Téma Kultura

O paměti

Foto Tomáš Koloc

V rámci Folkových prázdnin se odehrává neobyčejné kolokvium, v rámci něhož se setkávají účastníci různého profesního a oborového zaměření – hudebníci, publicisté, redaktoři, hudební vědci, etnografové a další – aby se věnovali různým aspektům hudby a její společenské funkce. Následující esej je jedním z příspěvků do letošního kolokvia, jež nese souhrnný název O paměti.

Shodou okolností se mi sešlo téma letošního náměšťského kolokvia s mou víceméně hlavní činností posledních dvou let – zabývám se zpracováváním vzpomínek různých osobností. Nejdříve to byla životopisná kniha významného českého jazzového muzikanta, saxofonisty Jana Konopáska, a paralelně s ní nyní uzavírám publikaci s životními příběhy několika kuřimských pamětníků. Janu Konopáskovi bude letos 87 let, jeho pestré a detailní vzpomínky zrcadlí kromě prvotní etapy existence moderního českého jazzu i propletenec lidských osudů a ozvěny historických období a událostí v životě jednotlivce. Věk kuřimských pamětníků se pohybuje od 83 do 96 let. V jejich paměti se zrcadlí historie malého městyse, z něhož se v průběhu necelého půlstoletí radikálními zásahy stalo město, jež má díky přílivu nových obyvatel částečně zpřetrhané kořeny a tradice a změnil se i genius loci. Město, v jehož historii hraje neobyčejně významnou roli druhá světová válka s dramatickým vyústěním, kdy se většina obyvatel před nálety a z obav před frontou ukryla do štol vydlabaných ve skalnatém kopci. Dalším mezníkem byl nástup záhy následující totalitně-socialistické epochy.

Při rozhovorech a jejich přepisech, při ověřování sdělovaného člověk stále přemýšlí, co vlastně zůstává v naší paměti? Je to nějak důležité, nebo víceméně náhodné? Je to dostatečně cenné v porovnání s takzvanou objektivní historiografií, nebo je paměť jednotlivce jen světem sám pro sebe s omezenou výpovědní hodnotou? A navíc deformovaným vlastními traumatizujícími životními zkušenostmi či omezeným horizontem pohledu na okolní svět?

Práce na vzpomínkách jiných kříží se mi i s mou vlastní tendencí vzpomínat. Můj život se navíc protíná i s životy jiných, jež paměť na jedné straně posiluje, na straně druhé je svými nečekanými intervencemi překvapuje. Ne vždy mile. Jakoby paměť nebyla jen nějakým kontejnerem na vzpomínky, ale autonomní bytostí, která s námi, lépe řečeno s naším vědomým já, hraje hru, která má jistě nějaký smysl, ale my mu ne vždy rozumíme.

Paměť jako svéhlavá bytost

Existují lidé, kteří mají nelehký úděl. Složité dětství mezi znepřátelenými rodiči. Domácí násilí. Útěk nebo vyhazov z domu, protloukání se životem s touhou mít normální rodinu. Opakované krize a ztroskotané vztahy. Není třeba teď rozvádět další skutečnosti. Takový člověk se třeba s postupujícím věkem dostane do klidnější situace, zdálo by se, že se bouře přehnaly a že se konečně zakládá na lepší zítřek bez traumatizující každodenní zkušenosti. A do toho se začínají nečekaně vracet vzpomínky, bolavé, nutkavé, zneklidňující. Proč se tak děje? Kdo je vyvolává? Člověk sám o své vůli vůbec ne. Někdo chce, aby se něco ještě řešilo, reflektovalo, opustilo, odpustilo – ale kdo a proč? Toto je osobní rovina paměti, ale děje se to i se vzpomínkami, jež se týkají vnějších dějů a událostí.

