Literární ukázka Kultura

Počteníčko: O snobech klerikálních

Obrázek nebo fotografie#25057

Úvaha W. M. Thackerayho o podobách snobství v časech dravého kapitalismu a parních lokomotiv, kdy královna Viktorie byla ještě mladá, na kontinentě se schylovalo k „jaru národů“ a dokonce i na oxfordské univerzitě se začínalo šuškat cosi o tom, že středověk už možná skončil.


Mezi odrůdami snobů klerikálních se nesmí nikdy zapomínat na snoby universitní a snoby učené: ti totiž tvoří velmi silný regiment v armádě s černými kabáty.

Zdá se, že moudrost našich předků (jíž se den co den více obdivuji) zjistila, že výchova mládeže je záležitostí tak nepatrnou a nedůležitou, že se tohoto úkolu může ujmout téměř každý, kdo je ozbrojen rákoskou, má předepsanou kleriku a diplom. Dodnes lze najít spoustu džentlmenů, kteří velice pečlivě dbají na to, aby měli posudek na komorníka, než ho zaměstnají, kteří nekoupí koně bez nejpevnějších záruk, ale syna Johna Thomase pošlou do školy a ani se nezeptají na ředitele. Dají chlapce do Switchesterské koleje k dr. Blockovi, protože oni (tihle staří angličtí džentlmeni jsou dobráci) byli ve Switchesteru před čtyřiceti lety pod dr. Buzwigem.

Milujeme všechny malé školáčky, vždyť mnoho jich čte a miluje Punch. Kéž nikdy nepřinese ani jedno nepočestné slůvko, které by oni neměli číst! Punch nechce, aby se jeho mladí přátelé stali v budoucnu snoby nebo aby je snobi týrali nebo aby jim byli vydáni napospas k výchově. S mládeží na univerzitách máme spojení velice těsné a srdečné. Náš přítel je upřímný student. Ve sborovně se chvěje starý nadutý universitní don; co kdybychom ho napadli a předvedli ho jako snoba.

Když hrozily invazí do naší země železnice (od té doby ji již celou pohltily), snad se upamatujete, jaký pokřik a rámus spustili odpovědní činitelé v Oxfordu a Etonu, aby se železná ohavnost nepřiblížila k těmto stolicím čisté vědy a nesvedla snad britskou mládež z cesty pravé. Marné byly jejich supliky: železnici mají na krku a starosvětské instituce jsou odsouzeny k zániku. Okouzlil mě nedávno jeden velice věrohodný bombastický inzerát s titulkem: „Za pět šilinků na univerzitu a zpátky.“ Inzerát pokračoval: „Universitní zahrady budou pro tento zájezd zpřístupněny veřejnosti, universitní studenti provedou závod osmiveslic, Královská kolej bude provozovat slavnou hudbu“ – a to všechno za pět šilinků! Gótové dobyli Říma; Napoleon Stephenson rýsuje své republikánské linky kol dokola posvátných starých měst: a církevní hodnostáři, kteří jsou v nich posádkou, se musejí připravit: budou muset složit klíč i berlu před železným dobyvatelem.

Uvážíš-li, milý čtenáři, jaké zplodil univerzitní systém hluboké snobství, uznáš, že je čas zaútočit na některé ty feudální, středověké pověry. Jedete-li se za pět šilinků podívat na universitní studenty, zahlédnete třeba jednoho studenta, jak se plíží po nádvoří bez střapečku na čapce, druhý student má na sametovém hranatém biretu zlaté či stříbrné lemování a třetí mládenec v mistrovském taláru a klobouku nenuceně kráčí přes posvátný universitní trávník, na nějž nesmí obyčejný smrtelník ani šlápnout.

Může si to dovolit, protože je šlechtic. Protože je nějaký mládeneček lord, dostane od university titul na konci druhého roku, kdežto jiný ho může dosáhnout až za sedm let. Protože je lord, nemusí skládat zkoušky. Člověk, který se nedostal na universitu a zpátky za pět šilinků, by nevěřil, že mohou ve vzdělávacím ústavu existovat takové rozdíly, tak absurdní a obludné nám připadají.

Mládenci ve zlatém a stříbrném krumplování jsou synkové bohatých džentlmenů a mají titul „Fellow Commoners“: mají výsadu lepšího stravování než platící studenti a mohou pít víno při jídle, kdežto ti druzí je smějí dostat pouze do pokoje.

Ti nešťastní mládenci, kteří nemají na biretech žádné střapce, se jmenují sízaři – v Oxfordu servitoři (velmi hezký, skutečně džentlmenský titul). Protože jsou chudí, liší se oděvem, nosí odznak chudoby a nesmějí jíst se svými kolegy.

Když se tahle nedobrá a vskutku ostudná diskriminace zaváděla, byla jen kusem celku – částí brutálního, nekřesťanského, těžce chybujícího feudálního systému. Tehdy se trvalo tak silně na společenských rozdílech, že jakákoliv pochybnost v tomto směru připadala jako rouhání; stejné rouhání, jako by se teď chtěl v některých částech Spojených států stavět černoch na stejnou úroveň s bělochem. Ničema, jako byl Jindřich VIII., hovořil tak vážně o božských vlastnostech, jimiž je obdařen, jako by byl prorok. Mizera jako Jakub I. nejenže sám věřil, že má v sobě obzvláštní posvátnost, ale ostatní lidé v to věřili jakbysmet. Vláda rozhodovala o tom, jak dlouhé mají mít kupci střevíce, a pletla se jim do obchodu, cen, exportu i strojů.

Cítila se oprávněna upéci pro náboženské přesvědčení člověka, nebo vytáhnout židovi zuby proto, že nezaplatil daně, nebo mu nařídit, aby nosil žlutý plášť, a zamknout ho do zvláštní čtvrti.

Dnes si může kupec nosit boty, jaké chce, a téměř už dosáhl výsady, aby si prodával a kupoval, aniž mu vláda strká pracky do obchodu. Ten tam je kůl pro kacíře, pranýř je odstraněn, dokonce se najdou i biskupové, kteří pozvedají svůj hlas proti pozůstatkům perzekuce a jsou ochotni odstranit poslední nařízení proti katolíkům. Sir Robert Peel, byť by si to přál sebevíc, nemá nižádné moci nad stoličkami pana Benjamina Disraeliho a rovněž nemá žádnou možnost činit násilí čelisti onoho džentlmena. Židé už nemusí nosit zvláštní znamení, naopak, mohou si žít v Piccadilly nebo v Minories, jak se jim zlíbí: mohou se oblékat jako křesťané; a skutečně to někdy činí, jsou velice elegantní a moderní.

Proč tedy musí ubohý universitní servitor stále ještě mít toto jméno a své znamení? Protože na university proniká reforma až úplně nakonec. Teď ať se tam však rozjede, když cesta na universitu i zpátky stojí jen pět šilinků.


Anglický satirik, novinář a karikaturista William Makepeace Thackeray (1811–1863) je známý především jako autor románů Jarmark marnosti, Paměti Barry-Lyndona a Pendennis. Úvahy, které publikoval na pokračování v letech 1846–1847 v časopise Punch a vyslovil v nich definici: „Kdo malicherně obdivuje malicherné věci, je snob,“ vyšly knižně pod názvem Kniha o snobech (od jednoho z nich) – česky roku 1996 v Nakladatelství Lidové noviny v překladu Břetislava Hodka.