Téma Domov,Média

O co všechno jde na Vltavě?

Obrázek nebo fotografie#24073

Stanice Českého rozhlasu Vltava prošla na sklonku roku turbulencemi a na dění kolem končícího šéfredaktora se opět vyjevilo několik kritických a nebezpečných tendencí, které ovlivňují směřování celé instituce.

V prosinci 2018 vypršela šéfredaktorovi stanice Vltava Petru Fischerovi pracovní smlouva a nebyla mu prodloužena. Z tohoto suchého konstatování na první pohled neplyne nic mimořádného: To se prostě stává. Končí smlouva, končí úkol nebo se někdo neosvědčil a jde. Ve firmách se mění vedoucí pracovníci často, na Vltavě tomu nemusí být jinak. – Ale tak jednoduché to není.

Veřejnoprávní médium není běžná firma, je to veřejnoprávní instituce. A tento akt – neprodloužení smlouvy – oznámený navíc rozhlasovým managementem oficiálně doslova na poslední chvíli (12. prosince) vzbudil značný mediální ohlas. Jistě, Petr Fischer je mediálně známým člověkem, je to doslova „člověk médií“ (noviny, televize), takže se není co divit, ale na druhou stranu zas také platí: Kdyby šlo o nevýznamnou věc a skutečně nedůležitou osobu, ohlas by nebyl takový.

Celá záležitost měla samozřejmě svou historii, protože o Fischerově nejisté pozici se mluvilo už delší dobu a existovala celá řada indicií, že výrazný a vzdělaný šéfredaktor přišedší z jiného prostředí není ze stejného těsta jako podstatná část usedlého rozhlasového managementu a jeho kontrolního orgánu, Rady Českého rozhlasu, v níž sedí i někteří bývalí rozhlasoví manažeři. Výrazně se odstup rozhlasové rady i generálního ředitele projevil v letní kauze „penis“ (výskyt „nevhodného“ slova ve vysílání), kde radní místo, aby šéfredaktora v této marginální záležitosti podrželi, projevili velmi rychle veřejně pohoršení nad „pornem“. A vedení rozhlasu zůstalo víceméně netečné.

Hrocení situace

Ve světle narůstajících spekulací se poté začaly dít věci. Na podporu dalšího setrvání Fischera na postu šéfredaktora napsal na podzim hudební publicista Josef Rauvolf dopis Za otevřenou Vltavu, pod nějž se postupně podepsalo zhruba tři tisíce lidí (stav k počátku ledna) – zprvu především z kulturních branží, posléze ze širšího profesního spektra. To je docela velký počet, uvážíme-li, že Vltava není zaměřena na obecnou kulturu, ale cílí na posluchače vzdělanější s hlubším zájmem o hudbu, literaturu, divadlo, výtvarno a věci obecné. Denně si ji ve třetím kvartále roku 2018 naladilo necelých padesát tisíc lidí, což je zhruba pětina počtu, který poslouchal v té době další celoplošnou stanici ČRo Dvojku a zhruba osmnáctina počtu posluchačů Radiožurnálu (cca 900 tisíc denně). Toto srovnání uvádím jako ilustraci specifičnosti vysílaného obsahu. Přímé porovnávání nemá smysl, protože každá stanice plní jinou funkci.

Dva tisíce podpisů pod nekonfliktním dopisem na podporu Petra Fischera, z toho celá řada od vedoucích pracovníků jiných kulturních a akademických institucí a mnoha známých osobností, je v daném kontextu relevantním gestem, z něhož lze leccos odvodit. Generální ředitel rozhlasu si jej ale vyložil jako nátlak – stejně tak si jej ovšem mohl vyložit jako podporu pro své případné rozhodnutí prodloužit šéfredaktorovi smlouvu. To by musel mít ovšem jiný poměr ke své funkci, nikoli jen čistě mocenský s velkou dávkou podezřívavosti. Argument některých diskutérů na sociálních sítích, že GŘ má právo si vybírat spolupracovníky a že je to jeho osobní věc a zodpovědnost, neobstojí – protože veřejnoprávní rozhlas není běžná firma a její ředitel není manažer s neomezeným mocenským mandátem. Měl by umět pracovat s lidským kapitálem a jeho možnostmi. Veřejná rezonance, kterou způsobila osobnost šéfredaktora Vltavy, je dokladem potenciálu, s nímž by kvalitní mediální manažer mohl zapracovat. Bohužel se tak nestalo a opět se projevilo, že rozhlasový management neumí komunikovat s výraznými osobnostmi a má spíše snahu dostat do vedoucích pozic lidi, kteří nejsou příliš vidět a když je potřeba, jsou vyměnitelní jako šachové figurky.

