Kultura a umění Kultura

Malé, ale naše hoře z rozumu

Obálka českého vydání

Kniha s lakonickým názvem Telegram obsahuje čtyři povídky, dvě dlouhé a dvě krátké, jejichž autorem je slovenský spisovatel a literární vědec Stanislav Rakús (narozen roku 1940 v obci Šúrovce). Prózy neoplývají bohatým dějem, zaznamenávají spíše ubíjející všednost, drobná lidská nedorozumění a selhání, většinou spojená s nadměrným požitím alkoholu (což naznačuje už motiv lahví použitý na obálce). V originále vyšla kniha v roce 2009 a mimo jiné byla prvním dílem, které získalo Cenu Jána Johanidesa. Rakús a Johanides jsou ostatně autoři podobného ražení, vycházející především z racionální analýzy, zobrazující skutečnost bez snahy o estetizování a etická dilemata moderního člověka bez křečovitého moralizování.

Společným tématem Rakúsových povídek je živočišný druh zvaný intelektuál a jeho specifické postavení ve slovenské společnosti (ovšem přiznejme si, že poměry v českých zemích se v tomto směru nejspíš příliš neliší). O to hůř, že hrdinové nejsou žádní intelektuální prominenti, k tomu jim chybí dostatečná průbojnost a nejspíš i talent; intelektuály jsou bohužel jen do té míry, aby nedokázali úplně splynout s přízemně pragmatickým okolím. Povídky se vesměs odehrávají v období nazývaném normalizace (autor tuto skutečnost přespříliš nezdůrazňuje, ale z různých reálií se to dá snadno odvodit), ale ono se to příliš nezměnilo ani dnes – pokud je někomu dovoleno živit se jako učitel nebo novinář, očekává se od něho patřičná dávka vděčnosti a poslušnosti vůči autoritám. Společnost sice existenci vzdělanců vcelku toleruje, ale pod podmínkou, že nebudou příliš obtěžovat a provokovat případným zpochybňováním jejích model a rituálů. Ostatně názory těch, co nedokázali udělat kariéru a zbohatnout, stejně nikdo nehodlá brát příliš vážně.

Všechny čtyři povídky spojuje jeden motiv: hlavní postavou je vždy muž středního věku, nespokojený se svým životem, s nefunkčním rodinným zázemím a podřízeným postavením v zaměstnání. Pokusí se proto o nějaký zásadní duševní výkon, který mu konečně získá respekt okolí – ať je to působivý projev na pohřbu nebo vytvoření literární mystifikace – ale vinou jeho slabošství nebo neschopnosti se vše zvrhne do trapasu. Vypravěč má se svými antihrdiny až čechovovský soucit, jejich ubohé počínání vidí jako produkt prostředí, v němž neexistují jakékoli pozitivní vzory. Jistěže není nic pěkného na tom, když někdo v práci spí a falšuje úřední výkazy, když se opíjí nebo se snaží podvádět manželku – ale ve světě Rakúsových knih vlastně neexistuje jediný rozumný důvod nedělat to, protože to dělají všichni, život v neustálé přetvářce se stal nezpochybnitelnou společenskou normou. Natolik pevně zakořeněnou, že konformní postoje většiny obyvatel přežily i režim, který je vynucoval, a rozkvétají nadále ve stále bizarnějších podobách.

Rakús sice ve svých povídkách pracuje se satirickými motivy (a je znát, že svět grafomanů a akademických pedantů zná z vlastní zkušenosti), ale naštěstí nezůstává u pouhého výsměchu: v každém textu se objevuje v pozadí přítomnost smrti jako kontrapunkt ke každodennímu pinožení a tvrdý fakt, jenž se nedá nijak okecat: „Bez ideje, bez ženy, pourážený, zbitý se najednou přistihnu, že mám v hlavě větu, která se vztahuje k mému příteli: Bratr nikde, a on musí žít. Hned si ji klepnu na papír, možná se mi jednou bude hodit.“ A jakkoli nás může počínání Rakúsových protagonistů pohoršovat, čas od času nás při četbě zasáhne myšlenka, že se od nich možná zase tolik nelišíme.

Mimochodem – jak už je zvykem, kniha u nás vyšla v překladu do češtiny. Dalo by se v této souvislosti souhlasit s tím, co v doslovu píše překladatel Lubomír Machala, že totiž překládání slovenských knih je do jisté míry úlitbou českému zápecnictví a intelektuální pohodlnosti. Rozpaky ovšem vzbuzují jeho kritické poznámky ke kvalitě práce ostatních překladatelů, které už poněkud zavánějí nekolegiálností. Přeci jen překlad není tak úplně exaktní disciplína, v níž se dá autoritativně určit, co je správně a co je špatně; jde především o jazykový cit, který má každý trochu jiný, podle své povahy i zkušeností. Ostatně úpadek veřejné komunikace, o kterém se stále tolik mluví, má někde svoje kořeny – třeba i v to, že se málo čtou dobré knihy. Nebo že se český čtenář nechce zdržovat se slovenskými texty. Škoda, možná bychom právě v konfrontaci s blízkým a přece v mnoha ohledech odlišným jazykem začali lépe rozumět i vlastní mateřštině.

Stanislav Rakús: Telegram. Přeložil Lubomír Machala. Koloman Kertész Bagala a Větrné mlýny, 2017