Zánovní knížka Kultura

Složitá knížka složitého osudu

Foto Tomáš Koloc.

Dvě vydání v odstupu třiadvaceti let, deset ne zcela vyrovnaných kapitol, zlomky středověké kultury v detailu i s nadhledem a v autorském kolektivu dva profesoři a pět docentů, toť spunarovská Kultura středověku.


Pokud si říkáte, že snažit se popsat celou středověkou kulturu na 226 stranách formátu 145×205 mm2 je troufalé a vede nutně ke hrubému zjednodušení, máte pravdu. I tak si ale myslíme, že pro leckoho má smysl si tuto sborníkovitou knížku (editor přiznává „původní záměr předložit volný soubor esejů“) přečíst. Má celkem deset kapitol, o jejichž autorství se podělili Zdeněk Smetánka, Jiří Tretera, Amadeo Molnár, Pavel Spunar, Jiří Kejř, Anežka Vidmanová, Marie Bláhová, Karel Stejskal a Jaromír Černý. Tým se tedy od prvního vydání vydatně obměnil – ubyli František Šmahel a Dušan Třeštík a čtyři jiní přibyli. Leč nehodláme rozebírat rozdíly mezi prvním (1972) a druhým „pozměněným a doplněným vydáním“, jen konstatujeme, že po třiadvaceti letech to autorům a zejména editorovi prostě stálo za to. Jednotlivé kapitoly se postupně věnují hmotné kultuře, církvi a řádům, kacířům, školství, právní vědě, latinské literatuře, dějepisectví, národním literaturám, výtvarnému umění a hudbě. Kapitoly mají dosti rozdílný rozsah a, ehm, úroveň a pojetí.

Za nejcennější považujeme snahu vyhmátnout z dějů a vývoje na evropském teritoriu to hlavní, resp. společné, přičemž důraz na středoevropské poměry (především tedy českých a sousedních zemí), arci různě silný, považujeme za pochopitelný a akceptovatelný. Plus samozřejmě více či méně úspěšné pokusy o shrnutí trendů a dějů v průběhu období mnoha set, resp. bezmála tisíce let.

Zdeněk Smetánka právě v úvodní, nejrozsáhlejší archeologické kapitole pokorně popisuje „neuvěřitelnou mnohotvárnost jevů“ ve zvoleném čase a prostoru, aby se po solidním vymezení metody a předmětu pokusil o výjimečnou syntézu, srovnatelnou s málokterým jiným českým textem. V méně kompaktní podobě se něco podobného dá zahlédnout například v Proměně českých zemí ve středověku od Jana Klápštěho (2005, 2012).

Následující kapitola o církvi a řeholních řádech je napěchovaná jmény a letopočty, ale patří k ní i hutný lapidární závěr: „Rozvoj konciliaristické praxe v pozdněstředověké katolické církvi však přispěl podle názoru některých badatelů spolu s pozdějším protestantským presbyterním zřízením ke vzniku moderní parlamentní demokracie“. Předchozí dějiny církve hlavního proudu podstatně doplňuje jedenáctistránková kapitolka o kacířích ve středověku, vhodná nejen jako průprava k Ecově Jménu růže. Mottem kapitoly o školství a knihovnách (tedy zase se vztahující ke Jménu růže) je aforismus Terentia Maura Habent sua fata libelli – sama recenzovaná knížka má ostatně svůj nejednoduchý osud. Mimořádně zdařilá, totiž zároveň obsažná, přehledná i srozumitelná je kapitola Jiřího Kejře o právní vědě (a právu) ve středověku. Mezi kapitolami o latinské a národních literaturách je zákonité napětí, přičemž specifický přínos vidíme právě v dynamice formování národních literatur. Středověké dějepisectví je vcelku šťastně představeno v třídění podle funkce či spíše zadavatelů, možno-li to tak říci – církev a řády, panovníci, šlechta a posléze i města a měšťané. Výtvarné umění a hudba jsou, nutno přiznat, spíše jen přívěsky k dosud představenému „jádru“ celého sborníku. V příslušných kapitolách jsou pojednány jen velmi dílčí otázky, v prvním případě vztah výtvarného umění ke geometrii, ve druhém pak filozofie hudby, sociologie hudební kultury a hudební myšlení. Smíříme-li se s tímto omezením, dozvíme se ovšem ledacos nového a podnětného, dejme tomu o Boëthiově koncepci hudby a úlohy hudebníka především jako netvůrčího řemeslníka, respektive o recepci, aplikaci a proměnách jeho teorie.

Neočekáváme-li úplný obraz evropské středověké kultury, ale jen rámce pro některé její obory nebo neběžný vhled do dílčích problémů, má smysl se ke svéráznému sborníku vracet i v současné době.


Pavel Spunar a kolektiv, Kultura středověku, Academia, Praha, 1995