Co je vlastně relevantní při posuzování?

Rozhlas je instituce, jež je zřízena zákonem za peníze koncesionářů, jimž je také zodpovědná a jejichž hlas by měl mít také váhu. Výkřik nespokojenosti jedné posluchačky (letní kauza „porna“) měl zjevně mezi členy rady a managementem větší relevanci než podpis více než tisícovky angažovaných občanů (počátkem prosince) pod nekonfliktní a rozvážně napsaný dopis na podporu šéfredaktora, takže na něj nikterak nereagovala.  Pokud vnímáme ten dopis jako spiknutí, pak samozřejmě končí jakákoli další diskuse. Ale na tento způsob uvažování nelze přistoupit, protože tady jde o víc – tento mocensky prostoduchý přístup je jádrem dlouhodobého směřování média veřejné služby k pouhému poskytovateli mediálního produktu a k jeho komercionalizaci a myšlenkové bezzubosti. Ztrácí se v něm vnímání hodnoty člověka jako kriticky myslícího a niterně angažovaného spolutvůrce. Vše se podřizuje nakonec jen jednomu – vnějšímu efektu, který je popsatelný poslechovostí. Koneckonců, to byla také hlavní a jediná trochu konkrétnější výtka v jinak dosti vágně formulovaném rozhlasovém stanovisku „na odchodnou“. Argumentace nákladností stanice tu neobstojí, protože Vltava byla, je a bude nákladná za jakéhokoli šéfredaktora vzhledem k povaze svého obsahu (náročná příprava a výroba pořadů a nelze pominout ani náklady na technologii vysílání, které tvoří velkou část celkových provozních nákladů). Pokud byla zmiňována propagační podpora nového schématu, tak například proti Radiožurnálu je Vltava na veřejnosti v podstatě „neviditelná“, takže ani tento argument nelze přeceňovat. Pokud by rozhlas s poslechovostí chtěl něco udělat, tak by do reklamy musel vložit daleko větší prostředky a nápaditost. Což se nestalo a není to chyba šéfredaktora. Zvyšování poslechu založené především na působení obsahu je záležitostí dlouhodobější a tento proces nedostal ani dostatečnou šanci.

Vltava před příchodem Petra Fischera a za působení současného generálního ředitele v pozici náměstka pro program doklesala v poslechovosti k „historickému minimu“ (41 tisíc denních posluchačů). Když byl pak René Zavoral zvolen generálním ředitelem, tak mu stav Vltavy dle jeho vlastního vyjádření dělal velké starosti a přišel počátkem roku 2017 s koncepcí změny, kterou měl následně začít naplňovat právě Petr Fischer.

Za Fischerova působení došlo od října 2017 ke změně programového schématu a posunu v poměru hudba versus slovo ve prospěch slova, což u konzervativní stanice s posluchači uvyklými na větší podíl hudby (především klasiky) mohlo vést dokonce k dalšímu poklesu poslechovosti. To se ale nestalo, poslechovost se mírně zvýšila oproti předchozímu minimu. Dle vedení rozhlasu stagnovala. Můj odhad je, že došlo k výměně v posluchačském spektru, protože vím z vlastní zkušenosti, že řada posluchačů přestala Vltavu častěji poslouchat – právě kvůli úbytku hudby. Ale museli se objevit jiní, noví. Tento proces však neměl možnost se dále rozvíjet, protože šéfredaktor nedostal šanci pokračovat – vyhodnotit dosavadní vývoj a nastavit korekce. Médium není mašina, která se nastaví a jede. Médium je živý organismus, u něhož se vyvíjí jak obsah (autoři pořadů cizelují svou tvorbu podle vysílaného kontextu a podle reakcí posluchačů), tak způsob komunikace s veřejností. Je to běh na dlouhou trať a jestli je v tomto procesu něco prospěšné, tak nedělat „rychlé pohyby“, ale být trpělivý, průběžně stále vyhodnocovat a stavět na tom, co se ukáže a roste jako funkční. Nic z toho se na Vltavě nestalo. Jeden rok je velmi krátká doba pro důkladné strategické zhodnocení.

