Kultura a umění Osobnosti

Když byli Labuda a Bán bez tlumočení a nemohli se domluvit, používali pantomimu

Foto YouTube

Kulturní noviny položily svým čtenářkám, českým a slovenským umělkyním, lapidární otázku: Jak vzpomínáte na Mariána Labudu (1944–2018)?


Erna Dománová, překladatelka

V 80. letech režíroval Jiří Menzel ve slavném budapešťském divadle Katona József Színház, (což bylo partnerské divadlo jeho mateřské scény, pražského Činoherního klubu) hru Carla Gozziho Král Jelenem. Po delší době, kdy se představení nehrálo, jel do Budapešti na „oprašovací zkoušku“ a já jsem s ním jela tlumočit. V tom představení hrál János Bán, kterému Jiří Menzel říkal Janík, a po skončení zkoušky řekl: „Já bych Janíka chtěl do filmu, který teď budu točit.“ A to se taky stalo – a já jsem se stala Janíkovou tlumočnicí. János Bán je herec, který v sobě spojuje duši sportovce a intelekt. Tady měl hrát postiženého kluka, ale Jiří Menzel věděl, že na to má. Jen bylo třeba ho ještě něčím zohavit; vymyslelo se, že to udělají ošklivé zuby, které mu vyrobila známá dentistka. Ty zuby jsem měla v kapesníčku po celé natáčení na starosti já.

Druhá otázka byla, kdo se stane Janíkovým partnerem. Volba padla na Mariána Labudu. Marián Labuda řekl tehdy Jiřímu Menzelovi: „Já vím, proč jste si mě vybral, pane režisére,“ a ukázal si na břicho a na obličej. U jeho talentu a intelektu, stejně jako u Jánose Bána, měl Jiří Menzel jistotu, že „na to má“, že to utáhne, že uhraje ten hlavní motiv filmu – rozhodnutí prostého, ale zároveň moudrého a hlavně soucitného muže, že „když je jedinej, kdo to pro toho kluka udělat může, tak to pro něj udělat musí“.

Marián Labuda neuměl maďarsky. (Na rozdíl třeba od Júlia Satinského, který maďarsky uměl na profesionální úrovni, stejně jako česky. Chtěl si mě jako překladatelku vyzkoušet, tak se mě česky zeptal, jak se řekne maďarsky „chřípí“, a když jsem mu správně odpověděla, půl hodiny jsem musela překládat, co maďarsky říkal. Ten ale roli pana Pávka nedostal; ve filmu se z něj stal pilot Štefan.) Přestože se tedy dva hlavní představitelé mohli domluvit jen přese mne, Jiří Menzel jim dával texty, etudy, a museli se sehrávat. Protože celý štáb byl z Prahy, jen oni dva „z cizích zemí“, zůstávali spolu na hotelu v Benešově a domlouvali se pomocí zvláštních pantomim – čímž se vlastně také sehrávali.

Jiří Menzel tomu filmu dlouho nevěřil. Během premiéry nechtěl být mezi lidmi, stál vedle mě vzadu v Lucerně, tam, kde jsou oddělené boxy, hodnotil všechny reakce publika a divil se, že se tomu lidi smějí. Když pak byl film nominovaný na Oscara, seděli jsme se s Jánosem Bánem (s nímž jsem se mezitím spřátelila i během svých dalších tlumočení u nich v divadle) a s jeho paní v jeho tehdejším suterénním bytě v Budapešti. Stejné přátelství na filmu vzniklo mezi Jánosem a Jiřím Menzelem a Jánosem a Mariánem Labudou. Jánose Bána vždy potěšilo, když se mohli potkat. Oba jsme z něj měli stejný pocit: Byl to jeden z nejlaskavějších lidí, které jsme za svůj život potkali.

Když jsem se o úmrtí Mariána Labudy (u nás v Albertu u novinového stánku) dověděla, nebylo mi dobře. V češtině se pro ten pocit používá přísloví: „Kácí se v našem lese.“ Využívám této příležitosti, abych popřála hodně sil nemocnému Jiřímu Menzelovi.


Viktoria Hradská, spisovatelka

Znali jsme se z útlého mládí, tykali si, radostně popíjeli... Můj první muž, s nímž mám federálního syna, byl totiž jeho kamarád z dětství, bydleli v Bratislavě ve vedlejších ulicích. Pak už byla dospělá setkání jen s úsměvem a přípitkem, náhodná, bez profesní spolupráce. Lítost nad jeho ztrátou je provázena úzkostí z mizení kulis vlastního života a není sdělitelná veřejně.

 

Jana Kociánová, překladatelka, dcera herečky Márie Kráľovičové

Moje maminka Mária Kráľovičová, všemi zvaná Marína, která je od roku 1948 členkou Slovenského národní divadla, strávila s Mariánem Labudou 27 let ve společném angažmá. Měli se opravdu rádi, vyváděli si různé herecké legrácky, což on nejednou dával k dobru. Naposledy spolu stáli na jevišti v bratislavské inscenaci Havlova Odcházení, kdy Marián hrál hlavní roli kancléře Riegera a moje maminka jeho maminku. Vím, že obdivovala jak bravurně zvládal ten mimořádně těžký text. Manželka Mariána Labudy, která pracuje v SND jako nápovědka, je naší kamarádkou, a tak jsme měli přísun zpráv o tom, jak se Mariánovi vede i to posední období, kdy mu nebylo moc dobře. Předtím rozveseloval on je, a tak kolegové hledali způsob jak vrátit chuť do života jemu. Jeho syn Majo v jisté chvíli doufal, že ho moje maminka, odjakživa známá jako ta největší optimistka ze všech, přemluví k nějaké společné aktivitě, protože byl ve velké depresi. Bohužel už se nepovedlo…"

 

SOŇA TOMAŠOVÝCH, SPISOVATELKA

Veľmi plasticky si pamätám naše zoznámenie, išla som v tých študentských časoch hore bratislavskou Sedlárskou ulicou s vtedy ešte mladým hudobníkom (budúcim dirigentom orchestru Gustava Broma) Vladom Valovičom, keď zrazu pred nami stál Marián Labuda, dovtedy som ho poznala len z televízie, a spomínam si, na moje prekvapenie – že zďaleka nie je taký tlstý, akým ho robila obrazovka. Naopak, mal šarm, v tmavom roláku a blejzri, bol veľmi galantný, a keď nás spoločný priateľ predstavil, uklonil sa, sklopil zrak a starosvetsky naznačil bozk na ruku... A ja na to: „Ó aká pocta, maestro!“ (vedela som, pravdaže, že exceluje v Čakaní na Godota), na čo sa Marián chlapčensky začervenal. To sa nedá zabudnúť.

Stáli sme uprostred jarnej ulice, mne väčšinou pri ľuďoch ostáva v pamäti vôňa, preto viem, že bola jar, vietor mi nadvihoval krátky baloňák a padali tam poznámky na moje pekné nohy (dnes už by boli považované za sexistické). Ten rozhovor bol o tom, že nad divadlom (Divadlo na Korze, kde vtedy účinkoval – bolo zatvorené v dobe keď v Prahe zatvorili Divadlo za branou) krúžia krkavce. Práve sa v súbore dozvedeli, že im "zhora" stopli zájazd do Prahy a že Borský (to bol režisér, čo prišiel do funkcie riaditeľa divadla po odvolanom Földvárim) to neudrží. Toľko moja spomienka, ktorá sa vynorila po vašej otázke.

Česť jeho pamiatke a pokoj jeho duši...