Téma Domov,Politika

Únor 1948: Jediná Benešova varianta byl Tito

Obrázek nebo fotografie#21880

nedemokratické Předehry

25. února 1948 prezident Edvard Beneš přijal demisi 12 antikomunistických ministrů z celkem 26členné vlády, kteří protestovali proti komunizaci československé policie a usilovali o větší demokratizaci poměrů a umenšení moci komunistů ve vládě. 2 další ministři, kteří dávali akci většinu, odstoupili až během jednání: "už mimo soutěž". Vedlo to naopak k úplnému uchopení moci komunisty, kteří ji poté za podpory SSSR drželi dalších 41 let. Benešův krok byl logický následek předchozích dějů, které směřovaly k změně předválečného systému demokracie a našeho zařazení do východního bloku, ovládaného stalinistickým režimem:

- Spojení ČSR se SSSR navázal Edvard Beneš ještě jako ministr zahraničí prosincovou smlouvou z roku 1935, k níž Masaryka a Beneše už tehdy donutilo vědomí, že v případě Hitlerova záboru Sudet západní velmoci ČSR nepoůžou. Znamenala mimo jiné to, že naše republika přestala být záštitou emigrantů ze sovětského Ruska a československé území se s vědomím hlav našeho státu stalo operačním územím NKVD.

- Hlavní obrysy vymezení sfér vlivu mezi východem a západem byly dohodnuty už v únoru 1945 při jednání spojeneckých vůdců Roosevelta, Churchilla a Stalina na Jaltě, respektive v listopadu - prosinci 1943 v Teheránu. 

- Košický vládní program z dubna 1945 povolil pouze existenci šesti stran; komunistické, sociálně-demokratické, lidové, národně-socialistické, slovenské demokratické a připravované Šrobárovy Strany svobody (vznikla roku 1946), které byly spojeny ve společnou organizaci, Národní frontu. Toto formální zřízení (za stálé účasti všech stran v parlamentu i ve vládách) vydrželo až do roku 1989, pouze s tou změnou, že v červnu 1948 se ČSSD i její slovenská odnož Strana práce sloučily s KSČ. 

- Stalinovými oporami v Československu byli paradoxně lídři "demokratických stran": Předseda ČSSD, osobní přítel Edvarda Beneše ještě z legií první světové války, pozdější velvyslanec v sovětské Moskvě a první poválečný premiér Zdeněk Fierlinger, byl v Moskvě zapsán lépe než většina celoživotních komunistů a komunističtí vůdci si ho až do jeho smrti v roce 1976 předcházeli mimo jiné astronomickými úplatky. Po sloučení ČSSD s KSČ se obratem stal členem ústředního výboru KSČ. Předseda ČSL byl jihočeský kněz Josef Plojhar, který se skrytým komunistou stal v koncetračním táboře Buchanwald, kde vnitřní správu organizovali komunisté. Jeho kněžská sutana, kterou jako ministr zdravotnictví z let 1948 - 68 běžně nosil do práce i na státní návštěvy, měla ukázat, že je v zemi "náboženská svoboda". Poradci ze SSSR mu říkali "tovaryšč pop". Zemřel v roce 1981 po divoké pitce na sovětském velvyslanectví. Zakladatel a předseda slovenské Strany slobody Vavro Šrobár, jeden z mužů 28. října 1918, který v prvních vládách ČSR zastával funkci ministra s plnou mocí pro Slovensko, byl od Slovenského národního povstání osobním přítelem Stalina, na něhož se, dle historika Michala Macháčka, Stalin přímo zamiloval. 

- Během osvobozování ČSR byla americká armáda rozkazem zastavena v Plzni, aby do Prahy mohla jako první vjet sovětská vojska. Zbytek Vlasovových antistalinistických vojsk, která z rozhodnutí jeho zástupce, generála Buňačenka, pomáhala osvobozovat Prahu a která se poté uchýlila se do americké zóny, byl elegantně předán Sovětům.(Američané území s tábořícími Vlasovci přes noc úpravou hranic zón postoupili Rudé armádě). Českoslovenští občané nepohodlní sovětskému režimu na okupovaných územích (především zde žijící emigranti z Ruska po VŘSR, ale i Češi a Slováci) byli už v květnu 1945 zatčeni a deportováni do SSSR.

- V červnu 1945 Sovětský svaz se souhlasem československého prezidenta anektoval čtvrtou československou zemi (po Čechách, Moravě a Slovensku), Podkarpatskou Rus. To mělo ještě jeden důsledek: SSSR se snažil mít se všemi svými satelity pokud možno společnou hranici, kterou za první republiky neměl, protože mezi ČSR a SSSR ležela třísetkilmetrová kolmice polsko-rumunské hranice. Po anektování východního Polska ze srpna 1939, rumunské Bukoviny z konce války a poválečném začlenění československé Podkarpatské Rusi do SSSR společnou hranici s Československem získal. 