Zajímavé bylo chování Rady Českého rozhlasu, která se na jedné straně z principu nevyjadřuje k personálním otázkám, které jsou v gesci generálního ředitele, ale současně ukázala, že není schopna získat relevantní a přesvědčivé doklady o kvalitě vysílání. Kromě toho, že někteří její členové dali najevo svůj přezíravý poměr k Vltavě, tak i způsob získání odborných podkladů nelze označit jinak než jako odbytý (dva oslovení experti s podivnou minulostí spolupracovníků StB, jeden z nich nakonec odmítl, protože ho Vltava nezajímá). Vzniká tu podezření, že rada – kontrolní orgán zastupující veřejnost – je schopna nanejvýš kontrolovat zhruba hospodaření rozhlasu, ale jinak nevyvíjí žádnou hlubší aktivitu (k tomuto viz také rozhovor jednoho z radních a bývalého vedoucího rozhlasového pracovníka, mimo jiné i šéfredaktora Dvojky).

Dlouhodobě podivná personální politika

Na obsazení místa šéfredaktora bylo v polovině roku 2016 vypsáno zprvu výběrové řízení, což je logické. Přihlásilo se několik uchazečů. Nakonec nebyl vybrán nikdo a koncem roku 2018 byl přímo jmenován Petr Fischer. O důvodech můžeme spekulovat, já osobně se přikláním k tezi, že to bylo manažerské rozhodnutí ve stylu: Máme možnost tam dát dynamického člověka, který je brilantní v tom, co chceme posílit (tedy slovo) a z dosavadní profesní dráhy (zvláště pak v České televizi) je zjevné, že se orientuje na poli, jež je vyhrazeno stanici Vltava – tedy v oblasti náročnější kultury. Ale to je jen můj odhad.

Jenže se tu také projevil typický manažerský limit dnešní doby, který prostupuje všemi segmenty společnosti – uděláme personální změnu (pokud možno co nejvíce cizorodou vůči dosavadnímu prostředí s jeho tradicemi a stereotypy) a stane se „zázrak“. Ten se ovšem nestal a ani stát nemohl. A to jednak kvůli podcenění práce s tvořivými lidmi a za druhé, celý komplexně založený proces nedostal dostatek času, aby mohl proběhnout.

Je otázkou, jestli Petr Fischer tu funkci vůbec měl brát, když dostal už na začátku roční termínovanou smlouvu. Po  přípravě a zavedení nového programového schematu mu byla smlouva o rok prodloužena. Jestli jej management najal s postranním úmyslem, aby vyčistil „zatuchlý chlív“ a pak se prostě uvidí, tak to ze strany vedení nebyla férová strategie. Zajímavé je,  jestli by vítěznému uchazeči z výběrového řízení byla dána také jen smlouva na rok...

Přístup managementu k šéfredaktorovi, který se začal vymykat z pozice poslušného „neviditelného“ manažera, byl dalším selháním. Nedostatek interní komunikace vedl k tomu, že problémy a nedorozumění začaly prosakovat ven -  to je vždy neúprosná logika. Není to poprvé a pokud vedení rozhlasu nezmění manažerskou filosofii, bude se s tím potýkat – ku škodě své i celé instituce, která bude směřovat k neutrálnímu zábavnému vyzařování a bude ztrácet na svém poslání – být ideově nezávislým a hodnototvorným mediálním sloupem společnosti.

