Téma Domov,Politika,Kultura,Média

Prezidentům dávno odzvonilo. Věčným knížetem Čechů je Antonín Blaník

Foto YouTube

Cimrman a Blaník

Rád bych v tuto recenzi pojal jako vyvrácení depresivní teze, která se jako plevel šíří dnešními "seriózními" českými médii, že tato země se po nedávných prezidentských volbách zčistajasna ocitla po bitvě na Moravském poli, u Lipan a na Bílé hoře dohromady. Lipany se odehrály už v devadesátých letech, v době, kdy do naší politiky vstoupil inženýr Antonín Blaník.

Antonín Blaník, je fantóm, archetyp, kterému předpovídám velikost a virulentnost Járy Cimrmana. Jejich podobnost je ostatně zpečetěna typicky českým oceněním: zákazem. Když v roce 2005 v hlasovací soutěži Největší Čech zvolilo nejvíce hlasovatelů Járu Cimrmana, byla dodatečně vytvořena klauzule, že daná osobnost musí být "skutečná" (psycholog C. G. Jung, tvůrce pojmu archetyp, by se v téhle souvislosti nejspíš zeptal, co považujeme za skutečné). Když v roce 2015 diváci vyžadovali, aby se internetový seriál Kancelář Blaník účastnil soutěže Týtý o nejlepší seriál, byla zase dodatečně vytvořena regule, že soutěže se smí účastnit jen seriály "kamenných" televizí, které jsou vysílány i jinak než internetem.

Řekl bych (a už jsem se o tom na stránkách KN letmo zmínil), že obojí bylo ze strachu. Jára Cimrman byl vyšachován proto, že české "elity" (ačkoli Cimrmana veřejně chválí, kde mohou), nechtějí slyšet, že archetypální Čech, ačkoli je oproti jiným talentovaný, pilný a mnohostranný, se ve světě nikdy skutečně neprosadí, protože je prostě jen Čech, příslušník málo vlivného středoevropského desetimilionového národa. (Můj český mindrák mi nedovolí neuvést, že dle statistik etnologů se k naší národnosti hlásí ještě další tři miliony občanů jiných zemí.)

Tonda Blaník se v Týtý zase neobjeví proto, že kapitáni našich médií nechtějí vidět vyhrávat svůj vlastní archetyp: bezskrupulózního, primitivního, bohorovného lobbistu s těžkou schizoidní poruchou osobnosti, jehož introspekce a sebereflexe jsou na úrovni tříletého dítěte.

Blaník jde do voleb

Seriál Kancelář Blaník v roce 2014 vytvořil malý tým, operující na internetové televizi Stream.cz (patřící mimochodem Ivo Lukačovičovi, dost netradičnímu mediálnímu bossovi, provozujícímu mimoto servery jako Seznam, Sport či Spoluzaci.cz). Do jeho řad patří třeba režiséři Bohdan Sláma (Divoké včely, Venkovský učitel, Štěstí) a Marek Najbrt (Protektor), scenáristi Protektora Benjamin Tuček a Robert Geisler, doplnění dokumentaristou Tomášem Hodanem, a také ustálená protagonistická trojice z kanceláře Marek Daniel (Blaník), Michal Dalecký (jeho asistent Žížala) a Halka Třešňáková (asistentka Lenka). Scénáře seriálu ale někdy píší i producent Milan Kuchynka a herec Marek Daniel.

