Téma Domov,Zahraničí

Bernhard Riepl: Rakušané i potomci německy mluvících vyhnanců nevědí o realitě Čechů – a naopak. Dá se to měnit skrze vyprávění příběhů

Foto Tomáš Koloc

Narodil jste se v Rakousku, ale víc než dvacet let pobýváte v jižních Čechách a jednou z vašich dlouhodobých činností je práce na vzájemném smíření obyvatel jižních Čech a Horního Rakouska, potažmo Česka a Rakouska jako takových. Co vás s tímto posláním spojilo. Vaši rodiče pocházeli z Čech?

Rodiče ani prarodiče vůbec ne. Až poté, co jsem se tímto krajem začal zabývat, jsem zjistil, že dávno v 19. století pocházeli někteří mí příbuzní z Rožmitálu a Hořic na Šumavě i z Kaplicka. Pravděpodobně všichni mluvili německy, ale nebyli to žádní pováleční vyhnanci. Odešli, jak to bylo v 17.-19. století zvykem, do Rakouska za prací. V Sandlu, městečku na českých hranicích, odkud pocházím, máme ale také asi 10-12 rodin s českými jmény, které však česky už neumějí. Pozdější příchozí ale česky někdy ještě umějí. Alespoň trochu. A víte kdo je nejstarším občanem Sandlu? Josef Czernin-Kinsky, který se narodil v Horním Maršově v Krkonoších. V těchto dnech mu bude 98 let…

Vida, znám se s jeho synovcem Děpoltem, co je zase od nás, z Dymokur. Nicméně vy jste se vydal opačným směrem než vaši předkové a pan hrabě Czernin-Kinsky. Proč?

Existuje skupina přátel, která už několik desítek let vozí Rakušany na výlety na evropský východ, i do Česka. V květnu 1986, týden poté, co explodoval Černobyl, mě otec vzal na takovou cestu s nimi právě do Československa. U nás se už týden ve školách venku nehrál fotbal, krávy byly zavřené vevnitř… V Čechách, jen pár kilometrů od nás, taky pršelo, ale krávy byly venku. Zatímco v Rakousku byl opravdu strach a dělali jsme různá opatření, v Československu se zřejmě nic nedělo. Říkal jsem si, že svět je divný, když u nás je to tak a u vás úplně jinak. Jako gymnazista jsem cítil, že mně tento svět nabízí podivnou budoucnost: samý chaos.

V Linci jsem pak studoval na pedagogické akademii angličtinu a biologii pro druhý stupeň. Když jsem tam byl hotový, věděl jsem, že s těmi předměty musím alespoň jeden rok dělat něco jiného. Znal jsem se tehdy s jedním pánem, který byl v Českých Budějovicích na biologickém průzkumném projektu a učil tu navíc na jazykové škole. Ten se po roce vrátil do Rakouska a říkal, že by ve škole v Budějovicích zase rodilého mluvčího potřebovali. Hlavní vnitřní otázkou pro mě tehdy byl Temelín. Když jsem potom kolem roku 2000 během protestních blokád hranic pochopil, že pro Rakousko je Temelín opravdu něco jiného než pro Česko, bylo mi jasné, že snahy běžných rakouských aktivistů jdou úplně neefektivním směrem a že dokud my Rakušané nepochopíme českou realitu, nehneme ani s Temelínem. A k tomu pochopení se dobrat musíme, vždyť kam se podíváme, tam je nějaké historické spojení. Před dvěma týdny jsme se starými lidmi ze Salcburku jeli do Nových Hradů a byl tam mimo jiné pan Wolfgang Spulak. Vám jako občanu Hradce Králové, jehož barokní dominantou je Dům u Špuláků, to jistě něco řekne. Je to potomek rodiny, která dům vlastnila, salcburský filosof, který se narodil v Praze…

A jak je to dnes s vámi? Cítíte se po dvaceti letech v ČR jako Jihočech s mateřským jazykem němčinou, nebo Rakušan žijící v jižních Čechách?

