Poezie Kultura

Guido Gozzano: Zimní

Obrázek nebo fotografie#24540

Skutečný básník může najít inspiraci i na kluzišti.


„…kri…i…i…ik…“ Záludná prasklina

se plíží ledem, každou chvíli větší.

„K břehu!“ A velký úprk počíná

z nejisté chladné krusty do bezpečí.

„Hej pospěšte…!“ Bruslařská rodina

zděšeně na nás hledí zpovzdálečí.


„Zůstaň!“ Můj loket prudce popadla

a šeptala mi, prsty propleteny:

„Miluješ-li mne, zůstaň!“ V okamžení

jsme – osamělí vprostřed zrcadla –

vyrazili nad zrádná propadla,

k volání hluší, větrem opojení.


V té chvíli jsem dal výhost starostem…

Bez vzpomínek a také bez nadějí

bláznivě jsem se svěřil ruce její,

lehký jak přízrak, zcela oproštěn.

Leč od břehu se stále pochmurněji

ozýval tichý, naříkavý sten…


Zamrazilo mě. Z temnot zásvětí

cos oslovilo duši panikáře.

A pod víčky jsem spatřil vzápětí

průsvitné, bledé, chladné naše tváře

a ztuhlá těla na pohřební káře.

A od břehu zas: „…krik…!“ Už potřetí!


Já v oné chvíli, spoután její dlaní,

oplakal život, ztratil všechen klid.

Jak silný je pud sebezachování!

A jak je nekonečně sladké žít!

Co počít? Ach! Dlaň z dlaně vyprostit

a ke břehu se vydat bez meškání!


Zůstala sama, hluchá k zděšení,

pomalu kroužíc, nevzrušeně, tiše.

Nakonec přišla k prahu naší říše:

usměvavá, tvář v jednom plameni,

divokou kadeř spadlou k rameni,

jak bouřňák, jenž se právě spustil z výše.


Netečná k výčitkám, jež zazněly

s hlasitým křikem ze ženského hloučku,

rozhlížela se kolem pomaloučku.

Došla až ke mně. Tónem veselým

pravila dvorně: „Díky, příteli!“

A zlobně sykla: „Ty zbabělý kloučku!“


Z antologie Básníci soumraku (Italská poezie pozdní secese). Přeložil Jiří Pelán. Nakladatelství Paseka, 2001.


Guido Gozzano (1883–1916) byl italský básník, řazený ke generačnímu proudu „krepuskolárů“ (z výrazu crepuscolo, což znamená soumrak). Vydal sbírky Cesta do ústraní a Rozmluvy, psal také pohádky, cestopisy a filmové scénáře. Náladové, náznakové a ironické texty Gozzana a jeho generačních druhů jsou odrazem secesní nálady: patos osvojený z četby poezie se u nich střetává s prózou každodenního středostavovského života. Také tato historka z bruslení se dá vnímat jako osudové milostné drama či bezvýznamná anekdota, záleží na úhlu pohledu.