Počteníčko: Jdi a kup si meloun!
František Němec (1902–1963) byl spolužákem Jaroslava Seiferta, redaktorem Tribuny, Lidových novin a Práce, autorem divadelní hry Likajdovic tetička, ale především mistrem soudničky, kterou z „umění nejskromnějšího“ povýšil na ironickou výpověď o dobových mravech – jako v následujícím příběhu o nesnázích mladých manželů na letním bytě.
V sobotu se nikdy nechodilo k řece: svátečně oděny, s děcky za ruku, v zástupu, ubíraly se dámy manželům naproti. Vlak přijel a z několika desítek hrdel se ozvalo vřeštění:
„Alenko, hele, tatíček!“
Obtíženi balíčky, vystupují páni z vlaku a mužský sbor skanduje v odpověď: „Celej tejden sem se na vás, děti, těšil!“ Průvod jako štrůdl spěje pak ke vsi.
Okamžik – a obec zdá se vylidněna: dvojice mizí v chalupách a vilách. Ve vsi neviděti človíčka. Z oken, která se najednou zavírají, lze slyšeti: „Tak di přece, milánku! Di a kup si meloun!“
Pak lze viděti děcka vystrčená ze dveří, kterak se svobodně potloukají po vsi. V celé vsi nelze dostat meloun. A děcka bezútěšně bloudí tam a sem, s padesátníkem v ruce.
Teprve po dlouhé, předlouhé chvíli možno slyšet mámy, svolávající děcka k chalupám.
Tak, tak! Tak to bývalo vždy: „Di a kup si meloun!“
To se tak v kraji říkalo od nepaměti … -
Pokud se tu neobjevila paní Helcmanová!
Ale dnes jsou lidi rafinovaní. Představte si: přijeli v sobotu oba. I pan Helcman i pan Uršina. Však je pan Uršina taky ještě mladý člověk a taky má svou paní rád. Ale paní Helcmanová si holt nikdy neodpustí člověku sáhnout na čest.
Dobře ví paní Helcmanová, že pan Uršina přijel taky. Vždyť oba páni seděli spolu v jednom kupé. Jako všechny mohla by paní Helcmanová říct své Dášence: „Di a kup si meloun!“ Ale paní Helcmanová neříká Dášence: „Di a kup si meloun.“ Paní Helcmanovou je slyšet, kterak praví: „Di, Dášenko – di si hrát k Uršinovům.“
K tomu paní Uršinová nemůže mlčet. Vybíhá z chalupy:
„Tak, tohle je pěkný! Tak vona si Dášenka má jít k nám hrát! Tak vy myslíte, že k nám už si můžou děti chodit jen tak hrát? Svýho vlastního Venouška pošleme, aby si šel koupit meloun, ale cizí necháme u nás si hrát. Kdepak! To se moc mejlíte! Dyk vy dobře víte, že můj přijel taky! A můj není nic horšího než váš! Můj je jako ty jiný a každýmu to dokáže! Tak jen ať si de Dášenka koupit meloun – nebo jak nám vleze přes práh, tak ji přerazím!“
Paní Helcmanová s paní Uršinovou dostaly před soudem každá pokutu. Ale tu Helcmanovou snad měli popravit; nebylo kdy slýcháno takové urážky: „Di, Dášenko – di si hrát k Uršinovům.“
U nás v kraji odjakživa platí: „Di – a kup si meloun!“
Z Malé encyklopedie českého humoru (Český spisovatel, Praha, 1982).