Téma Domov

Rozvodněná Dyje: Neprávem opomíjení hrdinové

Třiadevadesátiletý Zdeněk Hejmala. To ještě netušili -  Mladí národní socialisté v Kuřimi v roce 1947. Zdeněk Hejmala uprostřed první dřepící řady

Československá strana národně socialistická byla pro komunisty před rokem 1948 největším politickým nepřítelem, poněvadž měla velký počet členů (stotisíce) a důkladně propracovanou celorepublikovou strukturu. Dnes téměř čtyřiadevadesátiletý Zdeněk Hejmala (narozen 1924) vstoupil po druhé světové válce do této strany, protože jemu jako oddanému sokolovi byla svými programovými ideály nejbližší – jejich těžiště spočívalo v řešení sociálních otázek, ve vzdělání a politicko-kulturním rozvoji národa a v masarykovských humanitně-demokratických zásadách.

Do činnosti strany, v níž si členové říkali bratři, se intenzívně zapojil v roce 1947, kdy byl v lednu jmenován okresním vzdělavatelem pro okres Tišnov. Netušil, že velmi brzy se v republice začnou odehrávat dramata. Spřátelil se s Josefem Podsedníkem, tehdejším předsedou národního výboru v Brně (posledním nekomunistickým) a Jaroslavem Břicháčkem, tajemníkem zemského výboru strany a poslancem Národního shromáždění. V té době ještě osobně neznal další důležitou postavu národně socialistické strany, Josefa Pejskara (přezdívaného Jožka Pero, 1912–1999), novináře a redaktora moravského vydání novin Slovo národa, jež vydávalo nakladatelství Melantrich. Pejskar jako nebojácný kritik komunistických poválečných praktik v jihomoravském pohraničí byl činný i jinak. Byl to právě on, kdo po únorovém komunistickém puči zorganizoval převaděčskou organizaci Rozvodněná Dyje a v oblasti Znojma zajišťoval přechody do Rakouska.

Zásada: Na nic se neptat, důvěřovat

Zdeněk Hejmala na tu dobu vzpomíná: „Jak jsem se k nim dostal? Když to Jožka Pejskar zakládal, tak se domlouvali, že jedna z nejdůležitějších věcí pro úspěch skupiny je zajištění azylu. Když někdo přijede, tak aby se mohl ukrýt, než bude převeden. Když se později Pejskar těch převedených vyptával, kde byli ukryti, tak zjistil, že často u mladého bratra Zdeňka Hejmaly. Ptal se i Podsedníka, což byl jeho politický učitel a ten mu řekl, ano, to je jeden z nás, z nejkvalitnějších mladých řečníků. Je mi to hloupé takto říkat, ale Pejskar mi to takto reprodukoval. A že mne doporučil tajemník Jaroslav Břicháček.“ To se Zdeněk Hejmala dozvěděl až později, když se s Josefem Pejskarem seznámil osobně při jeho návštěvách po roce 1989 a udržoval s ním korespondenci až do jeho smrti. „Ani Břicháček, ani Podsedník nebyli odsouzeni za účast na činnosti odbojové skupiny Rozvodněná Dyje, protože to StB nevěděla. Když jsme byli získáváni pro tuto činnost, tak jsme museli dodržovat absolutní mlčenlivost a nevěděli jsme jeden o druhém.“

Způsob předávání převáděných osob probíhal takto: K úkrytu v obci Česká (obec mezi Brnem a Kuřimí) přijelo ve stanovenou dobu auto, vyložilo své osazenstvo, ale řidič nevystoupil ani neukázal svou tvář. Při odjezdu stejně tak: převádění nastoupili do přistaveného auta, řidič se neukázal. Vládla absolutní důvěra, nikdo se nesměl na nic ptát.

Zato sama národně socialistická strana byla v hledáčku tajné policie už v období před únorovým pučem. O činnosti a členech brněnské zemské větve strany z té doby však neexistuje mnoho dokladů. Zdeněk Hejmala vysvětluje proč: „Když v únoru (pozn.: bylo to před pučem, už 23. února!) 1948 udělali komunisté prohlídku ústředního sekretariátu v Praze a zabavili tam spoustu dokumentů, tak Podsedník a Břicháček mně volali, abych se dostavil na brněnský sekretariát a odnesl všechny důležité věci. Tak já jsem odvezl všechny tiskoviny, seznamy funkcionářů a tohle všechno, takže když tam tajní přišli druhý den, tak bylo všechno prázdné.“