Jedna z hlavních tref seriálu spočívá v tom, že sprostého, primitivního a naprosto bezskrupulózního inženýra Blaníka začal hrát Marek Daniel, kterého měl po premiéře seriálu České století národ ještě v živé paměti jako Václava Havla (recenzentova reflexe havlovských dílů seriálu zdezde). Projekt tuto dvojlomnost několikrát využil už ve své seriálové řadě, kdy se Havel Blaníkovi zjevuje jako jeho špatné svědomí. Na tom je částečně založen i celovečerní film Prezident Blaník, který měl premiéru těsně po prezidentských volbách (podle mě možná až moc brzo po nich, 1. února, takže mu třeskutá atmosféra, která se ještě nestačila otevřít humoru, ubrala na divácké reflexi). Realizačnímu týmu vedenému Markem Najbrtem (a doplněnému novým scenáristou Janem Bartesem) se povedl husarský kousek; využil předvolební atmosféry a všeobecné obliby seriálu (která se reálně začíná podobat oblibě Cimrmana) a s velmi nízkým rozpočtem (jedním ze způsobu financování filmu byl například sběr diváckých příspěvků na stránce Hithit, kde se vybraly neuvěřitelné dva miliony korun) natočil velkolepou parodii toho, co mnozí vnímají jako tragédii. Antonín Blaník se svými asistenty tak dělali konkurenci sběračům podpisů pro skutečné kandidáty (jedna z verzí ostatně byla, že se Marek Daniel nechá přejmenovat a bude reálně kandidovat), obcházeli volební štáby kandidátů a účastnili se i závěrečné kandidátské diskuze před prvním kolem voleb. Hvězdami filmu se tak stali nejen voliči, ale i všichni kandidáti a jejich podporovatelé (z nichž nejnedůtklivěji na to reagoval kupodivu Michal Horáček, zatímco Andrej Babiš s bohorovností sobě vlastní "Blaníkovi" slíbil finanční podporu). Některé osobnosti dokonce ve filmu přijaly epizodní role, v nichž hrály sebe samé. Překvapil zejména Ladislav Špaček, který se za své poučování nechal rozezleným Blaníkem skopat ze schodů, Tomáš Sedláček, který omdlel v rauši ze svých ekonomických teorií (ve chvíli, kdy mezi nejzasloužilejší Čechy vedle Husa a Kundery zařadil i Aloise Rašína, mu už muselo být opravdu špatně…), advokát Tomáš Sokol, o němž se ve filmu prozradilo, že obchází kandidáty a poskytuje jim právní rady, jak obejít ústavu, a také Miroslav Kalousek, udivený podivnou sektou, žádající čestné a transparentní jednání. Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš se dokonce s Blaníkem spojil pokrevně - zahrál si totiž bývalého manžela jeho sekretářky Lenky, který se s ní soudí o syna. A nakonec: ve filmu se konečně ke svým obětem (respektive zatím k jedné: asistentovi Žížalovi, kterého v masce Václava Havla přepadli a unesli) přihlásila pražská kavárna, vedená hercem Janem Potměšilem.

Na to, že autoři do poslední chvíle neměli závazný scénář (podle svých vlastních slov pracovali s několika variantami podle toho, kdo volby vyhraje) má jejich film velice koherentní děj, který se poté, co pražská kavárna svým zásahem zamezí Blaníkovi kandidovat, zaměří na Blaníkův plán dát tento stát do zástavy Číně, a vyfasovat za něj tučnou zálohu, za kterou zakoupí menší souostroví v Karibiku. Stačí od všech kandidátů získat předem podpisy na zástavní listinu - a pak už jen čekat který zvítězí. Do jednoduchého plánu se ale zaplete Václav Havel, který se s Blaníkem setkává u svého hrobu na Olšanech, a přesvědčí Blaníka, aby od svého plánu upustil. Recenzent, který je velkým příznivcem dekonstrukce mýtu o Václavu Havlovi si vysloveně užívá scény, kdy Blaník posedlý Havlem obrůstá ryšavým knírem a prochází Národní třídou (na které VH 17. listopadu 1989 mimochodem nebyl) za skandování hesla: "Máme holé ruce!"

I v pasážích, v nichž Blaník na jednotlivé kandidáty hledá špínu (a skutečně rekriminuje jejich největší aféry), je scénář překvapivě nestranný. Jen na toho Jiřího Drahoše nic není, a tak mu Blaník podstrčí dávnou přítelkyni, svou matku, s níž Drahoš zpívá ve sboru. Když se s ní Drahoš (za přímého přenosu odposlouchávacího zařízení) vyspí, neopomene to Blaníkova asistentka naznačit jeho ženě. Scéna, v níž Lenka očividně nerežírované Evě Drahošové při odchodu z volební debaty sděluje, že "on je taky pěknej kanec" patřila v premiérovém kině mezi nejúspěšnější - hned po scéně, v níž Blaník vede čínskou delegaci do ČEZu, kde jí sděluje, že "they sell most expensive energy on the world - but people pay!"

Blaník an sich

Citlivému pozorovateli jistě nejvíce konvenují jemné symbolické detaily, které dokreslují naši dobu, zosobněnou lobbistou Tondou Blaníkem, jehož hesla jsou "Jsem Masaryk 21. století", "Nikdo vám nemůže dát víc, než co já vám můžu slíbit" a "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, vy č…áci".

Jeho nostalgická zásuvka, v níž se nachází svazácký průkaz s kupónovou knížkou.