Při vzpomínání se staršími pamětníky – osmdesát a více let – se nám stávalo, že si buď nebyli jisti, kdy se určitá událost stala, anebo ji řadili chronologicky nesprávně. Ukázalo se také, že to pro ně v podstatě nebylo důležité. Pokud jsme se snažili dohledat přesné umístění v čase, tak jen proto, aby – slovy vzpomínajícího – „někdo neřekl, že si vymýšlím“. Vnitřně ale pro ně časové zařazení nebylo důležité, to jsem vnímal, podstatná byla ona událost, která měla určitý – nezřídka i pro jejich život či pohled na svět zásadní – smysl. Proč časové hledisko, na němž tak bazírujeme v historiografii, ztrácí u jednotlivce na důležitosti? To je další důležitá otázka, která se – na rozdíl od suché chronologie – týká životní dynamiky a motivů.

Písně v paměti místa a jednotlivce

Setkal jsem se i se zvláštní pamětí písňovou. V Kuřimi – jevilo se mi aspoň podle vyprávění pamětníků – vymizela víceméně původní lokální či regionální písňová tradice. Podobně jako místní kroje. V Sušilově sbírce, jejíž základ pochází zhruba ze zápisů z první poloviny 19. století, nalezneme 4 záznamy, které pocházejí z Kuřimi. Jeden z nich se týká dětské hry. Předpokládám ale, že se v Kuřimi zpívalo a že repertoár byl podobný jako v jiných místech Podhorácka, odkud máme poměrně dost písní zachovaných ve sbírkách. Ale z paměti lidí tyto písně zkrátka zmizely. Stalo se tak asi během druhé poloviny 19. století a prvních desetiletí století dvacátého. Přetržka první světovou válkou a následné euforické dění po ní zřejmě dokonaly tento proces. Na hasičských, sokolských či komunistických hodech začaly převládat slovácké – často přímo kyjovské – kroje z půjčovny. Nevím, co se ve 20. letech hrálo na zábavách či na svatbách za repertoár – ale víme, že v Kuřimi fungovala kvalitní dechová hudba a už od 30. let se objevil i první „jazzový“ orchestr. Jisto je, že moji nejstarší pamětníci (narozeni ve 20. letech) si na místní lidové písně nevzpomněli a pokud, tak jim v paměti uvízly písně úplně jiné – dobové populáry (šlágry) a především písně trampské.

Jedna paní, ročník 1929, vzpomínala, jak se za války a po válce scházeli – skupina mladých. Její milovaný bratr, o šest let starší, vůdčí osobnost výletů a společných posezení v přírodě, hrál na kytaru a oni s ním zpívali. Využíval prý malé tištěné zpěvníčky. Od počátku první republiky vycházelo obrovské množství písní tiskem, buď jako jednotlivé aršíky, nebo jako zpěvníčky. V té době to bylo hlavní a nejrozšířenější záznamové médium pro písňový repertoár. Ukázala mi stoh lístků, na něž si na stroji – bez not – přepsala od bratra ony písničky, aby je předala dětem. Její bratr, stejně jako její muž, který se též později stal součástí těchto kamarádských společenství, zemřeli už před více než čtyřiceti lety. Ona ztratila příležitost onen repertoár uplatnit, ale přitom ty písničky má stále v paměti. Bez rozpaků zazpívá leckterou z nich.

Ukázal jsem tento repertoár jiné pamětnici, ještě o 5 let starší, která mi vykládala, jak za nacistického protektorátu chodívali s přáteli do přírody na výlety a zpívali. Její budoucí manžel v té společnosti hrával na banjo, měli tam ještě i kytaru. Byla to jiná skupina než ta od první pamětnice. Když jsem se jí ptal na písňové žánry, jmenovala mi – lidové, sokolské, a především trampské. Pak jsem jí ukázal štos textů od druhé pamětnice (nejsou spolu v žádném užším kontaktu). Rozzářila se a řekla – ty znám všechny a začala mi jednu po druhé přezpívávat. Připomínám, že jde o čistě textové záznamy, bez melodie. Tato paní ty písně nezpívala už několik desetiletí, také pozbyla příležitost. Proč si s takovou jistotou vybavovala ty písně z mládí? Písně jako například Loučím se s vámi, kamarádi.

