 1970 učinil velvyslancem v Turecku bývalého prvního tajemníka KSČ (tedy faktickou ex-hlavu státu) Alexandera Dubčeka.

Mnohonárodnostní říše

Dnešní Turecko je svého druhu Rakouskem Blízkého východu v tom smyslu, že je také zbytkovým potomkem někdejší rozsáhlé mnohonárodnostní osmanské monarchie, z jejíž někdejší rozlohy zabírá asi pětinu (a z ní, tedy z území dnešní Turecké republiky ještě Turci žijí jen asi na dvou třetinách) a která byla po první světové válce rozdělena na národní státy. V době svého největšího „rozkvětu“, v roce 1683, sahalo Osmanské Turecko od Uherského Hradiště po Súdán, od Alžíru po Ázerbájdžán a od Krymu až po africké Džibuti. 

Jako takové využívalo starou praktiku mnohonárodnostních říší, které se sebevědomím sociálního inženýra přesunují celé národy. Tak se stalo, že na hranicích dnešního Egypta a Súdánu dodnes žijí Magyarábok, potomci příslušníků maďarské janičářské gardy (která sem byli v 16. století poslána, aby rovnala etnické třenice arabských Egypťanů a černých Súdánců), zatímco nejpočetnějšími neslovanskými menšinami balkánské Bosny a Hercegoviny jsou dnes kavkazští Čerkesové (kteří se sem dostali stejně jako Maďaři do Egypta) a španělsky mluvící Sefardi, jež sem dorazili na sklonku 15. století z Pyrenejského poloostrova, když v křesťanské Evropě začínala zuřit inkvizice a tehdy nábožensky tolerantní Osmanská říše umístila podnikavou menšinu v zanedbané hornaté provincii. S pochopením turecké administrativy se kupodovu setkali i první sionisté, kteří od 80. let 19. století začali osidlovat tehdejší osmanskou Palestinu (a připravovat tím vznik státu Izrael).

Mladoturečtí naci(onali)sti

Relativní národnostní a náboženský liberalismus tureckého státu ale netrval navěky. Otci šovinistické doktríny pozdního sultanátu a dnešní Turecké republiky se stali prušáčtí nacionalističtí generálové německého císaře Viléma, kteří sem byli pozvání jako poradci „moderní“ mladoturecké strany, která se už roku 1908 v sultanátu chopila moci – a jejím novým náboženstvím se stal turecký nacionalismus, který v říši popíral existenci jiných národností, nežli jsou Turci. Věrni staré tradici používali mladoturci (z nichž vzešel i pozdější první prezident Turecké republiky Kemal Atatürk) k likvidaci příslušníků těch menšin, které se nechtěly vzdát své identity, taktéž příslušníky menšin, na které naopak platilo přísloví „Poturčenec horší Turka“. (Ostatně i pozdější prezidenti nacionálního Turecka Renda a Evren byli etničtí Albánci, prezidenti İnönü a Özal kupodivu etničtí Kurdi, a i dnešní prezident Erdoğan se neprozřetelně uřekl, že je – stejně jako bosenský vezír Mehmed z Andrićova románu – po předcích etnický Gruzínec.) Do první světové války sice Osmanské Turecko přišlo o drtivou část Balkánu a severních černomořských držav, ale jižní a východní provincie mu zůstaly. V první kompletní genocidě národnostních menšin v dějinách světa, vyhlazení osmanských křesťanů, Arménů a Asyřanů, v počtu 1,5 milionu lidí v letech 1915 – 1918 (kterou turecký stát dosud nepřiznal, nezreflektoval a zmínku o ní trestá), tak sehráli významnou roli převážně islámští, ale jazykově nepříbuzní Kurdové, zatímco v pozdějším vyhlazování samotných Kurdů ve středomořské Anatolii a severní Levantě, které, ať už formou zákazů projevů menšinové kultury či vyhlazováním celých obcí pod záminkou porušování v těchto oblastech téměř permanentního stanného práva (čti zde), kontinuálně probíhá sto let, hrají důležitou úlohu loajální přistěhovalci z někdejšího tureckých provincií Balkánu, Kavkazu, ale i Uralu a turkické Střední Asie - kteří navíc "po akci" osidlují vylidněné oblasti. Do nejnovějšího dějství této genocidy, turecké "vojenské operace" v SYRSKÉM Kurdistánu (tedy za hranicemi Turecka!), se jmenovitě zapojují emigrantští rekruti z turkicky mluvící (tedy mluvící jazykem vzájemně srozumitelným s turečtinou) čínské provincie Ujgursko.

Vůdce

Nynější turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, který nově disponuje prostředkem na vydírání Evropy a západního světa (tj. třemi miliony uprchlíků ze Středního východu a třetího světa v tureckých uprchlických táborech, jež může dále zadržovat anebo pustit do Evropy) a který (podoben Adolfu Hitlerovi za Noci dlouhých nožů) během „zásahu proti puči“ v roce 2016 vyřídil většinu opozice a upevnil svou moc, přichází nyní s rétorikou, která - ač je západními mainstreamovými médii reflektovaná jen sporadicky - by si zasloužila naši pozornost. To, že prezidentův hlavní poradce Yiğit Bulut (v souvislosti s tím, že Česko nevydalo Turecku kurdského politika Sáliha Muslima, který byl na návštěvě v ČR), řekl, že žádné Česko neexistuje, protože všichni odvážní muži z něj odešli a vytvořili Slovensko, je jen perlička v zrcadle výroků samotného prezidenta Erdoğana. Nejen, že v roce 2016 prohlásil, že Balkán by měl být opět turecký, nejen že navázal na tradici trestů za veřejné mluvení kurdštinou (která v Turecku fungovala ještě v 60. letech 20. století), když v roce 2017 zakázal veřejně používat slovo „Kurdistán“ (opět podobnost s Adolfem Hitlerem, který po okupaci těchto zemí pod trestem zakázal používání slovo Rakousko, Československo a Polsko). Před několika dny dokonce Erdoğan, povzbuzen tureckými menšinami v Německu a Rakousku, kteří zde tu a tam demonstrují s voláním „Vůdče, poruč nám, a my půjdeme!“ (srovnejte Hitlerovu politiku ve 30. letech v českých Sudetech) reagoval na protest Francie proti likvidační činnosti turecké armády v kurdské severní Sýrii, vyjádřením, že když na to přijde, může on ve Francii odpálit bomby, protože zde má 16 milionů vždy připravených islámských souvěrců. Tohoto vůdce naci(onali)stického státu, jenž právě v tomto čase systematicky vyhlazuje dva konkrétní národy (Kurdy a Asyřany) ovšem nikdo z porušování lidských práv mezinárodně neobviňuje, nepořádá proti němu "křižácká tažení" ani nevykazuje ze země jeho diplomaty. Současný turecký prezident (přestože jeho režim dlouhodobě před náboženskou nesnášenlivostí preferuje tu národnostní) se po pádu arabských vůdců Saddáma, Kaddáfího a Mubaraka, odchodu Íránce Ahmadínežáda, a údajném „dopadení a zabití“ bin Ládina nově pasuje do role vůdce světového islámu. A prochází mu obojí: jak naci(onali)smus, tak islamistická rétorika. Proč? Je totiž prezidentem země s druhou nejpočetnější armádou, sdruženou v NATO…