Fejeton Kultura

Od kalamity ke kalamitě

Severní Dakota, březen 1966. Foto Bill Koch, North Dakota State Highway Dept

Letošní zima přináší neustále zprávy o extrémních výkyvech počasí, od třeskutých mrazů po nebývalé přívaly sněhu. Taková sezóna je samozřejmě požehnáním pro novináře, kteří mají díky náledí bez velkého přemýšlení postaráno o každodenní senzace. Jistěže není férové to zlehčovat: uvíznout s vozem v koloně nebo pobývat v bytě bez elektřiny opravdu není nic příjemného. Nemusíme hned v každé chumelenici spatřovat předzvěst apokalypsy, ale můžeme se alespoň zamyslet nad tím, co bychom si vlastně počali, kdyby se takové počasí mělo stát pravidlem.
Co vím, za mého dětství bývalo na chodnících podstatně více sněhu, ledu i bláta než dnes, topilo se převážně uhlím a zejména komín konzervárny tyčící se nad naším městečkem dokázal ve vteřině smazat veškeré rozdíly mezi kuřáky a nekuřáky (pravda, automobilů zas tehdy jezdilo podstatně méně). V tomto ohledu se nemusím spoléhat na ošidnou paměť, na internetu se dá najít dostatek fotografií a filmových záznamů, které člověka až uvedou do rozpaků nad tím, co vše se kolem něj změnilo, aniž to stačil zaznamenat. Ale jak si vzpomínám, nějak nám ty tehdejší zimy nevadily, nepohodlí s nimi spojené nám připadalo prostě normální. Zimy bez sněhu, kdy se rtuť teploměru šplhala přes plus deset stupňů, nastaly až za Gorbyho; také se tehdy o tom vymýšlely různé anekdoty, ale dnes už by se jim nikdo nesmál.
Zdá se, jako by mírné zimy nerozlučně patřily k onomu období kolem přelomu letopočtu, které bylo obecně bezstarostné. Samozřejmě – ne že by tehdy neexistovaly problémy, jenom nebylo jaksi žádoucí o nich veřejně mluvit. Média pěstovala státotvornost a optimismus, kdo si na něco postěžoval, byl označen za zapšklého slabocha. Dnes se kyvadlo dějin vychýlilo do opačného extrému, v módě jsou konspirace a nedůvěra vůči institucím, až se člověk pomalu bojí něco pochválit. Život nás neustále překvapuje: báli jsme se světa až příliš komfortního, zorganizovaného, upoceného a nudného, a místo toho se nám zřejmě vracejí, řečeno s klasikem, časy ušatých čepic.
Nedá se tedy tento způsob zimy brát jako určitá připomínka toho, že ve světě kolem nás existují síly, kterým nemůžeme jen tak snadno poručit? Naše společnost se honosí nejrůznějšími vymoženostmi, ale možná je ve skutečnosti nejzranitelnější ze všech, které se v historii lidstva vystřídaly. Stačí kratičký výpadek elektřiny a život ve městě je naprosto paralyzován – v obchodě vám ani neprodají svačinu, protože veškeré transakce musejí projít elektronickou pokladnou. Jak bychom si poradili, kdyby taková situace trvala několik dnů, nedejbože týdnů? Kdo z nás by kupříkladu uměl bez zapalovače a podpalovače rozdělat oheň? Nedivme se, civilizace založená na tom, že jí musí všechno jít z cesty, může být snadno vykolejena i jemným sněhovým popraškem. Posedlost neustálým růstem a výkonem vedla k zapomnění, že stovky předchozích generací chápaly zimu jako čas zpomalení a nabírání sil. A možná se z příchodu jara dokázali tehdejší lidé radovat víc než my.
Četl jsem kdysi kdesi, tuším u Knuda Rasmussena, že Eskymáci jsou nejveselejší lidé na světě, kteří si i ve značně nepříjemné situaci dokážou najít něco, čemu se dá zasmát. Má to zřejmě svoji logiku – žít neustále v mrazu a vánici a ještě si neustále zoufat, to už by se dalo jen stěží vydržet. I do střední Evropy jaro nepochybně přijde, ale zkusme si do té doby uchovat trošku toho eskymáctví.