- Postupimská dohoda v srpnu 1945 (v době, kdy u nás už probíhal divoký odsun) schválila odsunutí občanů německé národnosti, kteří neprokáží své předchozí antifašistické postoje, z východní Evropy. Celkem šlo až o 16 milionů lidí, z toho 3 miliony z území Československé republiky. Směli (stejně jako transportované oběti předchozí německé hegemonie) odejít jen s kufrem – a jejich majetek připadl osadníkům z národností, preferovaných československou vládou, především Čechům a Slovákům. 

- V říjnu 1945 byly vydány dekrety o znárodnění provozoven nad 500 (v některých regionech a odvětvích už nad 50) zaměstnanců.

- Na nedemokratickém principu stál ovšem i západní plán hospodářské pomoci válkou zničeným zemím: předpokládal výraznou finanční pomoc těm zemím, které vyřadí své komunistické strany z podílu na praktické politice. (V USA byl v té době už ve fázi zrodu americký negativ sovětského stalinismu, mccarthismus.) Přijetí Marshallova plánu československému ministru zahraničí Janu Masarykovi v červnu 1947 sovětský vůdce Josif V. Stalin explicitně zakázal…

- V praktické politice třetí republiky byla aplikována řada jednostranných zvýhodnění komunistů: členové KSČ, na rozdíl od členů jiných stran, kupříkladu směli porušovat nařízení, že zaměstnanci ministerstev nesmějí publikovat ve sdělovacích prostředcích.

- Během únorové krize 1948 byli naši sousedé Německo a Rakousko pod mezinárodní vojenskou správou za účasti SSSR, a prezidentem Polska stalinistický vůdce Bolesław Bierut, který okamžitě po návratu ze sovětského exilu do Polska v prosinci 1944 pevně převzal vládu v zemi, zatímco představitelé polské exilové vlády v Londýně se po válce už ani nevrátili do vlasti. 

Intermezzo: Proč jsme nebyli Československá sovětská socialistická republika?

Některé čtenáře možná napadne, proč Stalin netrval na přímém připojení východoevropských zemí k Sovětskému svazu. Podepsal se na tom i stejný důvod, kvůli němuž americký prezident Wilson třicet let předtím také podpořil rozbití Rakouska-Uherska a dělení Ruska (z něhož se tehdy vyčlenilo Moldavsko, připojivší se k Rumunsku, metropolitní Polsko, Finsko a pobaltské státy). Tehdy už totiž existoval plán vzniku Společnosti národů, kde měl mít při schvalování rezolucí každý člen svůj samostatný hlas. A hlasy navíc se samozřejmě hodí…

Když po 2. světové válce vznikla Organizace spojených národů, bylo totéž jedním z důvodů, proč Stalin nechtěl své nové východní satelity (včetně ČSR) začlenit do SSSR, a proč Británie (a později i další impéria evropských zemí) připustila rozpad svého koloniálního panství a jeho přeměnu na britské, francouzské, španělské, portugalské společenství národů. Stalin dokonce posílil formální autonomii Ukrajinské a Běloruské SSR v rámci Svazu, aby pro ně v OSN mohl prosadit dva samostatné hlasy navíc – a Truman udělal totéž se svou tehdejší kolonií, Filipínami.

Mimochodem: Nejen proto, ale i proto, „přilepšil“ Stalin území Ukrajiny naší Podkarpatskou Rusí a Chruščov pak ruským Krymem.

Ústavní převrat

Konečné předání moci u nás bylo oproti předchozímu vývoji téměř zcela ústavní: v květnu 1946 vyhrála parlamentní volby komunistická strana (nicméně jen v Českých zemích, na Slovensku získali téměř o polovinu hlasů víc slovenští demokraté, což mj. zamezilo Gottwaldem plánované popřevratové federalizaci – federativní Slovensko bez převahy komunistů riskovat nechtěl). Popularita Gottwalda a jeho strany byla dána nejen tím, že si lidé její ideologii spojovali s Rudou armádou, která osvobodila většinu území státu od nacistů, ale i tím, co řekl ve svém „slavném“ nástupním projevu po uchopení moci předsedy strany v parlamentu roku 1929: „Odsuzujete do kriminálů dělníka, který ukradl housku, ale celá vaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy a miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, na zbyťácích, na dodávkách a na všem možném. To je ta vaše spravedlnost. Štvete daňového exekutora na domkaře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům.“ Tato logika v očích obyvatelstva, v němž vždy převládají chudší a ponižované vrstvy (v té době navíc zbídačelé předválečnou krizí a následnou válkou), podporovala další socializační politiku. Beneš byl už v roce 1946 nucen jmenovat vládu s převahou komunistických ministrů s premiérem, jímž byl předseda KSČ Klement Gottwald. V únoru 1948 byli odstoupivší nekomunističtí ministři jen nahrazeni loajálnějšími osobami z týchž politických stran. (Opět s výjimkou Slovenska, kde předseda tamní „vlády“, tj. sboru pověřenců, Gustáv Husák, násilím vyhodil z vlády pověřence, tj. ministry regionálně vítězné Demokratické strany.) Převzetí továren lidovými milicemi, které byly tehdy pod gescí generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského a velitele lidových milicí Františka Kriegela proběhlo i díky těmto dvěma, kteří drželi lidové milice na uzdě, v drtivé většině nekrvavě. Perličkou je, že jedním z vykonavatelů výrazně násilného zásahu proti studentům, kteří šli na Hrad protestovat proti prezidentovu kroku, byl Vilém Pithart, otec dnešního českého expremiéra. (Jak Kriegl, tak Pithart starší se pak v 60. letech, vrcholících Pražským jarem 1968, setkali v předních řadách prosazovatelů reforem, Pithart mladší byl pak jako signatář Charty 77 jedním z aktivních účastníků převratu v roce 1989, který socialismus sovětského typu opět odstranil.)

