Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Když zemře Harlekýn a nad rakví mu mluví Tartuffe

Foto Tomáš Koloc

Vzpomínky

Když minulé pondělí (ve stejném věku jako půl roku před ním jeho velká fanynka Miluška Kubíčková) zemřel Charles Aznavour, v jedné obrovské vlně se přese mě převalila minulost. Vzpomněl jsem si na…

... seriál Černá ovce z 80. let, kde jsem Aznavoura poprvé uviděl v pohybu (a s českým hlasem Ladislava Mrkvičky). Pojednával o chlápkovi, co se rozhodl odejít z miliardářské rodiny a živit se jako herec a zpěvák (takové náměty byly – na rozdíl od té dnešní – v tehdejší televizi oblíbené).

... první večer (z téže doby), kdy jsem jako neplnoletý (a tedy načerno) viděl „film s hvězdičkou“, Grassův Plechový bubínek – pro který režisér Schlöndorff prosadil mezinárodní obsazení v čele s Aznavourem v roli židovského prodavače hraček Markuse.

... svou první porevoluční učebnici ruštiny, v níž byla fotka Aznavourovy sochy v arménském městě Gjumri (dříve Leninakan), která je sice postavená v otřesném stalinském stylu, ale vzácná tím, že nebyla postavena z povinnosti, nýbrž z vděčnosti. Gjumri totiž bylo v epicentru zemětřesení, které v Arménii proběhlo v roce 1988, a Aznavour tehdy objel celý svět a vybral tolik peněz, že Gjumri (o něco větší než Plzeň) mohlo být obnoveno. Světoznámý zpěvák a herec byl pro postsovětskou Arménii tímtéž, čím byl pro postsovětský Kyrgyzstán světoznámý spisovatel Čingiz Ajtmatov. Funkce velvyslance země při UNESCO byla jen třešničkou na dortech jejich olbřímí mezinárodní činnosti pro svou malou neznámou vlast. Od Charlese Aznavoura, vlastním jménem Šanura Aznavurjana, syna gruzínské Arménky a tureckého Arména, který se sám narodil ve Francii, a nikdo z jeho rodiny tedy neměl s územím dnešní (dříve ruské) Arménie nic společného, to bylo o to obdivuhodnější.

Především jsem si ale vzpomněl na svou mámu, díky níž se Aznavourův hlas zařadil mezi první zvuky, které jsem znal už od chvíle, kdy jsem zjistil, že mám sluch. Ve věku 16–20 let vyrostla mezi francouzsky mluvícím Švýcarskem a Francií. Její otec byl odborník při OSN, dubčekovec, za což byl po skončení své mise v roce 1970 okamžitě „povýšen“ do invalidního důchodu. Máma byla v cizině o rok déle, aby si dodělala maturitu. Vrátila se v roce 1971, načež za ní zapadla železná opona, a ze země, kde prožila nejlepší léta, jí zůstala jen hrstka gramofonových desek. A tak, jsa narozen na konci roku 1977, jsem (na rozdíl od svých vrstevníků, jimž rodiče pravděpodobně vyprávěli spíš o soše Svobody v New Yorku), strávil své dětství s vyprávěním o kouzelné ženevské bytovce Organizace spojených národů, kde každý nájemník byl z jiného národa – a za zvuku francouzských písní Italů Montanda a Dalidy, Řeků Mouskuri, Moustaki a Theodorakise, Američana Dassina, Korsičanky Gréco – a Arména Aznavoura, který na mě svým zpěvem mluvil i v evropských jazycích, jako byly italštinašpanělštinaruština a angličtina. Tehdy taky vznikl můj zvyk hledat nosiče, na nichž velcí muži, kteří se v dospělosti proslavili ve větším jazyce, ukazují, že pořád znají a mají rádi i ten svůj malý jazyk, v němž na ně mluvili v dětství; kde Jack Kerouac mluví francouzsky, Charles Aznavour zpívá arménsky, Ivan Hoffman slovensky a Jacques Brel, který strávil celý svůj pozdější život v horách Francie a Polynésie, svou rodnou vlámskou nizozemštinou vzpomíná, jaká je ta „Má nížinná země“, v níž se narodil…