Jsem rakouský občan, člověk, který mluví německy lépe než česky a který žije v jihočeské Kaplici. To by dotazovatelům mohl stačit. Můj poměr k národnostní sebedefinici nejlíp ilustruje následující příhoda: Předplatil jsem si české noviny v němčině, měsíčník LandesECHO. Je to oficiální a i českým státem trochu podporovaný orgán německy mluvící menšiny v Česku. Mají podtitul "Zeitung der Deutschen in der Tschechischen Republik". Já je rád čtu a podpořil bych je klidně i jinak, ale vždycky si říkám, že aby byly opravdu i mými novinami, musely by mít jako podtitul spíše něco jako "Zeitung für Deutschsprachige in der Tschechischen Republik", protože já sice německy mluvím, ale Němec nejsem a také nikdy nebudu - a Čech také ne. Navíc aspoň trochu německy mluvících absolventů škol je v Čechách dost, takže by i cílová skupina takových novin mohla být mnohem větší, než aktuálně je - kromě toho, že i lidí v Česku, kteří si zachovali němčinu po předcích (třeba jen mezi mými studenty atd.) je mnohem větší než počet lidí v ČR, kteří se nazývají "Němec". Samozřejmě že i s německy mluvícími lidmi, kteří z této země museli odejít, jsem se stýkal. Už v Rakousku. Potkávám je, když přijdou z Německa nebo z jiných zemí na návštěvu do "staré vlasti". Je to vždy dojemné a jsou mezi nimi i osobnosti, kterých si opravdu vážím a kteří tehdy jako děti za to, co nacisté dělali i jejich jménem, logicky nemohli. Jeden z těch, s nimiž občas diskutuji, je Hermann Proksch. On se legitimně považuje za Němce, protože v Německu žije celý život a je občanem SRN. Část rodiny má v Německu, část v Čechách, jeho otec prošel vyhnáním a on chodí na schůze Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Když ale pozval mě, abych tam chodil, řekl jsem mu: "Sorry, ale já jsem Rakušan!" To, že se sdružení definuje hlavně jako "sudetoněmecké", považuji trochu za problém. Sudetský Němec (Sudetendeutscher) je v němčině hlavně Němec, kdežto německý Čech (Deutschböhme) je hlavně občan Českých zemí, který holt mluví německy - podobně jako ti mí výše zmínění studenti. Určitě bych se neoznačil za pokračovatele sudetoněmecké tradice v Čechách, nemám ale problém se identifikovat s tradicí německy mluvících demokratů a křesťanů v této zemi, nebo s kulturou dvoj- a vícejazykosti, kam bych zařadil nejen Bolzana, ale určitě také Komenského a i Masaryka. Všichni ti mají můj obdiv a velký respekt. Ostatně zdejší německy mluvící obyvatelstvo dlouho vůbec nebylo "Deutsch", ale "Böhmisch", "Mährisch" nebo i "Schlesisch". Na slově Sudeten (Pozn. red. původně se v ČR vztahujícím jen k horským oblastem na území Slezska), respektive Sudetendeutsche, vztahujícím se na všechny německy mluvící na území Českých zemí, si politickou kariéru vybudovali skutečně až Henlein a Hitler.

V češtině je s tím ale taky problém. Nemáme žádný širší ekvivalent pro německé slovo "böhmisch", "český" je prostě český, a to už se vztahuje k jazyku. Česká knížata a králové si sice už od raného středověku brali manželky z německy mluvících krajů a zvala odtud do Českých zemí německy, holandsky a italsky mluvící osadníky, ale už autoři eposů jako byla Alexandreida či Dalimilova kronika z přelomu 13. a 14. století za to vladaře kritizovali a jedním z úhelných rozměrů učení Jana Husa byla propagace českého jazyka, navrácení jeho prestiže (Dekret kutnohorský) - a husitské války už byly otevřeně národnostní, protože německy mluvící se téměř jednotně přidali ke katolicismu. (Na druhé straně pochází od Husa rčení, že je mu slušný Němec blíže než neslušný Čech.) Koncept "zemského vlastenectví" byl v této zemi od počátku velmi vratký, paradoxně i proto, že osobnosti, které stály u kormidla českého národního obrození a které pocházely z německy mluvících rodičů, se všechny uměle naučily česky a samy začaly propagovat jazykový koncept českého vlastenectví (Jungmann, Tyrš, Fügner, Světlá, Podlipská, Nováková, Zeyer, ale i Masaryk). Byly ale i osobnosti jako Karel Klostermann (1848-1923), který se u nás vůbec nenarodil, byl jako vy rodilý Hornorakušan - ale po celý svůj život fungoval paralelně jako český a i rakouský vlastenecký spisovatel - a dnes na jeho počest dokonce ve Strakonicích vyrábějí stejnojmenné pivo. Druhý můj oblíbenec, liberecký rodák, etnolog a autor světoznámých pohádek Otfried Preussler (1923-2013), byl jako odvedenec k Wehrmachtu na východní frontě zajat a po návratu vyhnán do Bavorska, ale vůči majoritě své rodné vlasti nikdy nezatrpkl, dokonce přeložil do němčiny Ladova Kocoura Mikeše, a jeho pohádky jako Čarodějův učeň nebo Malá čarodějnice zná každé české dítě. Čeští občané města Osoblahy ve Slezsku si dokonce letos 2. června slavnostně odhalili sochu loupežníka Hotzenplotze, kterého si český Němec Preussler vymyslel ve svém mnichovském exilu. O takovém úspěchu si politici jako předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení pan Posselt mohou nechat jen zdát. Vypadá to tedy, že cesta k smíření jde asi spíš přes lidi, jako byli Preussler nebo Klostermann než skrze nadháněče preferenčních hlasů, jako je pan Posselt. Nebo to vidíte jinak? Figuroval jste v politice?