25. únor 1948 byl datem, kdy proběhlo něco, co Pavel Kosatík v seriálu České století geniálně charakterizoval názvem dílu, jež pojednával o únorových událostech: „Všechnu moc (československého) lidu Stalinovi“. Československo se tímto datem změnilo v plně policejní stát, vedený (velmi často proti chabé vůli místních vůdců) sovětskými poradci, v němž začalo masové zatýkání, „zostřený třídní boj“, silně střežené hranice státu, zejména ty západní, bylo možné přestoupit jen na zvláštní povolení, a do začátku 60. let, kdy byla v Československu vyhlášena "socialistická republika", bylo ve státě dosaženo největší a absurdní kolektivizace v celém východním bloku mimo SSSR (neexistovaly zde ani soukromé statky jako v Polsku či soukromé restaurace nebo holičství jako v NDR) a bylo zde také z celého bloku z politických důvodů vyneseno nejvíce rozsudků smrti: 248. Přímo postižena represemi byla během 41 let režimu asi jedna desetina obyvatel státu. Syn jednoho z popravených za politicky motivovaný čin, scenárista Jiří Křižan, byl o 41 let později jedním z těch, kdo formálně spustili "sametový" převrat, jež starý režim odstranil. Převrat v roce 1989 byl mimochodem opět ústavní a proběhl do důsledku podle platných zákonů státu, který se definoval jako „diktatura proletariátu“…

Alternativní varianty?

Únorová krize probíhala v době, kdy v Řecku díky konfliktu vzniklému ze stejného rozvržení politických sil vrcholila ničivá občanská válka, která mimo jiné vyhnala ze země kolem jednoho milionu obyvatel (z nichž někteří byli bezprostředně po únoru přijati i u nás). Pokud prezident Edvard Beneš nechtěl riskovat něco podobného u nás, neměl už v té době jinou šanci nežli demisi revoltujících ministrů přijmout – a na protest proti věcem příštím tiše odejít, což učinil. Únor 1948 byl přímým důsledkem směru, který naše exilová vláda pod vedením Edvarda Beneše nastoupila už prosincovou smlouvou s J. V. Stalinem roku 1943, respektive už červnovou z roku1935, kterou podepsal ještě jako ministr zahraničí vyslaný do SSSR prezidentem Masarykem. Již tehdy mohl jistě do Moskvy nejet a smlouvy se Stalinem nepodepsat – pak by se ale odsoudil do pozice polského válečného exilového prezidenta Władysława Raczkiewicze, který se nikdy nevrátil do vlasti a zemřel roku 1947 ve funkci ve svém venkovském sídle ve velšském městě Ruthin. (Na věci by to ale nic nezměnilo: jen by hlavou státu byl už roku 1945 Klement Gottwald, nenatočily by se třetirepublikové "buržozní" filmy jako detektivka 13. revír, nebo komedie Hostinec U kamenného stolu, a stalinské procesy by přišly dřív.) 

Jedinou reálnou (pro o osm let staršího diplomata po několika mrtvicích jako byl EB, ovšem stejně nereálnou) alternativou v dané situaci byla varianta odklonu od stalinistického vývoje, kterou zvolil jugoslávský komunistický vůdce Josip Broz Tito v červnu 1948 pod přímým dojmem z československých únorových událostí. Jeho rozhodnost, válečná zkušenost a nadstandardní diplomatické a obchodní vztahy se západem (Tito nikdy nezrušil zastoupení klíčových západních firem v Jugoslávii, jejichž neexistence v ČSR díky prvorepublikovému zákonu o nemožnosti převahy cizího kapitálu v čs. průmyslu se nám stala osudnou – nač bránit zemi, kde nemám majetek?), a také skutečnost, že Jugoslávie a Albánie byly jedinými zeměmi panzersocialistického bloku, které neměly se SSSR žádnou (ani mořskou) společnou hranici, mu dovolily postavit se Stalinovi, „vylomit se“ z monolitu jeho bloku a „pronést“ prakticky stejné socialistické zřízení s rozsáhlými demokratickými a tržními prvky, jaké bylo u nás za Benešovy poválečné třetí Československé republiky (1945 - 1948), čtyřiceti lety panzersocialismu ve východní Evropě.

Politika takových vlastností, jaké měl Tito, ovšem naše země od dob Tomáše Garrigua Masaryka neměla – a dosud nemá…