Zánovní knížka Domov,Kultura

Odpustky a mučedníci, jak se to rýmuje

Obrázek nebo fotografie#25085

Minulá větší vlna veřejného zájmu o husitství byla spojena s výročími upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského v letech 2015 a 2016 a další vlnku můžeme očekávat napřesrok, 600 let od několika slavných bitev, zejména u Sudoměře a na pražském Vítkově (také například bitvy u Poříčí nad Sázavou 19.–20. května, která byla spíše šarvátkou u Městečka).

V mezičase, s vročením 2018, vyšla nevelká, ale hutná knížka medievisty Pavla Soukupa 11. 7. 1412 Poprava tří mládenců. Odpustkové bouře v Praze. Ne zcela obvyklý formát titulu napovídá, že se jedná o edici Dny, které tvořily české dějiny nakladatelství Havran; je to už její dvaadvacátý svazek.

Právě tím, co je pro zmíněnou edici charakteristické, totiž zasazením jedné konkrétní události do historického, společenského a myšlenkového kontextu, je velmi přínosná i recenzovaná knížka.

Časový rámec jejího jádra lze vymezit roky 1393 a 1517. Papež Bonifác IX. totiž právě v roce 1393 vyhlásil pro české země takzvané milostivé léto: odpuštění všech trestů za spáchané hříchy bylo podmíněno návštěvou čtyř vybraných kostelů v Praze a okolí, konáním zbožných skutků, které měly zhruba odpovídat útrapám cesty do Říma, a darováním finančního obnosu ekvivalentního nákladům cesty do Itálie, a to včetně almužen, které by tam měly být obětovány. Už tehdy se objevovala kritika prodeje odpustků, ale jen velmi opatrná, vedená s ohledem na aktuální spory mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, vyhrocené až ke kruté smrti vikáře Jana z Pomuku.

Lutherovy „reformační“ teze z 31. října 1517 pak pojednávají z velké míry právě o odpustcích, protože ty ztělesňovaly zkaženost tehdejší církve a náboženství.

Autor v jednotlivých kapitolách popisuje pražské spory o Viklefovy názory na počátku patnáctého století, tehdejší mocenská centra a vlivové skupiny církevní i světské a komplikované poměry v tehdejším papežství.

Na relativně obvyklou praxi odpustkových kampaní vypisovaných pod záminkou financování křižáckých výprav navázal i Jan XXIII., kontroverzní Baltazar Cossa, poté, když v září 1411 vyhlásil křížovou výpravu proti svému politickému protivníkovi, neapolskému králi Ladislavovi.

Kampaň měla takřka celoevropský rozměr a představovala docela organizačně a logisticky náročnou akci. Podrobněji je popsán průběh a hlavní protagonisté v arcidiecézi salcburské, pražské a magdeburské.

V Praze bylo její zahájení komplikované jak kvůli zájmům krále Václava, tak kvůli agilním a argumentačně zdatným kritikům včetně Jana Husa a Jeronýma Pražského. Košatá polemika se vedla v kázáních i traktátech (jakož i různých pamfletech, memorandech a letácích), přičemž výjimečným oživením byla posměšná Jeronýmova demonstrace se studenty. Prahou prošel průvod včetně „alegorického vozu“ s nevěstkou symbolizující papeže a na závěr byla symbolicky spálena papežská bula o odpustkové kampani.

Součástí písemných polemik je i nedávno objevený text mistra Maříka zvaného Rvačka, kněze, učence, příslušníka řádu křižovníků s červenou hvězdou – teologická obrana odpustků sepsaná zřejmě na objednávku pražského arcibiskupa Albíka z Uničova.

Navzdory královskému zákazu se v několika pražských kostelích bouřila „chudina“ proti prodeji odpustků i v neděli 10. července 1412. Jistou ironií je skutečnost, tou dobou už mezi papežem Janem XXIII a Ladislavem Neapolským panovalo příměří, protože oba navzájem uznali své nároky na církevní a světskou moc. Výběr peněz ale neustal a v Praze byli pro výtržnosti zadrženi tři mládenci, Martin, Jan a Stašek, možná tovaryši krejčovského či ševcovského řemesla. Jan Hus přispěchal zasáhnout na jejich obranu, žádaje staroměstskou radu, aby případně nejdříve potrestala jeho, neboť se považuje za jejich inspirátora.

V žádném z pramenů bohužel nejsou uvedeny podrobnosti o tom, proč konšelé po odchodu univerzitní delegace změnili názor, resp. porušili příslib, že se třem mládencům nic nestane.

Následovala rychlá poprava přímo na Staroměstském náměstí a taktéž rychlý pohřeb (včetně zpěvu Tito jsou svatí…), jakož i „veliký rozbroj a poškřek v obecném lidu“.

Mládenci byli posléze uctíváni (spolu s dalšími husitskými mučedníky, ať už v Olomouci upálenými, v Kutné Hoře svrženými do šachet a v Plzni do studny) i haněni, zkrátka nastoupili svůj tzv. druhý život ve společenském vědomí, zejména v liturgii v historiografii i v umělecké tvorbě, který sledujeme prakticky až do současnosti.

V knížce následuje shrnutí dalších sporů a traktátových bitev o pojetí církve, Husova osudu i dalších dozvuků odpustkových sporů a bouří na kostnickém koncilu. I výše zmíněný Mařík Rvačka, ač později pozapomenutý, patřil mezi jeho významné účastníky – držel několik kázání celému koncilnímu plénu a kupodivu v nich přesvědčeně kritizoval svatokupectví.

Podle míry vlastní erudice si skoro každý čtenář recenzované knížky něco připomene a něco nového se dozví. Text je čtivý, a přitom na vysoké odborné úrovni s poznámkovým aparátem a soupisem pramenů a použité literatury.


Pavel Soukup: 11. 7. 1412 Poprava tří mládenců. Odpustkové bouře v Praze. – Havran, Praha, 2018