V rodném Sandlu jsem byl v letech 1991-9 zastupitelem za Zelené. Nicméně jako rakouský občan s trvalým pobytem v Kaplici můžu, co se týče komunálních voleb, volit i být kandidátem - a jako nezávislý kandidát SZ jsem teď opravdu členem kaplické kulturní komise. Evropský zákon krajské volby zatím asi neřeší, takže totéž co mohu v obci, nemůžu na krajské úrovni, a to ani v Jihočeském kraji, ani v Hornorakouské zemi. Kdybych byl ze Salcburska nebo Vorarlberska, tak by to šlo. (V parlamentních a prezidentských volbách v Rakousku nicméně volit můžu.) Asi budu muset napsat dopis panu Junckerovi, že jsem v ohledu krajských voleb diskriminovaný evropský občan.

Zkuste to, ale obávám se, že problémy tohoto typu jsou dnes pro pana Junckera až na posledním místě. A vy mi opravdu mnohem víc než jako politik přijdete jako badatel-etnolog - jako byli pánové Klostermann nebo Preussler. Včetně toho, že jste se (na rozdíl od pana Posselta, jehož tatínek byl z Jablonce) především naučil dobře česky…

Děkuji! Nemyslím si ale, že mluvím dobře česky, však slyšíte, jak mi někdy ujede flexe. Nějaké základy češtiny jsem měl z Lince, ale dost jsem to podcenil. Před maturitou jsem strávil jeden rok v Thajsku. Tamnější jazyk jsem původně neuměl vůbec, ale po tomto roce už dost dobře. Neměl jsem slovní zásobu, ale to v jazyce, kde oproti češtině není skoro žádná gramatika, nebyl po tak čtyřech, pěti měsících větší problém. Dnes už (ale trvalo mi to dost dlouho) díky češtině začínám rozumět i jiným slovanským jazykům. Pravidelně poslouchám ORF, tam je každý týden půlhodinový pořad pro Slovince z Korutanska a Chorvaty z Burgenlandu. Jazyk těch druhých mi ale vůbec nepřijde chorvatský, je to kompromis mezi slovenštinou, kterou se mluví v nedaleké Bratislavě, a chorvatštinou, pro mě ideální, neboť mi je naprosto srozumitelný a nemusím moc řešit koncovky. Že se liší od chorvatštiny, poznám, protože už několik let jsem v únoru vždycky v hlavním městě české menšiny ve Slavonii, Daruvaru. Tam, co se kromě jiného vyrábí Staročeško, nejstarší chorvatské pivo.

I tyhle vaše objevy svědčí o způsobu vaší cesty ke smíření. Kudy se ubírá aktuálně?

Objevil jsem český historický diskurz, který lidi v Rakousku vůbec nepochopili. Rakušani znají jen jednu stranu mince: každý tam má nějakého příbuzného, který prožil odsun a vyprávěl, že zažil strašné věci. Jistěže to bylo strašné! Ale už se neví, že asi každá česká rodina má zase někoho, kdo byl v koncentráku nebo totálně nasazený. Ze školy víme, že u nás v Horním Rakousku se mimo jiné nacházel koncentrační tábor Mauthausen, známe jeho strašná čísla, ale neznáme konkrétní příběhy. Nikdo v Rakousku neví, co pro Čechy znamená Karel Hašler, který byl v Mauthausenu zavražděn, nebo že tam byli vězněni pozdější československý prezident Novotný nebo vicepremiér z roku 1968 Ota Šik. A stejně tak se liší česky a německy psaná historiografie. Tohle se tak trochu snažím měnit. Třeba tím, že jsem přeložil do němčiny knihu jihočeského spisovatele a komunisty-osmašedesátníka Jaroslava Hojdara Útěk před smrtí. Pan Hojdar byl v kontaktu s jedním z maximálně 13 sovětských vězňů, kteří přežili útěk z Mauthausenu (kolem 500 z nich z bloku 20, všichni s poznámkou "návrat nežádoucí", se o útěk pokusili v únoru 1945). Tvořil ji na základě dopisů, které si psal se svým ruským kamarádem Sašou, kterého pak bohužel nikdy nemohl potkat osobně. Pan Hojdar musel na české vydání té knihy čekat skoro 40 let, původně z politických důvodů. Po převratu už o ně nebyl komerční zájem, nakonec roku 2013 ta knížka ale přece ještě vyšla česky. Hned poté jsem se s panem Hojdarem domluvil, že bych ji rád přeložil pro své kamarády, protože jsem cítil, že tohle by mohlo být i pro Rakušany důležité. Samozřejmě, že jsem si říkal, že by to bylo hezké, kdyby to vyšlo i knižně - nakonec to vyšlo německy docela rychle. Bestseller to stále není a asi nikdy nebude, ale vypadá to, že ten text dokonce bude v němčině úspěšnější než v češtině. Je to neuvěřitelný příběh o přežití na základě jediné myšlenky, která navíc nebyla pravdivá. Jeden český kriminální spoluvězeň totiž Sašovi nalhal, že pokud uteče, on má u Bechyně mlýn, kde ho skryje, protože má být dle rozsudku na začátku roku 1945 propuštěn. Víra v mlýn (kde onen zlodějíček nejspíš jen kdysi sezónně pracoval) ale Sašovi pomohla přežít. Velmi knihu doporučuji - i v české verzi.