Na okraj: Poznámky o povaze veřejnoprávního média

Veřejnoprávní instituce, jejíž jiné označení může být instituce veřejné služby, má specifické postavení, v němž se kříží několik záměrů. Mnoho lidí si myslí, že – parafrázuji zjednodušeně – „když si ten rozhlas platím, tak má vysílat, co se mi líbí“. Například hezkou vážnou hudbu na Vltavě. To je jistě oprávněný pohled, ale jen částečně. Koncesionářský poplatek je svým způsobem forma daně, která umožňuje na základě konkrétního zákona (například o Českém rozhlase) existenci a fungování veřejnoprávní instituce. Ten zákon  také definuje, v čem spočívá podstata veřejné služby z hlediska společnosti jako celku. Krom objektivity, nezávislosti a serióznosti poskytování informací (zpravodajství), kromě udržování standardů a hodnot v jazykové komunikaci, jde v oněch zákonných předpisech především o kulturu – nikoli čistě ve spotřebním slova smyslu, ale i v podpoře svobodné tvořivosti, uchovávání tradičních hodnot, archivace dokumentů, podpoře regionální či menšinové kultury. Veřejnoprávní instituce stojí tak před neobyčejně obtížným zadáním – vyhovět požadavkům, které nejsou založeny na konzumu, nýbrž často na snaze o jeho kompenzaci či kritickou reflexi (to je společensky velmi důležitá funkce) a současně si udržet atraktivitu obsahu a posluchače. Je jasné, že vysílat „do prázdna“ nemá smysl.

Rozhlas řeší toto zadání například rozlišeným obsahovým i posluchačským zacílením jednotlivých celoplošných stanic – například Radiožurnál by měla být jedinečná a nanejvýš důvěryhodná zpravodajská stanice, Dvojka pak má za úkol obsluhovat „rodinné“, tedy šířeji a méně náročněji zaměřené kulturní pole, Vltava směřuje k prezentaci náročnější kultury. V posledním případě by měla být reflexivní a korektivní tendence vůči komerčním trendům nejzřetelnější. Nemá cenu rozebírat detailněji, jestli je současný status quo vyhovující, či jakým jiným konkrétním způsobem by měla být veřejná služba naplňována. V každém případě je jasné, že Vltava nemůže vysílat jen to, co si přeje posluchač (občan, koncesionář), ale i to, co tvůrce (občan, koncesionář) vytvoří a co vytváří nové hodnoty. Od toho, aby se vytvořila přijatelná skladba obojího, by tu měli být kompetentní dramaturgové a redaktoři s určitou praxí a přehledem. Další otázkou je, jaký poměr slova a hudby a v jaké konkrétní podobě by měl ve vysílání znít. To jsou všechno věci, které je nutno cizelovat dlouhodoběji na základě oprávněných reakcí posluchačů a současně tvůrčích požadavků. A nejsou definitivou navždy.

Bohužel se dle posledního dění ukazuje, že zodpovědný a trpělivý přístup je nahrazován snahou o marketingově založené řízení. Odborně kompetentní personál, který je této tendenci na obtíž, je odstraňován (třeba v rámci „úsporných“ či restrukturalizačních opatření) či sám ztrácí zájem o další spolupráci (například bývalý šéfredaktor Vltavy dr. Jiří Kamen nebo šéfredaktor Dvojky Martin Groman). Náhražka tohoto úbytku novými silami bez hlubších zkušeností, popřípadě na pozicích externistů, je samozřejmě výhodná pro management a jeho způsob řízení (nemusí s nikým diskutovat, nemusí hledat kompromisy), ale pro věc samu nikoli. Veřejnoprávní médium by se nemělo chovat jako komerční firma, nýbrž jako instituce, jejímž první a poslední zájem vychází z povahy a kvality služby, již poskytuje. A o to se neustále musí usilovat, na všech stranách. Je to pracné a vyžaduje to mezi spolupracujícími stranami vzájemnou úctu, jinak to nejde a ani nepůjde.