Sloka: Mezi vámi, kamarádi, chtěl bych trávit věčný čas,

zapomínám na ty chvíle, kdy mi stříbrem zbělí vlas.

Potom vám zazpívám svoji píseň poslední,

kterou mám pro naše rozloučení.


Refrén: Loučím se s vámi, moje věrní kamarádi,

loučím se s vámi na shledanou.

Odcházím v dál, kde mizí krásy mého mládí,

které tu s námi nezůstanou.

Cesta je dlouhá, je plna stínů,

mráz v duši padá, vzpomínek pár neuvadá.

Čas prchavý už nemá žádné slitování,

konec je lásky, milování.

Jak asi působily tyto písně na mladé lidi, kolem nichž válka utahovala šrouby, nacisté přitvrzovali režim, stále mladší ročníky byly totálně nasazovány, vládla cenzura, strach z udávání, za stanného práva na rozích visely červené plakáty se jmény popravených a výhružným dovětkem o tom, co občana čeká, když…? Jak na ně působily v době, kdy se v domácnostech načerno – pod pohrůžkou trestu smrti – poslouchal zahraniční rozhlas a na mapách lidé s nadějí či zklamáním posouvali šipky podle postupu fronty…?

To, že si pamatujeme něco, co je spojeno s hlubokým citovým prožitkem, je známé asi všem. Koneckonců je to i podstata vzdělávacího směru zvaného zážitková pedagogika. Ale je to obecný princip. Suché memorování v nás trvalejší stopy většinou nezanechává, výjimkou jsou lidé s nadprůměrně uzpůsobenou paměťovou schopností – například díky schopnosti vizualizace.

OMEZENÝ ZÁBĚR teorií o kolektivní a kulturní paměti

Když jsem se probíral literaturou o teoriích kolektivní paměti, cítil jsem, že mi tam něco chybí. Jan Assman v práci Paměť a kultura rozlišuje čtyři druhy lidské paměti, z nichž tu, která uchovává smysl věcí a událostí, nazývá pamětí kulturní. Mimo ni rozlišuje ještě paměť mimetickou, která nápodobou uchovává vzorce jednání, dále paměť věcí – jak jsou krásné, účelné, a nakonec paměť komunikační, která si skrze komunikaci s ostatními, skrze jazyk, uchovává vědění. K tomu připočtěme ještě důležitou okolnost, kterou objasnil sociolog Maurice Halbwachs v návaznosti na svého předchůdce Emila Durkheima, a kterou lze shrnout formulací, že individuální paměť jako taková nemůže existovat sama o sobě, ale je výsledkem interakce s dalšími jedinci. Má smysl až jakou součást kolektivní paměti a její obsah v člověku narůstá teprve v procesu socializace, tedy komunikace člověka v rámci určité skupiny lidí, v určitém „sociálním“ rámci. Jedinec žijící osaměle by dle této teorie neměl tuto paměť.

V prostoru kolektivní paměti se též zakládá na další důležité aspekty lidského bytí, například na osobní či národní identitu. Jsme tím, co akceptujeme jako své z kolektivní paměti v dialogu s okolím. Zdálo by se, že máme takto základní obraz fenoménu lidské paměti hotov a můžeme začít analyzovat jednotlivá fakta, jednotlivé prvky obsažené v lidské paměti do příslušných kategorií. Co mi v tomto obraze chybí, je něco, co by nám pomohlo uchopit relevanci, důležitost jednotlivých paměťových obsahů, protože zde je klíč k hlubšímu pochopení cesty člověka životem i k pochopení podstaty jeho samotného jako jedinečné bytosti. Jsem to, co si pamatuji. Tak by mohla znít jedna z definic člověka. Ale co si vlastně pamatuji? Jen to, co si vědomě vybavím?