Mimochodem když mluvíme o panu Hojdarovi, dozvěděl jsem se od něj zajímavou věc: Jistě vám něco řekne jméno André Simone, vlastním jménem Otto Katz (Pozn red. novinář, jeden z 11 popravených v procesu s Rudolfem Slánským) Narodil se v Jistebnici u Tábora, byl z dvojjazyčné židovské rodiny - a jeho předek Leopold Katz v 70. letech 19. století objevil slavný Jistebnický kancionál, díky němuž Češi znají původní husitské písně jako Ktož sú boží bojovníci. Zaujalo mě to, protože z Jistebnice pocházeli také předkové mého souseda ze Sandlu pana Baresche, kteří tam v 19. století doputovali podobným způsobem jako moji předkové z Rožmitálu a Hořic. Pan Baresch sám je ostatně příbuzný Armanda Kurta Frische, rakouského komunisty se židovskými kořeny, který (podobně jako váš André Simone nebo Artur London) významným způsobem podpořil francouzskou Résistence v boji proti nacistům.

Historická provázanost Čechů, českých Němců, Rakušanů i okolní Evropy je fakt, který je mimo jiné základem nostalgie po státu jménem Rakousko-Uhersko. Na přelomu 60. a 70. let vznikl v normalizační deziluzi jeden divadelní spolek, který na c. a k. nostalgii postavil celou svou poetiku. Jmenuje se Divadlo Járy Cimrmana. A když v roce 2016 rakouský prezidentský kandidát Norbert Hofer prohlásil, že v případě svého zvolení požádá o vstup do Visegrádské skupiny, půlka českého národa se zaradovala, že se obnoví ochranný blok Dunajského soustátí. Jak jsou tyhle souvislosti vnímány na rakouské straně?

Taky jsme s jednou kolegyní zkoušeli přeložit hru Járy Cimrmana, ale nakonec jsme neuspěli. Problém je, že zatímco ve všech bývalých rakousko-uherských zemích je dnes znát obrovská c. a k. nostalgie, někdy dokonce i snahy po návratu monarchie - v samotném Rakousku je moc nevnímám.

A kdy byly v Rakousku aktuální?

Budete se divit, ale tím, kdo se dlouho vyznačoval snahami o záchranu Rakousko-uherské monarchie, byl už T. G. Masaryk. Se svým mladým politickým žákem, pozdějším ministrem výživy Ludwigem Windischgrätzem (Čechy to spojení u vědomí, co ten rod způsobil v Praze během revoluce v roce 1848, asi docela překvapí) se v roce 1912 vydal za předsedou srbské vlády Pašićem. Byla to polooficiální delegace, v níž měl klíčem k Pasićovi být Masaryk, který byl poté, co se zasadil za lživě obžalované Chorvaty a Srby v říšském parlamentu, ve slovanském světě známý jako velký Panslovan, ale také demokrat. Cesta měla za úkol v Srbsku zjistit, jaké jsou hlavní problémy rakousko-srbských vztahů a napsat o tom vládní zprávu. Zjistili, že Srbové nechtějí nic víc než exportovat do Rakouska zemědělské výrobky, aby mohli investovat do průmyslu, a získat přístup k moři, což se jim nezdařilo, protože Rakousko zabralo Bosnu i s tamním přístavem Naum a podpořilo Italy v založení Albánie, na kterou si během rozpadu bývalého tureckého území dělalo Srbsko zálusk. Poslanec Masaryk dokonce aspiroval na funkci předsedy rakouského parlamentu (říšského sněmu) a k tomu, aby se jím nestal, přispěl velkou měrou jeho největší rival v české politice Karel Kramář. Kdyby se jím stal (k čemuž měl i relevantní počet hlasů německých poslanců v Rakousku), věci by se určitě odvíjely jiným směrem a Rakousko-Uhersko by se pravděpodobně rozpadlo později, nebo vůbec. (Vycházím z toho, co o tom napsal mj. i český historik Vratislav Doubek.) Ostatně Masaryk má jako jeho významný člen ve foyer rakouského parlamentu dodnes bustu.

Na konci první světové války učinil další pokus o pozdní záchranu monarchie sám mladý císař Karel, který byl tehdy ochoten k jakýmkoli ústupkům - třeba i udělat z Rakouska-Uherska sociálně-demokratický stát, což bylo základem řady pozdější úvah o podobná spojení monarchie a sociální demokracie. V roce 1916 syn předsedy rakouské sociální demokracie, původem Pražáka Victora Adlera, spáchal úspěšný atentát na absolutistického premiéra Karla von Stürgkha. Císař Karel ho (stejně jako v Čechách Karla Kramáře a další) ale brzy omilostnil a inicioval schůzku s jeho otcem, kterému chtěl navrhnout stát zcela pod vládou sociální demokracie. Adler (od něhož císař očekával podporu celistvosti státu a možná i smířlivost ve věci setrvání monarchie) se chtěl symbolicky omluvit, že musí vyzvednout syna z vězení. Karel mu pak dokonce nabídl vlastní auto, aby stihl obojí. Victor Adler, který měl s Karlem skoro srdečný vztah, toho ale už moc změnit nedokázal. Byl těžce nemocný a 11. 11. 1918, tedy přesně v den konce 1. světové války, zemřel. 