Nakonec snad ještě jednu osobní vzpomínku: Charles Aznavour byl poslední z trojice velkých francouzských zpěváků, které jako Pygmalion milovala a stvořila Édith Piaf (Brassens, Montand, Aznavour), z nichž Yvese Montanda (který proslul rolí sluhy Blaze ve Funèsově filmu Pošetilost mocných podle Victora Huga) jsem minul jen proto, že jsem nechtěl riskovat dvojku z chování. Montand byl velmi spojen s naší zemí tím, že hrál hlavní autobiografickou roli ve filmu Doznání, který napsal o svém věznění jeden z odsouzených v procesu se Slánským, Artur London. V roce 1990 se Montand vydal k Palachovu hrobu, který se tehdy nacházel v obci Všetaty asi 500 metrů od našeho domu. Bohužel se tam vydal ve všední den a já byl tenkrát v šesté třídě základní školy. Věděl jsem, že k tomu, abych ho viděl, musím utéct ze školy, ale měl jsem tehdy už moc absencí (to je tak, když se potká revoluce a budoucí reportér) a neprošlo by mi to. A tak jsem prošvihnul Montanda, který umřel o rok později, kvůli dvojce z chování – stejně jako jsem kvůli výši vstupného prošvihl Aznavoura, který měl svůj poslední koncert v Praze letos v březnu. A tak si místo živého zpěvu dnes už mrtvého pouštím film Samotáři, který jsem si zamiloval hlavně proto, že jako hudební motiv pro postavu Ondřeje, kterou hraje Ivan Trojan, si tvůrci vybrali Aznavourovu píseň Les comédiens.

Pohřeb

Charlese Aznavoura, poslední hvězdu, která zář francouzské písničky 50. a 60. let šířila ještě letos zjara, pohřbili v pátek. Vědom si toho, že nikdy nebyl oblíbený státníky (už prezident de Gaulle si, když zjistil, že jeho sekretář pozval Aznavoura na jistou státní oslavu, povzdechl: „Když zvete toho skrčka, měl byste už pozvat i invalidy…“), nechtěl být pohřbený v Invalidovně, na Montparnasse, na hřbitově Père-Lachaise, ani v Panthéonu, což jsou pařížské obdoby našeho Slavína. Chtěl ležet v rodinném hrobě ve vesničce Montfort-l'Amaury, kde si koupili rodinný hrob už jeho rodiče, majitelé pařížské restaurace La Caucase. Tam ale byla na přání mrtvého pozvána jen Aznavourova rodina, a tak francouzská vláda v Paříži aspoň uspořádala pompézní rozloučení, jehož se zúčastnili i exprezidenti Sarkozy, Hollande - a aktuální prezident Macron. Sledoval jsem tu ceremonii. Když se prezident Macron, který ještě jako kandidát na prezidenta prohlásil, že žádná francouzská kultura neexistuje, nad umělcovou rakví dal slyšet, že „ve Francii básníci nikdy neumírají“ vzpomněl jsem si na slova z Krylovy Písně neznámého vojína: „Jednou za čas se páni ustrnou / a přijdou poklečet / je to trapas, když s pózou mistrnou / zkoušejí zabrečet!“ A taky na píseň Když zemřel básník, kterou v roce 1965 napsal spisovatel Louis Amade (který byl, věřte či nevěřte, civilním povoláním policejní prefekt!) a kterou nazpíval Aznavourův kolega a přítel Gilbert Bécaud. Těch osm veršů o tom, jak by měl vypadat pohřeb básníka, jsem vám na počest Charlese Aznavoura a jeho doby přeložil:


Když zemřel básník,

všichni jeho blízcí plakali.

Když zemřel básník,

celý svět se pláčem zahalil.

Jeho hvězdu pohřbili

ve velkém poli s obilím,

a proto se

v tom velkém poli

chrpy zjevily.