Zde narážíme na jednu důležitou okolnost, která je u Assmana explicitně přiznána – a to, že říká, že pojem kolektivní paměti, ať už uvědomované či neuvědomované – nemá nic do činění s Jungovou koncepcí kolektivního nevědomí, jež vychází z biologické podstaty člověka a dědí se. Takže se o obsazích paměti uvažuje čistě jako o artefaktech prostoru kultury a z toho plyne i snazší možnost zaměnitelnosti, reinterpretace. Je to dnes dosti rozšířený obecný náhled na realitu užívaný intelektuály a politiky ve veřejném konání - je  spojen s přesvědčením, že prostou záměrnou změnou významů u symbolů můžeme konstruovat novou realitu dle našich představ. Je to ošidné přesvědčení.

Vyvstalo mi v této souvislosti přirovnání: Toto pojetí paměti je podobno obrazu květinového záhonu s pestrou směsí květin, jimž ale chybí kořeny. Jenže mnoho důležitých vzpomínek a vlastně každý symbol, který se udrží jako „živoucí“ v paměti, je spojen s matricí, v níž je zachycen, byť třeba jen téměř vláskem. Existence tohoto spojovacího linku, tohoto kořínku, a jeho síly, se projevuje pocitem a jeho intenzitou. Toto vědomí propojení nás vrací zpět ke skutečnostem, které se vyjevují, sledujeme-li, co a proč si pamatujeme. Dalším rozměrem hodným analýzy jsou spontánně se vybavující vzpomínky z nevědomí, jež se tam dostaly zážitkem, traumatem či bezděčně, aniž jsme si to uvědomili. Proč jsou některé vzpomínky silnější, naléhavější, pocitově barevnější, nutkavé? Protože dávají lidské bytosti v jejím celku nějaký smysl, jsou nositeli nějakého poselství, něčeho, co se má například řešit, kompenzovat, projasnit. Nikdy nejsou bez významu, byť se nám to - při vědomí zdánlivé neuspořádanosti paměťových procesů - může jevit jako paradoxní tvrzení.

Psychologické aspekty paměti

V práci Paměť a trauma píše Peter Levine, známý psychoterapeut, že mnoho psychologů, stejně jako představitelů dalších humanitních oborů, zužuje pojetí paměti na paměť vědomou (explicitní) a navíc ještě jen deklarativní. Ta obsahuje skutečnosti, které si můžeme vědomě vybavit a konkretizovat. Ta je samozřejmě základem vzdělávacího procesu a další nutných procesů učení, ale je to jen úzká výseč paměti, která rozhoduje o našich životech, o způsobu jak se chováme, jak reagujeme, a tím ale i skrze propojení s ostatními o chování vyšších lidských společenství. Celá paměť představuje širší spektrum fenoménů – od explicitní deklarativní paměti na jedné straně přes paměť epizodickou, která se týká citově zabarvených situačních vzpomínek, dále přes implicitní paměť emoční (vyvolávání pocitů) až po implicitní paměť procedurální, která spouští sebezáchovné funkce a rutiny (například útěk v určité situaci).

Jistě, dostáváme se tu na více psychologicky zabarvené pole, ale myslím, že přinejmenším v oblasti epizodické paměti má smysl se pokoušet nějakým způsobem propojit suché kategorizační hledisko s náhledem na životní smysl a psychickou dynamiku.

Moje pamětnice si pamatovaly ony písně, protože pro ně něco symbolizovaly. Ve chvíli, kde je v kolektivu zpívaly, přinášely jim svým textově-melodickým sdělením formulaci určitých niterných pocitů a současně i sebeléčivou kompenzaci psychického stavu. Zde by se dala detailněji rozvinout obsahová analýza písní, ale to už bychom překročili zamýšlený rámec. Důležité je v této chvíli to že se tyto písně udržely v paměti, což svědčí s absolutní platností o jejich smysluplnosti v daném dobovém kontextu. Hloubka prožitků s nimi spojená podpořila jejich zápis  do paměťové matrice, který je trvalý a stále k dispozici: Pamětnice si je vybavují relativně lehce i po několika desetiletích. Pro toto pojednání zatím vynechám rozbor nevědomého působení paměti, který jsem naznačil na případu spontánně a nečekaně se vynořujících vzpomínek. Jednou se k tomuto tématu vrátím, protože bude dalším kaménkem do mozaiky mého většího budoucího pojednání Píseň duše.