Další pokus o znovunastolení monarchie pravděpodobně uspíšil Hitlerův plán na anšlus Rakouska. V roce 1934, po vraždě kancléře Dollfusse (který se snažil vybudovat vlastní model diktatury po vzoru Mussoliniho, ale zavraždili ho Hitlerovi nacisti poté, co v Rakousku zakázal NSDAP) se moci ujal kancléř Kurt Schuschnigg. V zemi zbídačelé světovou hospodářskou krizí se začal orientovat více na italský trh a pokračoval Dollfussovi režim zvaný austrofašismus. Nebyl to sice přímo fašismus jako v Mussoliniho Itálii, ale demokracie to také nebyla. Nakonec začala v roce 1937 a 1938 nezaměstnanost pomalu klesat i v Rakousku, obliba režimu se zvedla a Schuschnigg spekuloval, že když vypíše referendum o trvalé samostatnosti Rakouska, odolá Hitlerovu tlaku. A návrat konstituční monarchie a Karlova syna Otty na trůn mohl být nepřímým efektem tohoto manévru. Schuschnigg sice hrál vabank, mohlo se mu to ale vyplatit a mohl referendum vyhrát. To Hitler věděl taky, a tak Schuschnigga podobně jako o rok později Háchu vydíral, referendum bylo zrušeno, Schuschnigg abdikoval a na jeho místo Hitler dosadil nacistu Seyss-Inquarta. Tzv. březnový anšlus 1938 už bylo jenom úspěšné divadlo, po němž následovalo druhé, nacisty zorganizované referendum. To po obrovské demagogické mediální masáži stvrdilo výsledek anšlusu, který pro Rakousko znamenal totéž co poté pro Československo a Polsko: zánik státu, zákaz jeho názvu a vtělení do "tisícileté říše". Lidem, o kterých se vědělo, že budou v referendu proti, bylo pod nějakou záminkou odebráno volební právo anebo putovali hned do koncentračního tábora Dachau. Křížek na volebním lístku se potom musel udělat veřejně, volební tajemství neexistovalo. (Pozn. red. později se podobně "volilo" i v tzv. "Sudetech".) Říkám to na vysvětlenou, proč druhé referendum dopadlo skoro stoprocentně PRO ve prospěch nové nacistické politiky.

Myslím, že my, kdo jsme se narodili v minulém režimu a známe jeho volební mechaniku, to chápeme. Mimochodem: pro přiblížení českému čtenářstvu dodám, že Schuschniggova manželka byla česká hraběnka z Chudenic, zatímco Seyss-Inquart (pozdější Hitlerův protektor v Nizozemí) se narodil do česko-německé rodiny ve Stonařově u Jihlavy a jeho český bratranec bydlel za druhé světové války v pražském domě, kde jsem o půl století později vyrůstal…

Tak budu pokračovat osobním příběhem i já. Můj soused ze Sandlu, kterému je 82, mi vyprávěl, že jeho otec sedlák, idealistický katolík, můj děda, dogmatický katolík, a další soused, ne moc vzdělaný komunistický sedlák, spolu za války poslouchali vysílání zahraničních antifašistických rádií. (K těm patřilo švýcarské německojazyčné Radio Beromünster nebo německé vysílání BBC. Otto Habsburský chtěl mít své vlastní rádio i zahraniční armádu, v čemž mu fandil Jan Masaryk, ale Edvard Beneš tomu zabránil. Otázka je, zda by do té armády rakouští emigranti vstupovali: Otto měl punc katolického reakcionáře a levicovější kruhy ho nechtěly.) S úpravou toho rádia, aby na ně nepřišli místní nacisti, jim pomohl místní farář. Krátce před anšlusem otec mého souseda vylepil plakáty pro to plánované Schuschniggovo referendum. Další týden byl anšlus, přišel vedoucí nacista v Sandlu a nutil toho otce mého souseda dát zase plakáty pryč.

Co se stalo po válce? Po válce byl stejný nacista, který se mezitím stal řadovým členem NSDAP, komunistou a účastnil se školení u toho dalšího souseda sedláka-komunisty. A otec mého souseda, katolík, kterého onen komunista-bývalý nacista předtím nutil, mu nyní pomáhal s domácími úkoly, aby zvládl ten komunistický kurz. Nepřipomíná vám to něco?