Jeho domácí mazlíčci - chameleon a leguán.

Jeho předvolební mítink pod památníkem otce národa Františka Palackého v kontrastu s jeho "prostatou osmnáctiletýho kluka", kterou na rockovém koncertu předvede "live", když se vymočí přímo do publika. Kolik exhibicionistických konotací se při této performanci divákovi, sledujícímu českou politiku, vybaví: počínaje Andrejem Babišem (ANO), odskakujícím si na rockovém open air koncertě, přes Matěje Hollana (Žít Brno) veřejně mrskaného v ukrajinském baru - až po Matěje Stropnického (Strana zelených), spektakulárně odtajňujícího svou homosexualitu den před parlamentními volbami. (Ostatně proč bychom chodili příliš daleko do minulosti - máme tu aktuální příběh o tom, jak se po volbě hlavy státu jeden novinář opije tak, tak že je ve vážném stavu, jeho kolegové mu "poskytují pomoc" tím, že ho kdesi hodí na zem, zatímco jejich žurnalističtí konkurenti si - aniž by i oni pomysleli na to ohroženému pomoci - celý děj točí, a dostanou za to od interního týmu přes hubu. Příběh, který má dohru v tom, že po celonárodní mediální honbě jeden z útočníků náhle zemře - ale ani to nezastaví celonárodní diskuzi o tom, kdo ze zúčastněných byl "dobrej" a kdo "zlej"…)

Nezávislý divák si samozřejmě povšimne, že realizační tým filmu "tak trochu" nadržuje kavárenskému křídlu. A to nejen ve scénách Blaníkova volebního spotu, v nichž Tomáš Klus paroduje kampaň Miloše Zemana z loňských prezidentských voleb, přičemž autoři neopomenou zmínit, že se na ní podíleli Filip Renč a Richard Krajčo - ale především celým závěrem, v nichž se Blaník dozví, že Zeman, který jediný nepodepsal pronájemní smlouvu (a byl tak poslední nadějí, že naše země nebude prodána do Číny) pronajal zemi Rusku. V tomto směru byli otevřenější a nestrannější například tvůrci seriálu Kosmo, který se vyznačoval velmi podobnou politickou satirou - ale nenechal chlup ani na třetí velmoci, která v naší zemi má prsty, Spojených státech amerických.

Přesto se musím tvůrcům Prezidenta Blaníka (spolu s publikem kina, které po projekci filmu spustilo spontánní potlesk) hluboce poklonit. A to nejen za kompozičně dokonalé vyústění celého seriálu ve scéně na konci filmu. V ní Blaník (vzpomeňme, co to slovo symbolizuje v české mytologii) se svými dvěma asistenty a sedmiletým Lenčiným synem (symbolizujícím budoucnost) s ukradenými korunovačními klenoty opouští zemi - a pak se obrátí a se slovy "Všichni lidi, co v týhle zemi něco znamenali, už zdrhli - ale já zůstanu" si uprostřed zasněžené pláně položí na hlavu českou královskou korunu.

Ta nejsilnější scéna filmu se ale odehraje už o něco dřív - u hrobu bývalého prezidenta. Blaník (symbolizující ve filmu garnituru, která už ztratila jakoukoli morálku, ale přesto se stále hlásí k symbolickému odkazu Václava Havla) během jednoho z dialogů s Havlem učiní zoufalou sebereflexi, kterou by nikdo z jeho lobbistických předobrazů neudělal: "Já vás nemůžu nahradit - dyť já jsem ta největší kurva, kterou tenhle národ kdy měl." Na to se Havel (kterého Daniel v dvojroli hraje stejně dokonale jako v Českém století) dvojznačně uchechtne. Venkovské kino, v němž jsem film zhlédl, v té chvíli zpozornělo. Je pravděpodobné, že v tu chvíli každý z diváků myslel na někoho jiného - ale právě v tom přestoupil film práh řemeslně dokonalé srandy - a dotkl se NĚČEHO; podstaty hlubšího (dá se snad říct i uměleckého) sdělení.

Toto NĚCO je něčím, čeho je našemu národu právě v této době třeba nejvíce. Víc nežli lithia, na jehož dávku by každý Čech v této době měl mít právo už proto, že je to účinný antidepresant.


Prezident Blaník. Česká republika, 2018, scénář: Tomáš Hodan, Robert Geisler, Jan Bartes, Benjamin Tuček, Marek Najbrt, režie: Marek Najbrt. 85 minut.