Fejeton Kultura

Cukrová puberta

Foto Tomáš Koloc.

Další dvě aktovky pro zemřelého tátu Káju

Ahoj Kájo, je až k neuvěření, jak často mi přilítneš na mysl. Dneska jsem si vařila k snídani vajíčka. Na měkko, jak taky jinak. A u toho jsem si vzpomněla na svoje nejhnusnější vajíčka, co jsem kdy ochutnala, co kdy kdo ukuchtil určitě. Návod byl jasnej. Na pánvičce lehce rozpustíme máslo, rozklepneme tři vajíčka, opepříme, osolíme.. A...

- „Víš, že si ty vajíčka cukruješ?“

(v hlavě panika, fuj!, vážně?, blé)

- „Jo, vím, mně to tak chutná.“

Pokračujeme dál... mícháme, dokud nemají tu správnou konzistenci (já i Kája tak, aby bílek byl tuhý, žloutek pokud možno tekutý, máma úplně tuhý všechno, brácha jakýkoli, hlavně, když to nemusí dělat...)

Ukrojíme chleba, namažeme máslem, proklademe kolečkama ředkviček, podíváme se, kde a v jaké poloze se nachází pan Víšžetyvajíčkacukruješ, prostřeme tak, aby neviděl náš obličej, ale viděl ty vajíčka, sedneme ke stolu, a... pomodlíme se, ať to není takovej hnus, zhluboka se nadechneme, nabereme první sousto, dáme do úst, rychle spolkneme, zakousneme okamžitě chlebem... Pak se chvilku nimráme v tom zbytku, ale tak, aby majitel uštěpačného hlasu měl pocit, že normálně jíme, dojíme chleba, zapijeme mlékem, zvedáme se a sklízíme ze stolu se slovy

- „Je to, člověče, strašně sytý.“

A odcházíme ven...

A když přijdeme domů, na chodbě čeká nepřítel cukrování vajíček a se smíchem vám říká:

- „Tak jsem to ochutnal, to je ale blivajz. Sehrál jsem to úplně stejně na mámu, nemáme to vyhazovat, Pavel má za chvíli přijet ze školy, chce to na něj zkusit taky.“

- „Ať se máma nesnaží, brácha si toho všimne, až to bude mít všechno v sobě.“

Až to sněd, tak jste se ho ptali na chuť a von jen řek, že to šlo, ale že už jedl lepší. Přitom to byl vážně neuvěřitelnej blivajz. Vlastně od tý doby vajíčka radši vůbec nesolím.

Anebo jak jsme měli jet někam na výlet. Já byla v pubertě. Tenkrát jsem se na ten výlet těšila, ale to neznamenalo, že vám, tobě a mámě a celýmu světu, nedám sežrat svou mizernou náladu pramenící z hormonů a kdovíčehoještě. Přijel jsi autem před barák, já vylezla z baráku, máma taky, už ani nevím, co jsem udělala, ty ses podíval na mámu, a ptáš se jí, jako kdybych ani nestála vedle a neslyšela i jak ti tluče srdce: „Co jí je?"

Říkám „nic“ a očekávám kravál ve smyslu, že to vidíš, a ať tak nekoukám a vyndám ruce z kapes, ale tys dělal, jako bych byla nejen neviditelná, ale i neslyšitelná.

A máma jako vždycky všechny omlouvá a přesně tím omluvným, uklidňujícím tónem odpovídá tobě a u toho kouká na mě, „je v pubertě, nech ji."

„Tak s pubertou ať mi do auta neleze!"

A bylo to. Chtěla jsem se tenkrát urazit, máma to začala zakecávat, ale ty už jsi seděl v autě a mně nějak docvaklo, že odjedeš, že vážně odjedeš a necháš mě tam i s pubertou. Tak jsem tam nechala pubertu a lezla dozadu do auta. A ty jsi houknul: „sedni si vedle mě, budeš navigovat, máma by zabloudila hned za barákem." A bylo. Já bez puberty a zase jsme byli parťáci.

Tak teď bych to nějak takhle potřebovala sehrát na babičku a na mámu. Jsou umanutý, hádavý, nespokojený. Ale jak kdybys hrách na stěnu házel. Ještě neházím flintu do obilí, ale osmnáct stěžovacích telefonátů denně mi přijde dost. Přijdeš? Potřebovala bych tady parťáka, sehráli bychom dvě aktovky na ženský, jednu na mámu a jednu na babičku. Třeba by pochopily aspoň na chvíli, že bejt umanutej a mít pravdu za každou cenu, ani za třicet stříbrnejch, není ta nejlepší varianta... Kdyby se to dobře podalo, tak se chytnou za nos jako tenkrát!

Pamatuješ?