Ano, opět je mi to velmi povědomé. Nicméně mě překvapuje, že i u vás po válce komunisté výrazně ovlivňovali politiku. O tom se v Česku neví…

Možná třetina Rakouska, veškeré území při československých, maďarských a zčásti i bavorských hranicích, bylo do roku 1955 pod sovětskou okupační správou a Sověti se snažili o to, aby vývoj tam probíhal podle československého scénáře. Stalin za tím účelem dokonce se slovy: "Kde je ten starý jezevec?" vylákal z penze v horách svého bývalého kumpána, se kterým se znal z vídeňských dob svého c. a k. exilu, prvního kancléře Rakouské republiky z roku 1918 sociáldemokrata Rennera. Zasadil se, aby se Renner po 2. světové válce stal rakouským prezidentem. (Pozn. red. mimochodem: I Karl Renner se narodil v Českých zemích, v Dolních Dunajovicích na Mikulovsku) V roce 1950 se pak naši komunisti pokusili o puč po československém vzoru. Nestalo se ale to, co v Československu, kde se ČSSD s KSČ sloučily - stal se pravý opak. Ekvivalent vašeho Antonína Zápotockého, šéf rakouských odborářů (později ministr vnitra) Franz Olah zasáhl - a odboráři vyšli do ulic na podporu stávajícího režimu a proti komunistům. Perličkou je, že sociální demokrati pak s americkými penězi znovuobnovili Hitlerem zrušené noviny z období monarchie: Kronen Zeitung.

Neúspěch vašeho komunistického puče byl možná dán i tím, že Rakušané v roce 1950 už mimo jiné věděli, co naši komunisti udělali se svými bývalými soudruhy, kteří ve 30. letech vystoupili z KSČ na protest proti procesům v SSSR a byli souzeni spolu s Miladou Horákovou. Nicméně to spojení sociálních demokratů a bývalého c. a k. věstníku už Čechovi zní trochu jako alternativně historická fantasy…

Znám ještě lepší "alternativně historickou fantasy", který je tak trochu předznamenáním toho, co jsem vyprávěl - a dokonce předznamenáním spojeným s Čechami. Dostal se mi do rukou štos starých dokumentů bývalého šéfa družstevního konzumu v Kaplici Franze Praschla. Převzal tu organizaci v roce 1923 krátce před krachem a byl předsedou až do roku 1938/9. Rozšířil družstvo přes několik okresů až k rakouským hranicím u obce Pohoří (Buchers) a vybudoval z něj velký komplex, ve kterém nakupovala i rodina mého rakouského strýce, který se právě na území Pohoří narodil. Polovina z rodin obce byli členové toho družstva, včetně příslušníků česky mluvící menšiny v kraji. Nacisti to i kvůli tomu na začátku neměli vůbec lehké, protože v kraji, kde každý druhý je socialista nebo člen konzumního družstva, je to obrovská politicko-ekonomicko-náboženská síla. Právě rodina Praschlova byla typickou ukázkou. Bratr Johann byl takřka celou meziválečnou dobu sociálnědemokratický starosta na Kvildě (po Mnichovské dohodě byl ostatně poslán na "převýchovu" do Dachau, odkud se mohl vrátit až těsně před Vánocemi 1938), řečený Franz šéfem konzumního družstva na celém šumavském jihu, a další Praschl důležitý katolický farář v tomto regionu. (Je velké štěstí, že mi pravnuk Franze Praschla, který studuje v Linci, tyhle dokumenty půjčil, protože jinak německy psané dokumenty většinou už neexistují.)

A teď příběh odjinud (nebojte, brzy se oba spojí): V roce 1934, když bylo Rakousko na přechodu mezi Dolfussem a Schuschniggem, byl v Rakousku aktivní radikální sociální demokrat Richard Bernaschek, který měl kořeny v Kařezu u Rokycan. Jeho rodina byla jako socialistická už roku 1884 vykázaná z Předlitavska do Uher, takže Bernaschek během svého pozdějšího pobytu v Moskvě mluvil prý s maďarským komunistickým vůdcem Bélou Kúnem plynně maďarsky. Bernaschek stál na začátku roku 1934 uvnitř rakouských socialistů v čele frakce, která si - na rozdíl od tehdy více umírněného vůdce sociálních demokratů Otto Bauera - už nechtěla nechat líbit utlačování austrofašistickou vládou a 12. 2. 1934 iniciovala v Linci povstání. Právě 12. února 1934 Dolfussova vláda zakázala socialisty (komunisti s nacisty byli zakázáni už v roce 1933), začala občanská válka a bylo dost mrtvých. Zatkli i Bernaschka. Ve vězení byli socialisti spolu s nacisty. Jeden ze strážných byl tajný nacista, a ten pustil nacisty i s Bernaschkem, protože nacisti skrze něj chtěli získat přízeň socialistů. Všichni utekli tajně přes řeku Inn do Bavorska a v Mnichově Bernaschka docela "zpracovali". Jeho argumentace nakonec byla: Všechno co tu nacisti dokázali, špatné není. S tím ho nacisti pustili - a on se nakonec ocitl v Moskvě. Na podzim 1934 už byl z Moskvy zpátky - v Praze, a pak právě v Kaplici, pod falešným jménem Hoffmann. Tam byl ve styku se šéfem našeho konzumního družstva Praschlem, který už po únoru 1934 s manželkou pomáhal rakouským socialistickým uprchlíkům, kteří se tajně dostali do Československa. Do Kaplice Bernaschek pozval i zbytky vedení rakouské sociální demokracie a komunistů, aby odtud organizovali v Rakousku odbojové hnutí. Takhle to fungovalo do roku 1935, ale pak to československé orgány zastavily. Bernaschkovy aktivity se staly pro československý stát nepohodlnými, protože Edvard Beneš (ač sám socialista) jednak musel oficiálně ctít režim v sousedním státě a zřejmě si také vzpomněl na Adlerův případ a lekl se možnosti znovuobnoveného socialisticko-habsburského Rakouska, co se nota bene mohlo znovu spojit s maďarským Horthym, který byl úředně stále habsburským regentem.

