Téma Domov,Politika,Vzdělávání

Tříbení prostředí nebo posouvání hranic – ale kam?

Foto Tomáš Koloc

Začátek školního roku vzbuzuje vždycky nejrůznější debaty na různá témata, mezi něž patří i zpochybňování smyslu školy jako instituce vůbec. Letos přibylo ještě další téma: Má v první školní den chodit prezident – jako jeden ze symbolických reprezentantů státu – do školy popřát dětem a povzbudit je do učení?

Prezident Miloš Zeman se vypravil do jedné z pražských škol, aby dětem popřál. Pronesl přiměřenou řeč a povzbuzoval děti, aby četly knihy. Protože jako prezident rozděluje poměrně ostře naši společnost víceméně na dvě poloviny – na ty, kteří ho nemají rádi, a na ty, kteří jej zvolili (ať už z jakýchkoli důvodů, láska to vždy být nemusí), dali mu někteří z rodičů najevo svůj nesouhlas s jeho prezidentováním. Malými červenými trenkami, které připomínají zesměšňující incident na Pražském hradě. Jedné matce však ujely nervy a vykřikla na něj: „Fuj! Táhni!“ – Tento incident se obratem objevil v médiích – a koneckonců stačilo by, kdyby prolétl jen naším zdaleka nejčtenějším zpravodajským portálem Novinky.cz (zde).

Další dění na sebe nedalo čekat, na sociálních sítích toto téma zarezonovalo. Mne osobně nemile překvapilo, kolik lidí – a to nepochybně inteligentních a ve veřejném prostoru názorotvorných – se s tímto hrubým gestem identifikovalo (dokonce někteří by ještě přitvrdili) či pro něj mělo pochopení. Napsal jsem na to téma na svůj Facebook krátký status s názvem Demokracie IV. cenové skupiny, kde jsem vyslovil podiv nad mediálním haló a rezonancí, které ten výkřik vyvolal. A zakončil jsem tezí, kterou se sám snažím řídit, že když je jeden člověk hulvát, tak to neznamená, že jeho oponent by měl být taky a že když chci někoho kritizovat, měl bych být slušnější než on, jinak se věci neposunou kupředu a zbývá začarovaný kruh zloby a agrese, který nemá východiska. Nekritizoval jsem přímo tu paní za její reakci (každý máme právo na zoufalství či slabší chvíle), ale pozastavil jsem se nad tím, že se z toho udělalo téma a symbolické gesto.

Mám v „přátelích“ docela široké spektrum lidí, ale reakce na tento status mne dost překvapila. Ta míra zloby vůči prezidentovi jako téměř démonické osobě (agent všech nejhorších sil, výsostný reprezentant hulvátství a arogance, který kazí naše děti atd. atd.), znemožnila v podstatě jakoukoli diskusi o tom, co je vhodné a co ne, co má smysl a co ne. Jeden z komentujících to pak shrnul následovně:

„Prezidenti by neměli chodit do škol. Ani Zemanové, ani Havlové. Zřizovatelem škol je obec a obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů. Prezidenti by neměli narušovat svou přítomností běh věci obecních, už snad i z principu subsidiarity. Nebyli zvolení proto, aby byli uctívání a velebeni, ale proto, aby zastupovali navenek společenství obcí sdružených ve státě. Pak z toho má například Jiří Plocek stovky rozhořčených komentářů a bijí se mu na facebookové zdi dva nesmiřitelné tábory.“

Tato úvaha má nepochybně svou logiku. Řada diskutujících došla k podobnému závěru, že prezident do školy nemá chodit. Podobně se vyslovil například i komentátor Aktuálně.cz (zde).

Vyjádření v komentářích byla místy opravdu vyhrocená a vedla až k takovým extrémním závěrům, že Zeman je jako Hitler, oba jsou nacionální socialisté, a kdyby se občané nechovali slušně (či ustrašeně) ve 30. letech, tak tu nemusel Hitler získat takovou moc. Je proto nutné Zemanovi dát svůj odpor jasně najevo. Pro jiné je současný prezident démonickou osobou, která nás zaplétá do temných osidel ruského impéria a kdokoli odmítá jeho ostré veřejné odsouzení, spolupracuje se silami zla. A tomu je tedy také nutno se razantně postavit.

V komentářích zazníval i poměrně silný obecnější názor, že pokud jde o veřejnou debatu a vyjadřování, tak ostré výroky prý patří k demokracii a i ve ctihodném britském parlamentu si neberou kolikrát servítky. A ostatně - na hrubý pytel patří hrubá záplata.

Společnost jako celek se vyjevuje navenek v symbolech. Jistě, ty viditelné symboly ji nevystihují jako celek, to, že je Miloš Zeman prezidentem, neznamená, že by byl reprezentantem každého jednotlivě. Převládající veřejná symbolika a obsazení symbolických funkcí mohou být výsledkem rozdílu několika málo procent ve volbách. Realitou je, že československá exekutiva je nyní reprezentována oligarchou Babišem, prezidentský úřad pragmaticky mocensky založeným Zemanem. Ani jeden z nich nesdílí étos spolupráce, tedy práce pro společnost jako vyšší svébytný celek (a to směrem dovnitř i navenek), jinak by nemohli svým vystupováním občany tak ostře rozdělovat. To je jejich zásadní nedostatek, ta ignorance celku a zjevné prosazování vlastních zájmů. Ale posun situace k lepšímu zcela jistě nelze založit na ostrých (a hysterických) výkřicích či nadávkách stejně jako na nejrůznějších typech veřejné dehonestace. To jenom prohlubuje vnitřní krizi a roztříštěnost společnosti. Druhou stranu (například Zemanovu) to v jejím postoji, k němuž má také své důvody (o nichž se bohužel vážně a věcně nediskutuje), spíše utvrdí, než přiměje k diskusi a revizi stanovisek.

Demokracie není hotový stav – je to pole, které se vyvíjí a odráží úroveň svého obsahu, tedy řadových občanů, médií i politiků. Nesouhlas s převládající politikou se dá vyjádřit mnoha způsoby a trefnost nesouhlasu nemusí nutně být totožná s pojmovým násilím. Nejsme ve válce, ale v mírovém stavu a tomu by měly odpovídat i způsoby. Slovo použité jako obušek nemá při další eskalaci poměrů daleko k obušku skutečnému.

Až bude prezident – ať už jakýkoli – moci přijít do školy a nebude se medializovat pohoršení nad jeho návštěvou, budeme zas o kus dál. Ve všem.