Kruté vypořádání s politickými protivníky

Podsedník a Břicháček, dva významní představitelé národních socialistů na Moravě, byli nakonec zatčeni. Podsedník v podstatě ihned po smrti prezidenta Beneše (3. září 1948), Břicháček o něco později. Strana národně socialistická byla rozpuštěna, místo ní byla založena kolaborantská Česká strana socialistická, která se stala součástí „obnovené“ Národní fronty. Podsedník byl odsouzen na osmnáct let vězení. Břicháček na dvanáct let těžkého žaláře, po propuštění zemřel na následky věznění. „Paradoxem bylo, že když dostávali ty vysoké tresty, tak tehdejší krajský komunistický tajemník Šling, takový fanatik, se tomu usmíval a netušil, že za tři roky sám bude odsouzený k smrti,“ vzpomíná pan Hejmala. A dodává: „Hrdinům Podsedníkovi a Břicháčkovi vděčím za to, že se moje jméno neobjevilo při vyšetřování.“

O dokumentech, které zachránil ze sekretariátu strany, mi pan Hejmala napsal: „Odvezené písemnosti jsem uschoval v kůlně mezi krmením pro králíky, slepice, prasátko a kozu do našeho domku č. 57 v České (pozn.: kde pobýval po určitou dobu se svou babičkou, protože mu v Kuřimi zemřeli oba rodiče). Z důvodu možné policejní kontroly pro aktivní činnost ve straně národně socialistické a vzdělavatele v místě i v sokolské župě jsem požádal členku vzdělávací komise, vlastenku sestru Novotnou, majitelku rodinného domku, jestli bych mohl na její zahrádce za domem uschovat – zarýt – zmíněné tiskoviny. Ona s tím souhlasila a v dubnu 1948 jsme tyto písemnosti do hloubky asi ¾ metru zabalené v krabici a igelitu uschovali. Později po roce 1950 byla tato část vykoupena pro stavbu silnice Česká–Lelekovice. Tímto stavebním zásahem leží dnes tiskoviny pod 8–10metrovým náspem…“

Jožka Pejskar: Organizátor převaděčů a kronikář českého exilu

Josef Pejskar unikl zatčení, protože díky svým dobrým kontaktům na policii se dozvěděl o tom, že je v podezření z protistátní činnosti a že jej přijdou zatknout. Podařilo se mu v poslední chvíli v noci ze 3. na 4. listopad 1948 přejít do Rakouska. V exilu začal brzy (od roku 1950) na doporučení Ferdinanda Peroutky pracovat v Mnichově pro rádio Svobodná Evropa. V roce 1955 založil exilový časopis České slovo a stal se jeho šéfredaktorem. Pozornosti StB neunikl ani v zahraničí. V roce 1958 mu tajní agenti vykradli byt. Jako na „zarytého antikomunistu“ na něj byl založen spis a StB jej sledovala po desetiletí.

Pejskar je autorem řady důležitých textů k činnosti socialistické strany a k poválečné historii, jako například Od boje (proti komunistům) ke kolaboraci (Dokumenty a záznamy o činnosti Čs. strany socialistické v letech 1948–1989). Jeho zásadním dílem je čtyřsvazková encyklopedická práce Poslední pocta, která mapuje český a slovenský exil v letech 1939–1994. Po roce 1989 se začal Pejskar vracet do vlasti. V roce 1995 mu prezident Václav Havel udělil Řád Tomád T. G. Masaryka, a už předtím obdržel v zahraničí čestný doktorát univerzity ve Windsdorské univerzity a vyznamenání od australského sdružení československých vojáků a legionářů. dostal i státní vyznamenání od Václava Havla. Sblížil se i se Zdeňkem Hejmalou, s nímž udržoval korespondenci až do své smrti v roce 1999 ve Fallbrooku (USA).

Skupina Rozvodněná Dyje převedla 114 osob, z toho 10 důstojníků zahraničního odboje za 2.světové války (a oproti některým jiným převaděčům pracovala zdarma). Stala se tak jednou z nejúspěšnějších iniciativ svého druhu, a přesto není příliš známa v obecném povědomí. Organizátor Josef Pejskar již nežije, stejně jako další členové této organizace. Když Zdeněk Hejmala požádal ministerstvo vnitra o zařazení do seznamu účastníků třetího odboje, bylo mu sděleno, že to není možné, protože už nežije nikdo, kdo by mu to mohl dosvědčit… Přes tyto paradoxní a poněkud povrchní závěry jsou však hlavní odměnou aktérům odbojové činnosti životy těch, kteří unikli ze smrtících spárů komunistického režimu. A za to jim patří velký dík.

 

Aktualizace textu 11. ledna.

 

Zdroje pro tento článek:

Osobní vzpomínky Zdeňka Hejmaly a jeho archivní materiály.

Josef Pejskar: Od boje (proti komunistům) ke kolaboraci (1993, vydáno vlastním nákladem, Fallbrook (USA) - Praha)

Rozhlasový pořad o J.Pejskarovi.

Heslo na Wikipedii.