Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Dary rodného města

Královské Vinohrady před sto lety. Repro www.fotohistorie.cz

Tím městem byly Královské Vinohrady (do svého připojení k Praze páté největší město Československa) a tím obdarovaným byl pozdější spisovatel František Langer.

Na Vinohrady se sice napřed stěhovali rodilí Pražané, kteří hledali lacinější přebývání, ale potom se sem táhli lidé z venkova, pro něž i jen pražské předměstí bylo docela dobrou Prahou. A těm vděčila řeč města Vinohrad, že se stala rozmanitější než obvyklá řeč lidu pražského.

Naše chůva, která u nás zůstala třicet let, byla tatínkova krajanka z Českomoravské vysočiny a protahovala pěkně po horácku poslední slabiky slov. Pradlena například, která k nám docházela, mluvila jinak než my, a zpívala při prádle písničky nezvyklých nápěvů a slov a byla, jak se pochlubila, až z Moravy. Naše paní sousedka ještě aspoň po domě donášela červené sukně, v kterých prý chodila na Šumavě. Asi Chodka, hádám dnes. To je etnografická ukázka jen z jednoho poschodí jednoho činžáku. Mládež ovšem raději napodobovala nefalšovaný tón pražštiny, jaký slýchávala z úst tak významných, jako byl syn našeho domovníka nebo hezká Pepička z vedlejšího domu U černého koně.

K tomu připočtěme i množství živé řeči, které hoch měl příležitost vyslechnout. Tak daleko v přilehlých ulicích, jak znali jeho postavičku, mohl být zvědavý, vlézt všude a být přítomen hovoru dospělých. V otcově obchodě nebýval hovor tak zajímavý, jako byl například hovor poslouchaný s pytle cukru u kupce pana Knüpfra, muže velmi zkušeného, jemného a dokonce vynálezce, u kterého nakupovaly dvě ulice. Mnoho jiného se zase dalo pochytit z řečí a písniček krejčovských tovaryšů u pana Tomaidesa v poschodí nad námi. Ale nejvíc v dílničce a zároveň kuchyni mistra Jíry. Tam jsem se naučil smolit dratve, osvojil si jiné menší učednické práce a pojal věrnou lásku k ševcovskému řemeslu, třebaže jsem se nestal ševcem, jak jsem tenkrát toužil. K němu zacházeli sousedé z okolí k úvahám o všem možném, a pořád bylo čemu naslouchat. Nebo jsem si slabikoval v Zapově kronice anebo v Mattioliho herbáři u vinohradského kostelníka pana Fialy, kde se vystřídalo mnoho lidí, líčících své bolesti a potřebujících proslulé balšámy a pražskou mast, které pan Fiala svářel podle starých receptů. Spravedlivý ke všem církvím, posedával jsem také u pana Kubeše, evangelíka, který svému synkovi a mně čítal a vykládal jakousi knihu, dohaduji se, že Kralickou bibli.

Dvě nároží od nás byl vinohradský trh na Tylově náměstí s nevyčerpatelným slovníkem a s frazeologií pražského kraje, a jiným jejich pramenem byli mlékařky, závozníci a kočí, kteří na požádání vzali chlapce k sobě na kozlík, aby si měli cestou do Malešic nebo do Michle s kým povídat. A ani se nesluší, abych zapomněl mezi druhy lidskými, s nimiž jsem se stýkal, na paní v kožíšku odnaproti, která si mě velmi oblíbila, ačkoli pochybuji, že jsem se od ní naučil tolik jako od Pepičky ze sousedství, která znala všechny pražské odrhovačky. Ovšemže od rodičů jsem měl přísně zakázáno s oběma dámami se pouštět do řeči.

Lidičky na Vinohradech byli počestní, řádní drobní měšťané, žijící v souladu s úřady a se zákony, dbající o blaho a o mravy svých rodin a o svou důstojnost, šetrní, přičinliví a dříči. Jestliže se vyskytla v našem klukovském dohledu nějaká postava, která se odlišovala od tohoto řádného okolí, budila v nás přirozeně mimořádnou zvědavost. Stačilo však jen se zmínit otci, že jsem mluvil s Franckem, s Ferdyšem nebo s Pajdou, anebo když jsem se dokonce prořekl, že jsem s někým z nich šlapal prostředkem ulice na vojenském funuse s kutálkou – vedli v přísné evidenci pohřby provázené hudbou, které vycházely z vojenské nemocnice na Karlově náměstí a rozcházely se u vinohradského kostela – nuže to stačilo, aby otec obnovil své zákazy stýkat se s všelijakými povaleči a nekalými lidmi.

My hoši jsme tehdy chápali, že tito mládenci jsou v jakési klatbě, ale to jen zvyšovalo zajímavost našich známostí s nimi. Kupodivu, měli tak okolo dvaceti let, ale s námi dětmi se snášeli docela dobře, všímali si nás a neostýchali se zahrát s námi kuličku nebo špačka. (To se nám mohlo stát s řeznickými nebo s krejčovskými učedníky, ale ne s dvacetiletými řemeslnickými tovaryši, kteří v sobě už pěstovali vážnost budoucích mistrů a živnostníků.) Snažili jsme se napodobovat výrazy a gesta svých starších přátel a doufali jsme, že za deset let budeme nosit stejné patky a šístky. Nevím, proč nás vedle sebe trpěli, snad jako obdivující obecenstvo. Rádi se totiž okazovali, však pro nás jejich lehký a bezstarostný způsob života, tak jiný než celého toho ustaraného živnostenského okolí, měl cosi pružného, ptačího, jako by byli chodci na provaze, komedianti či vůbec nějaké lidské pozoruhodnosti.

Potom také mohl našinec v jejich blízkosti zažít co chvíli něco nepředvídaného. Pěkná a břitká hádka, malá rvačka nebo nějaký hrubý žertík byly to nejmenší. Ale co když Francek vylezl na střechu třípatrového domu, aby před zraky celé ulice vyprostil ulétlého kanára, který přerostlým drápkem uvízl za okap! (A pak, ještě tam nahoře, ho pustil na svobodu, místo aby ho odnesl majitelce a dostal nejmíň zlatku, ne-li pětku.) Policie, která podle pověstí číhala vždycky za jejich zády, jim dávala nimbus, jakým jsme, pokud jsme už byli čtenáři dvacetihaléřových indiánek, obklopovali své oblíbené pohlaváry a piráty.


František Langer (1888–1965) byl spisovatel a publicista, povoláním vojenský lékař, který prošel i sibiřskou anabází československých legií. Z jeho bohatého díla vyniká sociální drama Periferie, komedie Obrácení Ferdyše Pištory a Velbloud uchem jehly (obě byly také zfilmovány) i půvabná dětská knížka Bratrstvo bílého klíče. Ukázka pochází z knihy Byli a bylo (Československý spisovatel, 1963), v níž vzpomíná na Jaroslava Haška, Václava Viléma Štecha, bratry Čapkovy a další své přátele z uměleckého světa. Více na http://www.frantiseklanger.cz/