Má vzpomínka na jednu neobyčejnou dílnu a jeden malý betlém (věnováno Miloši Vlčkovi)
Dne 12. února se dožil 80 let brněnský sochař Miloš Vlček. Zdravotní stav mu v posledních dvaceti letech neumožňoval tvořit, ale jeho výročí by nemělo zapadnout, protože Vlček je autorem úctyhodného sochařského a řezbářského díla, které je rozeseto jak ve veřejném prostoru, tak v soukromých objektech. Vytvořil portréty řady významných osobností – např. Jana Skácela, Jana Zahradníčka, Alfonse Muchy, Emanuela Vlčka, Jakuba Demla a dalších. V roce 2010 získal Cenu města Brna za oblast výtvarného umění. Následující vzpomínka vracející se na počátek 80. let 20. století se vztahuje k neopakovatelnému a inspirativnímu prostředí dílny, v níž Vlček působil.
Pamatuju si to jako dnes, když se vešlo dovnitř: Prostor dílny s dvěma pracovními stoly podél pravé stěny a malými kamínky s velkým kouřovodem v rohu hned za vstupními dveřmi. Tam se rozehříval klíh, ohřívaly párky i opékala slanina nebo prejt. Vlevo u zdi stály stoly s velkými sádrovými odlitky soch z košického dómu. Leželo tam i spousta dalších věcí a všude na stěnách visely drobné plastiky: krucifixy, makety větších děl, busty, jež shlížely na každodenní konání dílenského osazenstva. U levé stěny stála police s „voňavými“ ingrediencemi – ředidly a pryskyřicemi. Všude třísky a prachová patina.
Uprostřed klenutého prostoru dílny býval na stojanu umístěn rozpracovaný velký deskový obraz, nikoli však středověký, nýbrž veskrze moderní, protože jej tvořil veskrze moderní malíř Vladimír Svoboda. Pán celého prostoru, řezbář Heřman Kotrba pracoval u své hoblice v pravém předním rohu (s okénkem), nebo seděl a něco studoval u stolku a knihovničky v levém předním rohu (také s okénkem). Mezi těmito dvěma rohy byl výklenek s velkým oknem, kudy jsme shlíželi dolů na petrovské terasy, útočiště milenců a jejich občasných skrytých pozorovatelů alias „špizmoňů“ (řečeno termínem pana Heřmana). V těchto místech stál také další pracovní stůl, takový menší ponk s otvorem uprostřed. Jeho povrch byl zbrázděn vrypy dlát a impregnován různými laky a barvami. Na něm se krom připevnění kusu dřeva k opracování dalo také servírovat kafe návštěvám. Nebo jsme si tam s řezbářem Heřmanem a sochařem Milošem Vlčkem dopřávali „medvědí mléko“ – černý čaj s rozpuštěným sladkým kondenzovaným mlékem a lokem rumu.
Pan Heřman byl mým průvodcem po světě středověkých mistrů, starých malířských a řezbářských postupů. Jeho žák a „syn“ (nebojím se to říct, jejich vztah měl tento rozměr) Miloš Vlček zas tvůrcem, pod jehož dláty před mými zraky ožívalo dřevo v kontextu současného světa. A mohlo to být třeba dřevo milion let staré, vykutané ze sádrovcového lomu. Vlčkova loď z takového materiálu mířila bez obav do neznámé budoucnosti. Obdivoval jsem díky panu Heřmanovi dokonalost děl Mistra Pavla z Levoče a říkal jsem si, když jsme spolu šplhali po té nedostižné dřevěné architektuře v levočském kostele a čistili detaily rozsáhlého Pavlova díla, že dnes už mne asi namůže žádná řezbářská práce natolik oslovit.
Jednou Miloš Vlček vyřezával na tom menším ponku malý křídlový betlém. Čistá řezba, jasné tvary betlémské architektury, štíhlé linie postav Svaté rodiny a pastýřů. V konečné podobě bez polychromie. Z bělostného dřeva nakonec vykoukl jen jemně dohněda namořený povrch. Vnímal jsem v tu chvíli v těch nehlubokých reliéfech znovuzrození stejného ducha, jaký dýchá z řezeb levočských. Krása čiré pokory.
O jedné z výstav Miloše Vlčka jsme psali v roce 2014 v Kulturních novinách - viz zde