Za války byl Bernaschek zpátky v Rakousku a mohl se tam více méně svobodně pohybovat s tím, že nacisti právě takové lidi velmi pozorně sledovali, aby jim rozkryli celou síť, kterou pak mohli v případě potřeby kdykoli pozatýkat. Po atentátu na Hitlera 20. 7. 1944 nacisti ale i Bernaschka zatkli a dali ještě týden před koncem války v KT Mauthausenu popravit. Šéf našeho družstva Franz Praschl (mezitím už také v Rakousku) měl větší štěstí: neodhalen válku přežil. Jeho dcera, která zemřela až před několika lety (bylo jí 94) byla pak dlouho poslankyní hornorakouských sociálních demokratů v zemském parlamentu. Uměla česky a pomohla dokonce znovuzaložit jihočeskou stranu sociálně demokratickou po roce 1989. Byla to ostatně ona, která mi potvrdila, že ve škole ve Ravni u Kaplice zpívali před válkou "Kde domov můj" opravdu německy, čímž jsem vyhrál sázku s mladou učitelkou v Českých Budějovicích, která tvrdila, že to není možné.

Přesně v tom je síla vyprávění živých lidí a autentických dokumentů: bourá historické stereotypy, které vytváří zmanipulovaná učebnicová historie, která každou historickou příhodu a osobnost dřív nebo později zařadí do přehledného šuplíčku: Němec-nacista, Čech-komunistický stalinista, Rakušan-kolaborant… Z našeho kraje, kde dvacet kilometrů za Hradcem Králové začínalo německé osídlení, znám následující případ: Z Hořic, městečka, kam jsem jezdil na asistenci k postižené paní, po válce odsunuli i řadu antifašistů, ale tchýně mojí klientky, která byla v říši "velmi dobře zavedená", směla zůstat, protože na konci války "uhnala" a vzala si Čecha. Ona sama se nikdy nenaučila česky, zato syn, kterého onomu Čechovi porodila, nikdy nemluvil německy, a přestože byl vysokou kádrovou rezervou KSČ, každý rok jezdil na pozvání za odsunutými příbuznými do SRN a přivydělával si prodejem úzkoprofilových výrobků, které tam zakoupil. A teď babo raď, do jakých šuplíčků zařadit osoby tohoto příběhu…

Ano - a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Mám aktuálně třeba krásný příběh ze Zubčice u Českého Krumlova. Otec jedné známé byl za války odveden do Wehrmachtu. V Africe ho Angličani zajali, psal pak ze zajetí dopisy domů - a oni zjistili, že je píše česky. Když se ho ptali proč, řekl prostě: "Protože mám část rodiny českou." Když se ho zeptali, jestli by nechtěl bojovat s nimi, souhlasil. A tak se s generálem Pattonem dostal až do Plzně.V Kaplici znám zas dva skoro devadesátileté přátele, vdovce a vdovu. Ti se vždycky v neděli odpoledne sejdou na kávičku a mluví německy. Otec pana Glasera nebyl odsunut, ale byl za nacistů předákem místních sedláků v obci a dostal 20 let v lágru. Česky rodina neuměla, pomalu se učila, syn byl pak v padesátých letech odveden k československé armádě. Jenže když přišlo na to, že musí složit přísahu, zkolaboval. Uvedl, že nemůže sloužit státu, který odsoudil jeho otce. Stát si s tím případem moc nevěděl rady - a nakonec otce kupodivu propustil. Je paradoxní, že tyhle příběhy neznají ani Kapličtí starousedlíci, ačkoli se navzájem znají celý život. Prostě se o tom na veřejnosti nemluví…

O tom, že dvojjazyčná byla i Svobodova zahraniční armáda v SSSR jsme v KN už mluvili s vnukem německy mluvícího příslušníka této armády Jiřím Stavovčíkem. Mně jako rodákovi z podkrkonošského kraje, který býval také dvojjazyčný, minulost mé země vždy silně připomínaly výlety do severního Švýcarska, kde člověk na trati Basilej-Délémont pozná změnu "obcovacího jazyka" jen z toho, že se na nádraží změní nápisy. Měl jste možnost tento "model naší minulosti" také poznat?

