Poezie Kultura

Z ulice

Foto Tomáš Koloc

Velikonoční sonet zapomenutého autora české dekadence Vladimíra Houdka.

Ten Kristův obrázek, tak vetchý, za sklem skříně!
Co as tu bábu ctnou tak divným citem hnulo,
že na ten obrázek tak civí… v brvy stíně
že velkých slzí dvé se v ráz jí vyřinulo? –

Je krví zbroceno to jasné čelo svaté! …
A bába štká a víc se těžké slzy lijí…
Proč, bozi, člověka vy k pláči nutíváte?
Vám třeba soucitu těch, kdož se v mukách svíjí?

Ty's, Kriste, v šátek vtisk' své zkrvácené líce,
bys jejich obrazem svět trápil ještě více! –
A zapřít nemůžeš, že sirou zemi tu
by zastřít nemohla již války peruť chará,
když měl by s námi bůh jen tolik soucitu,
jak s jeho synáčkem ta vetchá žena stará.


Vladimír Houdek (1869–1908) nedokončil studia na pražské filozofické fakultě a nastoupil k armádě, kde získal hodnost nadporučíka domobrany. Od roku 1902 byl hospitalizován v ústavu choromyslných, kde předčasně zemřel. Zachovaly se po něm sbírky Vykvetly blíny a V pavučinách nervů.