Ano - když jsem v roce 2006 tři týdny bydlel ve Fribourgu, kde jsem se znal s jednou rodinou, členy tamějších Zelených. Věděl jsem, že kraj je dvojjazyčný, že mají univerzitu a jel jsem tam úmyslně, abych studoval poměry. Byl jsem ale překvapení, protože jsem si tam tak trochu prožil poměry v Čechách (dejme tomu v Českých Budějovicích) před asi 150 lety. Ta podobnost spočívala v tom, že ve Fribourgu i člověk, jehož mateřštinou je němčina, musí na veřejnosti automaticky mluvit francouzsky, protože to je většinový jazyk. V obchodě ve Fribourgu jsem se jednou omluvil, že jsem z Rakouska a že bohužel neumím dobře francouzsky. Prodavačka se trochu usmívala - nicméně pak na mě začala rakousky. Bohudík byla původně z Kosova a její první stanicí ve střední Evropě bylo Rakousko. Mimochodem: Nejzápadnější rakouská spolková země, Vorarlbersko, si v roce 1919 v referendu odhlasovala připojení ke Švýcarsku, ale Švýcaři její přijetí do federace odmítli, protože pak by si třeba italští Švýcaři mohli odhlasovat připojení k Itálii…

Vždycky žasnu nad tím zajímavým jevem, že zatímco francouzská část Švýcarska všestranně (kulturně, hospodářsky, politicky) lne k Francii, italská k Itálii - německá zatím upřímně nenávidí Německo a kdekoli může, tam se snaží narušit jeho hegemonii. Řekl bych, že je to tradice už od Viléma Tella - a nezastírám, že pro nás Čechy byla v krizových historických epochách sympatická…

Je to tak. Řevnivost mezi německy mluvícími Švýcary a Němci je faktem, ale faktem je taky určitá řevnivost mezi Švýcary německy a francouzsky mluvícími. Včetně toho, že západošvýcarské kantony v minulosti úmyslně podporovaly imigraci z bývalých francouzských afrických kolonií, aby ve státě podpořily francouzštinu. Myslím, že za to může francouzsko-německá rivalita z 19. století, která mezi Francií a Německem po dvou strašných světových válkách jak se zdá konečně zmizela - ale ve Švýcarsku stále žije, protože Švýcarsko jako neutrální země obě světové války neprožila jako aktivní účastník - ale také neprožila následnou katarzi, a tím pádem se trochu zakonzervovala v nacionalismu 19. století…

A jsme u kruciální otázky: Co Švýcarům (a tím pádem i nám) v době, kdy Evropané víc než kdy jindy potřebují být v míru a najít společnou řeč o základních věcech, od tohoto hašteření může pomoci?

Myslím, že už jsme na to narazili: sdílení osobních příběhů. V našem rakouském okresním městě Freistadt běží už 30 let tak zvaný Heimatfilmfestival. Jeho zakladatel Wolfgang Steininger tehdy chtěl znovu definovat pojem "Heimatfilm", což znamená "film o vlasti" . Původní heimatfilmy byly totiž limonády typu Sissi s Romy Schneiderovou, které ukazovaly pěkný, perfektní, romantický super svět. Pan Steininger tedy začal promítat filmy, které dokázaly reflektovat skutečný život, který vůbec není tak jednoduchý a pěkný, čímž díky němu vznikl nový výklad pojmu "Heimatfilm" = reakce na tvrdou komerční realitu světa. My jsme se mimo jiné o něco podobného pokusili v Kaplici s filmem o historii našeho kraje "V jednom vše, ve všem jen jedno" od Lenky Ovčáčkové (Pozn red. …která je tak trochu "zrcadlem" B. Riepla; rodilá Češka, která pobývá v Rakousku) a pozvali jsme na projekci i původní německy mluvící Kapličáky z Rakouska. Výsledek byl dokonalou mapou dnešních postojů obou stran. Německy mluvící vyhnanec z Kaplicka, pan Harasko, nám vyčetl, že v programu nebylo dost příběhů vyhnanců po válce, zatímco čeští Kapličáci nám říkali, že tam vůbec není příběh vyhnaných Čechů před válkou a příchodu Rumunů po válce. Přesto byl film pochopen jako solidní pokus spojit odlišné světy, které jinak brzy už prostě nebudou. V kině se tyhle světy fakt našly, u některých asi poprvé. Je to ale velmi pracná činnost - a ne vždy levná. Lenka Ovčáčková ale patří k těm, kdo své projekty dokáže dovést z idealizmu až do konce i bez komerčního zájmu. Já bych tématiku českého "heimatfilmu" chtěl vnést více i do rakouského Heimatfilmfestivalu, promítnout tam české filmy, na začátek takvé, jako je třeba "To byl český muzikant" o Františku Kmochovi, seriál "F. L. Věk" a další - aby Rakušané postupně poznali českou realitu, protože tu v Rakousku stále většinou neznáme. A naopak…

Bernhard Riepl

Narozen 1969 v hornorakouském Sandlu, bydlí v jihočeské Kaplici. Na Pädagogische Hochschule v Linci vystudoval anglický jazyk a biologii. Pracuje jako učitel a překladatel. Jeho zájmy jsou jazyky, dějiny, literatura, politika - a kultura jako taková.